McBain a jeho 87. revír

Salvatore Albert Lombino se narodil 15. 10. 1926 v New Yorku, kde vyrostl v italském ghettu ve východním Harlemu. V roce 1952 se oficiálně stává „Evanem Hunterem“. Proslul ale především jako Ed McBain.

V roce 1956 změnil Ed McBain svým prvním románem Zabiják (Cop Hater) o 87. revíru a Stevu Carellovi s celou jeho mordpartou tvář detektivní prózy. Všechny další knihy se postupně staly mezinárodními bestsellery a McBain stejně jako jeho postavy legendou. McBainovy knihy nejsou „velké romány“, tím rozhodně není myšleno, že by patřily mezi brakovou literaturu.

Se změnou životního stylu a „požadavků čtenářů“ změnil i styl psaní McBaina. U svých posledních knih se vrací k energickému, vypracovanému stylu, kterým byly tak výborně sepsány knihy z přelomu šedesátých a sedmdesátých let.

Ač McBain nikdy nebyl policistou, je zarážející, jak přesně (podle mého laického názoru a snad i odborné veřejnosti) jsou policejní praktiky popsány. McBain totiž měsíce práci policie zblízka sledoval a mohl tak vytvořit díla, která spíše připomínají denní práci pátracího oddělení, což vlastně bylo autorovým úmyslem. Vše je fiktivní, jenom postup policie se zakládá na zavedené technice pátrání, což autor předesílá na začátku každé knihy.

Pokud chtěl autor sdělit hlubší myšlenky, používal pseudonym Evan Hunter. Tyto romány neměly pouze pobavit. Vznikly tak knihy jako Spousta malých darebáků, Džungle před tabulí a další. Zajímavý je společný počin Evana Huntera a Eda McBaina v knize Sladký svět (2001). Každý autor vypráví polovinu příběhu, kde Evan Hunter se zaměřuje více na lidské osudy, přičemž příběh Eda McBaina je značně dravější a velmi připomíná vyšetřování, jak ho známe z 87. revíru. Právě tato kniha ukazuje oba rozdílné styly z pera jednoho autora.

Ráda bych přiblížila právě sérii z prostředí 87. revíru, která během necelých padesáti let od vydání první knihy dosáhla úctyhodného počtu 55 titulů.

Po dobu, kdy příběhy 87. revíru nacházejícím se ve fiktivním městě Isola vycházejí, hrdinové víceméně nestárnou, ale rozvíjí se jejich osobnost a vy máte možnost poznávat je blíže, stejně jako jejich rodiny. Carellovu hluchoněmou ženu Teddy s jejich dvojčaty, sledovat trable osobního života Berta Klinga s přáním, že snad nakonec tu pravou přece jenom potká. Carella je vlastně díky svým lidsky sympatickým omylům tak trochu opakem Velikého detektiva. Je sice klíčovou postavou, ale ví, že bez ostatních členů svého „týmu“ jako třeba židovský policista Meyer Meyer, seržant Cotton Hawes a sympatický černošský policista Arthur Brown, ale i dalších nezbytných pracovníků z daktyloskopie, kartotéky, laboratoře, zapojených v rámci zavedené pátrací rutiny, nemůže existovat. V některých detektivkách jsou hlavními osobami právě tito lidé a Carella je „pouze“ řadovým členem týmu. 87. pátrací oddělení vede poručík Byrnes, který se v knihách objevuje spíše zřídka.

Životní příběhy aktérů 87. revíru se sice vyvíjejí, ale knihy jsou zcela samostatné, i když se v dalších knihách dozvíte, jak dopadl vztah některého z policistů nebo třeba i vyřešení starého případu, se kterým si dlouho nevěděli rady.

Zpočátku případy vypadají jednoduše a rutinně, což je třeba případ knihy z roku 1974 s názvem Prachy. Obyčejný požár ve skladišti hraček. Omráčení hlídači. Majitel firmy spěchá na vyřešení případu, aby mohl získat peníze z pojistky. Než však stihne Capella zabřednout do případu, shoří majiteli i dům. Případ se více zamotává, přibývají mrtví, kteří spolu zdánlivě nesouvisí. McBainovy naturalistické popisy mrtvých neslouží pouze k šokování čtenáře, ale přivádějí na stopu, jak mohlo ke zločinu dojít.

