Ukázka z knihy Jana Šebelky Ctihodní řezníci

Přečtěte si ukázku z knihy Jana Šebelky Ctihodní řezníci, kterou autor vydal ve spolupráci Kruhem autorů Liberecka.

Viděl jsem všechno, co se pod sluncem děje, a hle, to vše je pomíjivost a honba za větrem. Co je pokřivené, nelze napřímit, a čeho se nedostává, nelze spočítat. (Kniha Kazatel, 1. kapitola, verš 14-15)

Nejsou média určena právě k tomu, aby si někdo svou prdel zachránil, a někdo o ni přišel? (Marek Kafka)

Prolog

Airbus A320 vystartoval z pražského Letiště Václava Havla téměř kolmo, jakoby chtěl prorazit díru do obtěžkané oblohy. Pilot střihnul ostrou zatáčku, letadlo se naklonilo na křídlo a Markův žaludek se přemístil tím směrem. Lítání nesnášel. Po startu vždy napínal uši, aby zaznamenal sebemenší změny v pravidelném hukotu motorů. Čekal, kdy začnou škytat, aby po chvíli zmlkly úplně. Pokaždé myslel na to, co udělá, až se katastrofický scénář naplní. Nebude ječet jako v béčkovém thrilleru, ani se modlit, přestože ho otec s matkou kdysi učili Andělíčku můj strážníčku. Než by si vzpomněl, jak je to dál, byl by po smrti. Nejpravděpodobněji by cedil jednu kurvu za druhou. Kurva, kurva, kurva…

Po dvaceti minutách se dostali na letovou hladinu. Vše bylo v pořádku. Motory vrněly jako batole. Turbulence neprudila. Přivíral oči před ostrým světlem. Krajinu pod ním zakrývala stříbrná vrstva mraků, z níž vystupovaly bílé, barokně boubelaté kupy. Ten pohled stál za trochu strachu. Vytáhl malou lahev od Coca-Coly naplněnou tuzemským rumem. Dal si pořádný hlt. Gestem nabídl lahvičku své sousedce. Nóbl Angličanka pokrčila nosík jako králík.

I do not speak English,“ řekl, když se s ním pokusila zapříst rozhovor.

Zavřel oči. Před pěti dny se den ze dne rozhodl skončit s prací, kterou kdysi miloval. Měl se utápět v depresích a pít, ale vše bylo jinak. Seděl v letadle mířícím do Španělska a myslel na dopolední schůzku s vdovou.

Uvažovala jsem, že bych vám za to dala milion. Co říkáte?“ zeptala se, když jí servírka v kavárně Praha zapálila cigaretu a nechala na stole levný plastový zapalovač.

Neříkal nic. Zřejmě četla Milénium, což bylo v tu dobu téměř povinné čtení.

Pátravě se mu podívala do očí: „Je to málo?“

Pohnul hlavou. Snažil se tvářit, jako by mluvila o padesátikoruně. Patřila do jiného světa, do světa, o němž si mohl redaktor krajské mutace celostátního deníku nechat zdát.

Bylo to celé ujeté. Na kulatém stolku mezi nimi bylo v jedné obálce šest set eur, ve druhé čtyři tisíce korun, které si nevzal minule. Na nich ležely letenka a vybledlá barevná fotografie blonďaté holky.

Je to jednoduché. Napíšete knihu, odevzdáte mi rukopis a já vám zaplatím. Nakladatele si seženu sama. Všechny náklady jdou samozřejmě za mnou. Mám dvě podmínky. Budu na knize uvedená jako spoluautorka a chci přesně vědět, co děláte. Co jste zjistil, jak to jde, kde právě jste. Prostě úplně všechno.“ Její řeč připomínala diktát z jazyka českého. Intonací naznačovala každou čárku a tečku.

Pozorně se na ni zadíval. Ve všech směrech byla dokonalá, ale sexappealu v ní bylo jako v posmrkaném kapesníku. Bacha, tohle už někdo řekl před ním. Stejně to ale bylo dobrý.

Servírka se přišla zeptat, jestli něco nepotřebují. Když uviděla fotku holky, kterou měl v Barceloně najít, řekla: „Jé, Darina Slámová, tu znám.“

Vdova se ušklíbla a namířila na něj cigaretou. Zřejmě to mělo znamenat – tak se hochu ukaž!

Dobrý den, jmenuji se Marek Kafka, jsem novinář. Viděla jste ji v poslední době?“ zeptal se a několika slovy vysvětlil, proč se ptá. Píše sérii článků o nevyřešených kriminálních případech.

Vzala obrázek do ruky. „Chodila jsem s ní na gympl. Tohle je fotka z maturitního tabla, teď bude vypadat jinak. Měla jít na medinu, její rodiče byli doktoři. Hned po maturitě se ale dala dohromady s tím Čechojugošem. Doma se z toho mohli zbláznit. Byl o hodně starší a byl mafián. Potom, co ho zastřelili, se někam ztratila. Prej do Španělska,“ řekla servírka a koketně se na něj usmála.

