Jo Nesbø: Musíte se stát úspěšní alespoň v jedné věci

Předpověď počasí slibovala na druhou dubnovou sobotu mrazivo. To však určitě nebylo v srdcích těch, kteří si oblíbili kriminální romány norského spisovatele Joa Nesbøho. Pražské knihkupectví Luxor totiž zorganizovalo na tento den autogramiádu tohoto stále oblíbenějšího autora. Davu zájemců, čekajících na podpis, předcházela tisková konference, která se konala o den dříve v hotelu Ramada, sídlícím v bezprostřední blízkosti knihkupectví.

Společně s kolegou Juanem Zamorou jsme měli to štěstí, že nám byla schválena akreditace na tuto tiskovku, a tak jsem v pátek skončil v práci dříve a vyrazil na Václavské náměstí. Ten den odpoledne bylo ještě příjemné, slunečné počasí. Bezesporu vytáhlo do ulic spousty lidí, kteří teď proudili Václavským náměstím.

V prvním patře hotelu Ramada jsme se zapsali do prezenční listiny a usedli do malého sálu, vyhrazeného právě pro tyto akce. Nakladatelství Kniha Zlín připravilo pro každého účastníka konference reklamní tašku s edičním plánem knihkupectví, základními fakty o Joovi Nesbøm a CD reklamních fotografií.

Zhruba kolem 15. hodiny, což byl plánovaný začátek tiskovky, ožila přilehlá chodba stovkami blesků. To si vzali spisovatele do parády čekající fotografové, kteří po chvilce vstoupili do sálu spolu s ním. U stolu vyzdobeného květinami dělali společnost příjemně vypadajícímu, lehce zarostlému muži v letní košili, ještě tlumočnice, překladatelka jiných severských detektivek, majitel nakladatelství Kniha Zlín a norský velvyslanec. Na stole měli jednotliví vystupující papírky se svými jmény. To však nezabránilo drobné chybičce, kdy si tlumočnice se svým svěřencem přehodila místo, a tak fotografové budou mít na svých kartách určitě také fotky obrýlené blondýnky s cedulkou „Jo Nesbø“ před sebou.

Tiskovou konferenci zahájili krátké proslovy pana Turni (majitele Kniha Zlín) a norského velvyslance Jense Eikaase, z jehož řeči bylo patrno, jak je Norsko na svého autora hrdé. Pak došlo konečně k tomu, na co se všichni přítomní těšili, a to na otázky na samotného Joa Nesbøho. Z položených otázek bylo znát, že mají svého seveřana „přečteného“, že ho mají rádi a jejich otázky nepramení pouze z narychlo přečtených materiálů.

Anglicky tlumočenou konferenci samozřejmě brzdily překlady, navíc Nesbøho odpovědi byly poměrně obšírné, takže se tlumočnice při překladu zpět do češtiny neobešla bez písemných poznámek. Někteří novináři pokládali otázky, které se v podobném znění již objevily v dřívějším rozhovoru pro časopis Reflex. Nesbøho odpovědi (např. názor na zfilmovanou verzi jeho knihy Lovci hlav) tak byly také téměř do puntíku stejné. Nelze se tomu divit – každý si jistě udělá představu o tom, kolik takový úspěšný autor bestsellerů musí podobných rozhovorů a konferencí absolvovat, a tak není divu, že na některé otázky odpovídá pokaždé stejně.

Přesto jsme se myslím i tak dozvěděli několik zajímavých perliček. Např. ač se část děje jedné knihy odehrává v Praze, znal toto město Jo Nesbø pouze z různých pramenů, mezi kterými nechyběla ani oblíbená aplikace Google Maps. Receptem na úspěch je podle něj být úspěšný alespoň v jedné věci. Došlo i na otázku na filmové Lovce hlav. Jo Nesbø zmínil historku, kdy zavolal během australské premiéry představiteli hlavního hrdiny Rogera Browna, herci jménem Aksel Hennie, aby se s ním podělil o radost z vysoké návštěvnosti. Přestože v Norsku byla tehdy hluboká noc, herec svým typicky showmanským způsobem pozdravil přes telefon všechny diváky.

Ještě půvabnější je historka o tom, jak vzniklo jméno Harry Hole, což je hlavní postava většiny Nesbøho knih. Křestní jméno pro svého detektiva si vypůjčil od jednoho hráče fotbalu. Hole byl zase policista v místě, odkud pocházela Nesbøho matka a kam jezdil malý Jo na prázdniny. Matka ho často strašila, že když nebude v osm večer v posteli, přijde si pro něj pan Hole a vezme si ho. Nesbø ho nikdy neviděl, ale představoval si ho jako vysokého blonďáka. Až o mnoho let později se s ním setkal na jednom pohřbu. Tehdy k němu přišel jeden starý muž a představil se „Já jsem Hole“. Nesbøho první reakce byla „Ale vždyť ještě není osm!“.

Největší pobavení vyvolala otázka novináře z deníku Metro, který se ptal, jak jsou na tom v Norsku muži mezi 35 a 50 lety – zdali jsou sami, opuštěni manželkami, melancholičtí, někdy i asociální, nebo zda je to jen výsada vyšetřovatelů v jeho knihách. Jo připustil, že to částečný obrázek norské reality je, díkybohu ne typický.
Hodina vymezená pro tiskovou konferenci rychle uběhla. Nedošlo na otázky všech novinářů, bohužel ani my jsme neměli šanci se na něco zeptat. Moderátorka tiskovky sice naše zvednuté ruce zahlédla, avšak patrně dala přednost lidem z médií, které znala. Nebylo to nic překvapivého, a já jsem to chápal. Kromě pěti fotografů tam bylo kolem dvaceti novinářů, a při Nesbøho obsáhlých odpovědích zkrátka nemohlo dojít na všechny.

Z celé tiskovky jsem měl velmi příjemný pocit. Byla to hodinka povídání s usměvavým člověkem, na kterém bylo vidět, že není na své práci finančně závislý, ale že je spíše jeho koníčkem. Že ho stále zájem lidí o jeho díla udivuje, ale je ochotný si s nimi o tom povídat.

Po oficiálním rozloučení bleskově vytáhl každý novinář některou z Nesbøho knih, aby jim je autor Harryho Holea podepsal. Moderátorka sice protestovala, že k tomu je vyhrazena sobotní autogramiáda, ale nebylo jí to nic platné. Novináři se odbýt nedali a já byl rád, že jsem si pár minut před tiskovou konferencí prozíravě koupil Spasitele, protože jsem byl poslední, komu ještě Jo Nesbø stačil knihu podepsat, než ho organizátoři definitivně „odtáhli“ k dalšímu programu.