„První střela ho zasáhla do pravé tváře, druhá těsně pod nosem, do horního rtu. Otvor v líci byl čistý a malý, ten pod nosem vypadal už hůř, neboť projektil část rtu urval a rozdrtil zuby a dáseň. … V Reardonově líci a kolem úst však byla vtrysklá zrnka střelného prachu, kdežto po známkách popálení nebylo na obličeji stopy. Carella odhadoval, že Reardon byl zastřelen zblízka ale mimo dosah plemene.“

Příběh se začíná rozvíjet většinou oznámením zločinu. Díky všem popisům místa činu, postupů máte pocit, že jste přímo svědky policejního vyšetřování včetně fotografování, odebírání otisků a tak dále. Vlastně občas máte pocit, že čtete policejní zprávu. Vše spěje ke zdárnému vyřešení. Jenže na rozdíl od původních detektivek se v polovině knihy se vyšetřování často zcela „zbortí“ a parta kolem detektiva italského původu Steva Carelly může začít pátrání od začátku. V závěru knihy dostáváte tak snadné vyřešení, že se až divíte, proč vám to nebylo jasné už dříve.

Prokreslenost lidských charakterů se dozvídáme z jejich činů a chování a ne z dlouhých psychologických analýz, které by čtenáře mohly nudit. Díky velmi živému, energickému způsobu psaní nejsou autorovy typické dlouhé dialogy, třeba i na celé stránky, rozhodně fádní. Lidské příběhy odehrávající se v Isole, velkoměstě, které je velmi podobné metropoli New York se všemi jejími nešvary, jsou velmi životné a ani náhodou nebudí dojem nějaké zkonstruovanosti. Knihy se podobají realistickým románům s cílem zachytit společnost v jejím celkovém obrazu, ať je jakkoliv krutý. Text je psán současnou mluvou, přesto se slang vyskytuje minimálně.

McBain často popisuje i války gangů, drogovou mafii. Hnus, který je v některých knížkách vygradován až do maxima, některé čtenáře odrazuje. Není to však zbytečné zkoušení odolnosti jedinc. Vše má svůj smysl.

Jedním z drsných příběhů je kniha Brokovnice (1969), která je považována za jednu z autorových nejlepších. Detektivu Bertu Klingovi se udělá nevolno už na první stránce a ne že bychom se mu divili. Brokovnice ze stejnojmenné knihy totiž vystřelila a ženu a i na jejího muže, jehož obličej zůstal po zásahu zcela roztříštěn. I ty nejkrvavější zločiny však mívají příčinu v základních citech jako je žárlivost a strach.

McBain se ve svých knihách často zabývá propletenci vztahů různých společenských vrstev, životem na okraji společnosti, v ghettech, kde si člověk nemůže být jist ničím. Jejich obyvatelé nemají rádi policajty a ti zase vstupují na jejich teritorium s obavami. Občas se objevuje kritika neřešení situace ze strany zákonodárců, později zase na proběhlé změny autor upozorňuje svým komentářem. Sledujeme tak nejen jak se mění osudy lidí okolo 87. revíru, ale i společenskou situaci, připomenutí závažných okamžiků (válka ve Vietnamu, 11. září 2001 a další), které měly zásadní vliv na vývoj společnosti. To vše dává knihám živoucí ráz.