Vidíte? Španělsko, Barcelona, o tom jsme mluvili minule. To je dobrá stopa,“ zašeptala vdova.

Otočil oči vzhůru ke stropu: „Víte, že v Barceloně žije nejmíň jeden a půl milionu lidí?“

Lena měla odpoledne volno. Nabídla se, že ho na letiště odveze. Ráda řídila. „Přeci ti nikdo nedá jen tak milion… To nemá logiku,“ obrátila k němu hlavu od volantu.

Pokrčil rameny. Měla pravdu. Představa, že mu někdo vyplatí tolik peněz za tak málo práce, byla lákavá, ale odháněl ji od sebe jako žíznivého komára. Zapomeň, napomínal se. Nikdy si nic nevyhrál, nikdy si neměl v životě kliku. To tě spíš zastřelí. Nebo vdovu, protože případ, o kterém měl napsat knihu, byla surová vražda majitele jatek a mnoha řeznictví Jana Cibulky.

Co tam budeš dělat? Není to nebezpečné?“

Protože není možný, že bych ji našel, tak se vyvalím na pláži a budu si na sluníčku nahřívat starý kosti.“

Dej na sebe pozor a nevšímej si Katalánek.“ Dala mu pusu a pevně se k němu přitiskla. Ucítil její pevné kozičky. Čuba mu bez zájmu olízla ruku, kterou ji škrábal za krkem.

Dýchlo na něj teplo. V Praze bylo patnáct stupňů, v Barceloně o deset víc. Rozhlédl se po obrovské příletové hale. Letiště El Prato bylo plné spěchajících lidí. Snad poprvé si uvědomil absurditu situace, do níž se dostal. Co tady, kurva, dělám?

* * *

Načinčané paničce v černých brýlích mohlo být kolem čtyřicítky. Vypadala jako Angelina Jolie v thrilleru Zloděj životů. Představovala typ krasavice, který se mu celý život vyhýbal.

Pojďte dál, paní Cibulková,“ řekla vysoká zdravotní sestra v přiléhavých kalhotách a elegantním šedivém roláku. Měla malá, špičatá prsa. Žena vstala a rukama si stáhla krátkou sukni přes kulatý zadeček. Správně tušila, kam se Marek dívá.

Cibulková, Cibulková, ty bys stála za hřích,“ řekl polohlasně, když se za ní zavřely polstrované dveře.

Cibulková? Z tenisu znal Honzu Cibulku. Před tím, než padla berlínská zeď, spolu dost kamarádili. Brzy poté, co komunisti odešli do věčných lovišť, začal vozit půlky krav a prasat ze Slovenska. Vydělával obrovské peníze, ale moc si jich neužil. Skončil blbě. Hodně blbě, jak by řekla nula nula sedmička.

Kdy to bylo? Sedm, osm let zpátky? Kdysi o tom psal. Někdo ho zastřelil před domem brokovnicí s krátkou hlavní. Rozstříleli ho na maděru. Vrahy nikdy nechytili, i když bylo jasné, že to udělali jeho dva společníci. Policie dala případ k ledu raketovou rychlostí, ale na tom nebylo v Kristiánově nic divného. Policajti byli buď blbí, nebo grázlové. Nic mezi tím. Bylo veřejným tajemstvím, že jdou na ruku politikům a podnikatelům víc, než kdysi komunistické ideologii. Umazávali jim tresty, odpouštěli rychlou jízdu, zavírali oči před alkoholem za volantem. Zastavovali stíhání těžkých zločinů. Byli to větší šmejdi než ti, kterým sloužili. Největší lump a největší blbec byl jejich velitel. Na dobré adrese si postavil vilu za deset milionů a zřejmě by mu to prošlo, kdyby nechtěl ke své luxusní rezidenci vyhřívaný bazén. To už bylo na kluky, co spolu v Kristiánově mluvili, moc. Vytáhli nahrávku, v níž si řekl o úplatek.

Marek si uvědomil, že trpí nemocí z povolání. Dělal v novinách tak dlouho, že mu všechno něco připomínalo. Velitel se snažil u soudu hrát blázna. Byla to fraška. Z odposlechů mimo jiné zaznělo, že souložil s tiskovou mluvčí. Slintal do telefonu, že má krásnou kundičku a ať si ji příště oholí u něj doma. Manžel mluvčí přitom seděl na lavici svědků. Novináři a diváci v soudní síni řvali smíchy.

Ředitel dostal šest roků natvrdo a z venku to vypadalo, že došlo na pravdivost průpovídky o každé svini, na kterou se už vaří voda. Byl to omyl. Odrovnali ho bývalí kamarádi. Kristiánovskou vodu nevařili policisté, soudci ani státní zástupci, ale samy svině.

