Nezvěstná (Karin Alvtegen)

U skandinávských detektivek bývá zvykem, že se neomezují pouze na zločin a vyšetřování, ale přesahují až k psychologickému dramatu a sociální kritice. Nezvěstná v tomto ohledu není výjimka. Je to hybrid mezi detektivkou a psychologickou studií, přičemž aspekt psychologické studie výrazně převažuje nad tím detektivním. Kniha v první řadě vypráví o životě bezdomovkyně Sibylle Forsenströmové. Vyprávění ze „současnosti“, kdy sledujeme její každodenní malé boje o přežití, o něco k snědku, o střechu nad hlavou, se střídají s retrospektivními pasážemi o jejím dětství, které mají vysvětlit, proč si zvolila sama život na nejnižším stupni společenského žebříčku.

Sibylla se totiž narodila jako dcera z vyšších kruhů a do svých 18 let neznala hmotný nedostatek. A přesto byla nešťastná. Její otec byl věčně nepřítomen, ať už fyzicky nebo duchem, a jediná dcera byla vydána napospas své bezcitné a manipulativní matce. U scén s matkou jsem se nejednou nad Sibyllou rozčilovala, že se buď nebouří vůbec nebo se bouří kontraproduktivně. Ale musela jsem si uvědomit, že dominantní matka ji vychovala (nebo spíš vycvičila) odmalička v celoživotného losera a předurčenou oběť, podřízenou, submisivní. Sibyllina vzpoura v pubertě skončí tím, že ji rodiče umístí do psychiatrického ústavu „pro její dobro“, odkud ona uteče na ulici. Autorka se zabývá především pocity a vzpomínkami hlavní hrdinky, zatímco vraždy jsou popisovány jenom okrajově, pomocí citovaných novinových zpráv.

Sibylla dostává každý měsíc od matky malou částku peněz, jen aby se nevracela domů po všech těch „skandálech, kterými rodinu očernila“, a tato částka jí umožňuje, aby v hierarchii bezdomovců byla na jakémsi vyšším stupni. Čas od času si zajde do lepších hotelů převlečená do kostýmku, zahraje na nějakého muže „dámu v nesnázích“, což se jí díky boháčské výchově daří přesvědčivě, a nechá si zaplatit večeři a pokoj. Její poslední takový „dobrodinec“ je bestiálně zavražděn v noci poté, co byl spatřen, jak se Sibyllou večeří, a ona je tak hlavní podezřelá. V přesvědčení, že při jejím statusu – bez domova a uprchlá z psychiatrické kliniky – bude automaticky shledána vinnou, se Sibylla začne skrývat. Mezi tím vrah udeří znovu. A ještě jednou. A ještě znovu.

Zápletka je tedy podle klasického schématu „nevinný, neprávem obviněný se stává štvancem“. A zákonitě dojde k bodu, kdy se bezdomovkyně pustí do vlastního pátrání.
Vyprávění z hlediska Sibylly je přerušováno náboženskými citáty a promluvami k Bohu, o kterých zpočátku není jasné, proč se objevují. Ale po několika desítkách stránkách se vám rozsvítí, že když se v textu zničehonic objeví biblický text psaný kurzívou, označuje to spáchání další vraždy. A že ty divné náboženské úryvky hned na začátku, o kterých já osobně jsem nevěděla, jestli jsou snad motto od autorky nebo něco jiného, jsou vlastně modlitbou vraha – jí celé vyprávění začíná.
Není možné si nevšimnout paralelů mezi Sibyllou a postavou Lisbeth Salanderové od Stiega Larssona. Sibylla zarputile odmítá být součástí systému, stejně jako Lisbeth, nepoužívá svoje rodné číslo, aby nebyla v žádném záznamu nebo databázi. A, stejně jako Lisbeth, byla zavřena na psychiatrickém oddělení. Nezvěstná vyšla pět let před Miléniem a, vzhledem k tomu, že dostala skandinávskou žánrovou cenu, je dost dobře možné, že ji Larsson četl.

Bohužel děj Nezvěstné je dost děravý a mnohdy působí vykonstruovaně a nepřesvědčivě. Vyjmenovat všechna slabá místa by znamenalo prozradit děj, proto zmíním jenom dvě a ty ostatní, ať si najdou čtenáři sami. Za prvé – těžko uvěřit, že by švédští policisté byli až tak hloupí a neschopní, aby je nenapadlo to, na co přijde takřka hned bezdomovkyně. A pak – o minulosti Sibylly na ulici je zmínka, že měla šestileté období, kdy nevycházela z opilosti, a potom ještě další zmínka, že propásla nástup internetu a v podstatě neví, co to je. Jak může žena, která strávila šest let zpitá nonstop a zaspala dobu, přesvědčit podnikatele v hotelu i hotelový personál, že je také podnikatelka? Když ani neví, co je internet? A tyto nesrovnalosti nejsou nic oproti těm, které přijdou v textu později, když Sibyllla získá pro své pátrání spojence.
Další věc, která mi na příběhu nesedla, je doslova pohádkový konec.

Karin Alvtegen je praneteří Astrid Lindgren a člověk se bezděky sám sebe ptá zda, kdyby nebylo jejího spojení s tak velkým jménem, by se textu, který mně přišel průměrný, vůbec věnovala až taková pozornost. Za Nezvěstnou Alvtegen dokonce dostala cenu Glasnyckeln (Skleněný klíč) za nejlepší severskou detektivku za rok 2000. (Mimochodem, k vyvrcholení děje v Nezvěstné dochází právě ve Vimmerby – rodné vesnici Astrid Lindgren.)
Snad se nedostatky knihy dají omluvit tím, že se jedná o Alvtegenové teprve druhý v pořadí, a tím pádem možná ještě začátečnický titul. Poměr vyšetřování je oproti zkoumání nitra hlavní hrdinky opravdu mizivý, proto ti, kdo dávají přednost klasickým detektivkám, by se této knize měli raději vyhnout.

Originál: Saknad (2000)
Překlad: Irena Lysáčková, 2008
Vydal: Knižní klub, Praha 2008
www.bux.cz
230 stran