Když sledujete detektivy při jejich debatách uprostřed práce, při kávě nebo naopak ve stresujícím zápřahu, kdy jsou naprosto vyčerpaní, reagují autorem vytvořené postavy podle svých charakterů jako by žily v reálném světě. Právě tahle pestrost je velmi zajímavá a zvyšuje Váš zájem o tuhle zdařilou partičku různých lidí v 87. revíru. Je zajímavé sledovat vztahy mezi policisty a kolegy, kde je spolupráce nutností, i když spolu osoby nevycházejí právě ideálně. I McBainovy knihy jsou plné zvláštních naturelů, ať už z řad policie nebo ostatních osob. Zajímavou osobou proplétající se řadou knih je takzvaný Špekoun Ollie, policista ze sousedního revíru, který se často účastní vyšetřování spolu s osmasedmdesátkou. Trochu neurvalý, věčně si někoho dobírající, značně rasistický, obtloustlý a hřmotný, nechutně páchnoucí člověk. Steve Carella nazval Ollieho v příběhu Prachy pampeliškou, která je sice plevel, ale občas se stane užitečnou, třeba když ji dáme do salátu. Ovšem i z takového křováckého Ollieho dokázal dostat autor trochu lidskosti. V posledních knihách nechal totiž McBain Ollieho zamilovat se do kolegyně Patricie Gomezové a zabývat se tak méně svou štvavostí proti ostatním a více srdečními problémy.

Podobné metafory jako bylo uvedeno v případě Ollieho a hlavně vtípky, převážně s nádechem černého humoru jsou okořeněním McBainových knih.

„Monoghan, jak to vypadalo měl kvůli tomu knírku pocity ještě trapnější než Monroe sám. Měl dojem, že když s někým pracuje společně patnáct let, nemá ten člověk právo nechat si z ničeho nic růst knírek, aniž se o tom předem poradil se svým partnerem.“ (Skládačka, 1970)

Právě název Skládačka, která patří mezi McBainovy nejlepší detektivky, Vám vždy připomene tu mravenčí práci, kterou detektivové musejí projít, aby se třeba přesto dostali do již zmiňované slepé uličky a začali pátrat od začátku.

Jako mají někteří „velcí detektivové“ svého stálého protivníka (McBain říkal, že mu byl inspirací Joker z komixu Batman), tak v 87. revíru je zdánlivě nepolapitelným nepřítelem muž, který si říká The Deaf Man, Sanson, Adam Fen, Taubman, El Sordo, zkrátka Hluchý (v jiných překladech Hluchoun, Hlušec). Právě jemu se málem podaří zabít Steva Carellu. Tato osoba se proplétá několika knihami a s gustem se snaží pohrávat si s detektivy z oblíbeného revíru, které má za rovnocenné spoluhráče. V Provokatérovi z roku 1960 se objevil poprvé, dále hrál hlavní roli v knize Osm černých koní (1985) a nakonec v předposlední McBainově knize Slyšte! (2004). V řadě dalších knih je osobnost Hluchého třeba jen zmiňována.

Teorii, že pachatelem musí být někdo blízký okruhu oběti, vám známá osoba, popírá kniha Osmdesát miliónů očí (1966). Zde se však vrah jen několikrát anonymně mihne a vy můžete jen sledovat jeho brutální činy, z nichž tuhne v žilách krev.

V některých románech Dívej se, jak umírají (1960); Hudlaři (2005) a dalších sledujete přípravu nebo vlastní průběh zločinu, jiné jsou dokonce vyprávěny v první osobě v postavě zločince (Jeho slovo je zákon (1973).

Za nejděsivější dílo Ed McBaina považuji knihu Příbuzenská krev (1960). Už samotný motiv, kdy se vracejí dvě mladé dívky z oslavy narozenin a jsou napadeny a pořezány, z nichž jedna velmi brutálně a na následky tohoto činu umírá, není zrovna příjemným. Kniha je vlastně výborně sepsaná, zaráží však šíleností, proč k tak bestiálnímu činu došlo, což se samozřejmě dozvíte až na jedné z posledních stran. Mezitím se musíte spolu s detektivy proplést oněmi pro McBaina tak charakteristickými slepými uličkami. Zločiny v rodině jsou hrůzostrašné už samy o sobě, tenhle příběh však svou krutostí hraje absolutní prim.

Vypadá to, jako by knihy Ed McBaina tvořily jednu velkou seriálovou drogu a Vy stále netrpělivě čekáte na další příděl své nezbytné dávky. Tu další už ale bohužel nemůžete dostat. Rakovina hrtanu ukončila život vynikajícího autora Ed McBaina 06. července. 2005. Nezbývá tak než se vracet k oblíbeným knihám znovu a znovu…