V kapse mu pípla esemeska od šéfredaktora: Kde zas ses?

U doktora.

Otevřely se dveře a sestra ho pozvala dál. Stačil si všimnout, že má jiskru v oku.

Ahoj lásko,“ pozdravil lékařku. Chodila s jeho manželkou na gymnázium, a když Jitka umřela, léčila ho zázračným deprexem. Dneska potřeboval, aby ho nechala pár týdnů doma. Musel si všechno důkladně promyslet.

Políbili se na tvář.

Znáš se s Martou Cibulkovou?“ zeptala se psycholožka a zapálila si cigaretu.

Už zas hulíš?“

Povytáhla tričko a zmáčkla dvěma prsty špek na břichu. Bylo ho na dobré tři centimetry.

Ty vole!“ vyjekl jakoby zděšeně.

Sestra za jeho zády vyprskla. Byla mu čím dál víc sympatičtější.

Viděli jsme se v čekárně. Napadlo mě, jestli to není manželka Honzy Cibulky. Toho zastřelenýho, promiňte,“ obrátil se k ženě, „řezníka. Kdysi jsem s ním hrával tenis.“

Trefa,“ řekla psycholožka.

Vdova vstala. Podala mu teplou králičí pacičku. Ucítil závan jejího parfému. Jako kdyby kolem něj prošuměl navoněný motýl.

Marek Kafka,“ řekl.

Těší mě. To je náhoda, hledala jsem vás včera v redakci, ale řekli mi, že jste nemocný.“

Všichni tři zapadli do sedací soupravy, která byla velká jako jeho obývák. Než se stačil zeptat, proč ho sháněla, položila mu otázku, jestli by nechtěl napsat o jejím manželovi.

V krátkosti jí vysvětlit, proč s tím chce skončit.

Policie to už dvakrát odložila a přitom to je jasné!“ pokračovala, jakoby nic neřekl, „zabili ho jeho takzvaní společníci a připravili mě o půl majetku. Přeci jim nenechám padesát milionů!“

Jasně, to by byla pěkná krávovina, pomyslel. „Už jsem toho fakt nechal. Basta, tečka, konec. Budu radši utírat scvrklé zadečky dědečkům a babičkám. Můžu vám ale někoho dohodit. Znám pár…“

Neser! Vona chce tebe,“ řekla lékařka, jejíž slovník se občas hodil spíš do doků, než do starožitně vybavené ordinace, která lákala k tlachání o ničem, nebo k souložení s její sestřičkou. Po chvíli se zeptala, jak to myslel s tím utíráním zadků.

Cibulková ji energicky přerušila. „Já nechci, abyste psal do novin…“

Mně se ale nechce psát vůbec nic!“ řekl víc nahlas, než chtěl, „už mám toho psaní o všem a o ničem plný zuby!“

Kdybyste mě nechal domluvit,“ zvedla ukazovák jako učitelka, „chci, abyste to pro mě vyšetřil. Poptala jsem se po vás, říkali, že jste nejlepší. Dám vám k dispozici všechny materiály od policie, smlouvy, zfalšované výpisy z katastru, podvržený anonymní dopis. Chci, abyste zjistil všechno, co se dá a napsal z toho knihu. Honzu mi to nevrátí, možná ani peníze ne, ale chci, aby se všichni dozvěděli, kdo a proč mu to udělal. Celé to zaplatím, chudá nejsem,“ řekla. Poprvé si sundala brýle a podívala se mu přímo do očí. Měla je dozelena.

ANOTACE

Novinář Marek Kafka se jednoho pošmourného kristiánovského rána probudí a zjistí, že už se na švindlu, kterému se říká mediální svět, nechce podílet. Od své známé psychiatričky si nechá vystavit neschopenku, aby měl čas si rozmyslet, co bude dělat dál. Tam se potká s vdovou po podnikateli s masem, která chce, aby napsal knihu o sedm let staré nevyřešené vraždě manžela. Marek po chvíli váhání nabídku přijme i přes varování přítele kapitána kriminálky, jenž mu radí, aby nechal tuto pandořinu skříňku zavřenou. Nevypadne z ní jen jedna mrtvola, ale hned několik. To je základní vzorec napínavého příběhu, který čtenáře zavede do Barcelony, na ostrov Hvar, do světa politiky, médií a policejní korupce.

Vydal Jan Šebelka ve spolupráci Kruhem autorů Liberecka, Liberec 2017, první vydání, obálku navrhl Roman Karpaš, str. 276

Share Button

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.

REKLAMA
REKLAMA

Doporučujeme

CITARNY.CZ
Severské detektivky

www.alpress.cz


www.styl-zivota.cz

CZIN.eu

REKLAMA