Mrtvý v Terčině parku je tajemný a napínavý příběh, který se odehrává převážně v roce 1955 ve velmi ponuré příhraniční oblasti. Loňská novinka si čtenáře získá svým čtivým příběhem plným zajímavých reálií a záhad.
V roce 1955 mladý poručík pražské kriminálky Míla Vlach dostává svůj první případ v Nových Hradech na jihu Čech. Přestože major Votýpka považuje vraždu neznámého muže za jednoduchou, zdání klame. Nechává tam nováčka samotného a vrací se do Prahy. Poručík se tak dostává do oblasti, kde je všem na očích, přesto těžko získává informace. Vracíme se do doby, kdy jejich zjišťování bylo i kvůli malým komunikačním možnostem (žádné mobily, internet, dovolat se někomu trvalo třeba i několik hodin) velmi složité. Vlach musí vypátrat, jestli mrtvý nebyl běženec a jaký důvod byl tedy k jeho zabití. Mrtvý byl nalezen v říčce Stropnici protékající Terčiným parkem. Strážmistr Lípa ho považoval za utonulého a dál nic nevyšetřoval. Sepsal zprávu o ohledání místa činu, předal na ústředí a zbytku se pak ujali příslušníci budějovické kriminálky, až se nakonec případ dostal do Prahy. Poručík Vlach získává ubytování v klášteře, kde v té době slouží pohraničníci, což mu vyhovuje, protože může odtud ledacos zjistit. Čtenář se navíc dozvídá o těžké práci Pohraniční stráže, kdy během této základní vojenské služby jich i několik přišlo o život, o útěcích na Západ a obráceně. Kdo nemá rád přílišné politizování, nemusí se obávat. Autor knihy vše popisuje jen natolik, aby dokázal věrně popsat tuto temnou dobu a místo.
Nové Hrady té doby byly místem, kde žili starousedlíci, zbytek neodsunutého německého obyvatelstva, dosídlenci a pohraniční stráž. Tehdy rozhodně nebyly žádným turistickým cílem. Všichni se znali a každý cizí člověk budil pozornost a obavy. Mírné napětí však vládlo všude.
Tereziino údolí založil majitel panství hrabě Jan Nepomuk Buquoy pro svou ženu jako přírodní park. Jejich syn Jiří František byl vědcem, národohospodářem, podnikatelem a vynálezcem. Mezi vynálezy patřilo černé hyalitové sklo, které se vyrábělo ve sklárnách v Jiříkově údolí podle receptu, který se později ztratil. Čím více poručík Vlach pátrá, tím více se jeho pátrání dotýká buquoyského tajemství.
Rozhodně nezastírám, že jsem si knihu vybrala podle míst, kde se převážně odehrává. Protože Novohradsko a Třeboňsko patří mezi mé velmi oblíbené turistické cíle. Tamní prostředí vyloženě vybízí k tomu, aby se do něj umístil nějaký velmi napínavý příběh. A ten v knize Mrtvý v Terčině parku rozhodně naleznete.
Autor knihy Jiří Slavíček (1942) ve svém detektivním románu dokázal podchytit nádherné prostředí Terčina parku a kouzlo historie, i když je děj zasazen do značně šedivé poválečné doby. Podíváme se nejen do hradu v Nových Hradech i do oblastního archivu v Třeboni, který má v knize také důležité místo. Románu nelze ani upřít zdařilé zachycení temného prostředí, kterým v té době pohraniční oblast rozhodně byla a k dnešní době tvoří obrovský kontrast. Navíc je vše propojeno zajímavou detektivní zápletkou. Škoda, že vše bylo vyřešeno na 200 stránkách. Dala bych si líbit čtení na pokračování.
Jiří Slavíček je výborný vypravěč a umí si bez problémů udržet čtenářovu pozornost. Vyprávění z příběhu minulosti se střídá s krátkými návraty do současnosti, když Míla Vlach vypráví události z roku 1955 svému kamarádovi Srbovi. Občas jsem se až přistihla, jak si přeju, aby už se pánové nezdržovali v současnosti a zase se vrátili do minulosti do tak napínavého příběhu.
Žižkovský patriot Jiří Slavíček je autorem románů a povídek z období padesátých a šedesátých let, přes detektivky až po trilogii knížek pro děti.
Knihu Mrtvý v Terčině parku považuji za jednu z nejzdařilejších detektivek, která se mi v roce 2012 dostala do ruky.
Koncem roku vyšla i další autorova kniha z Novohradských hor, Bílá hlína, černá smrt.
Vydalo Nakladatelství ISLA — Jiří Slavíček, 2012
208 stran
http://jirislavicek.webnode.cz
