Juan Zamora, vedle Lucie Cermanové nejpilnější ze všech recenzentů Centra detektivky, si nedávno položil otázku, nejsou-li některé romány Milana Kundery tak trochu i detektivkami (konkrétně šlo o Valčík na rozloučenou) a zda z nich nelze vyčíst i autorovu dobrou orientaci a snad i zálibu v tomto žánru. Tématu se zhostil vtipně a s nadhledem, a protože v úvodu své úvahy citoval dokonce moje vlastní slova z jednoho interview, rozhodl jsem se přispět i já svojí troškou do mlýna.
Původní detektivka byla více či méně sofistikovaná literární šaráda, ústící v odhalení pachatele zločinu. Ovšem pánové Hammett a Chandler, zakladatelé a asi dosud nepřekonané „jedničky“ americké tvrdé školy, detektivku povýšili na kvalitní společenský román a všem kritikům zamotali hlavy. „Šaráda“ byla najednou mnohem méně důležitá a jednou dominoval nepřikrášlený obraz společnosti své doby, podruhé třeba ponor do patologie lidské duše. Totéž dokázal ve svých lepších dílech v jiném jazykovém a kulturním kontextu i Simenon a nespočet dalších. Copak Škvoreckého Lvíče je nějaká detektivka? Je to především inteligentní groteska o Čechách své doby.
A bez ohledu na četné mordy i šarády nehovoříme o detektivce ani v souvislosti s Biblí (pokud nežertujeme jako Juan Zamora), ani v souvislosti s Dostojevského romány, Čapkovými povídkami, nebo jeho skvělým „krimi-románem“ Hordubal… Podobně je tomu s Kunderou. Vzdor tomu, že i největší žijící mistr evropského románu brilantně ovládá postupy a fígle autorů detektivek, není detektivkou jeho román jen proto, že mimo jiné líčí násilnou smrt člověka a následné policejní vyšetřování a myšlenkové dedukce zainteresovaných. Jsou-li největšími tématy literatury láska, smrt a pomsta, jisté rysy „detektivky“ najdeme asi všude.
Ale konkrétně o Milanu Kunderovi přece jen asi vím stran detektivek i něco málo navíc. V někdejších Literárních novinách (někdy v druhé polovině 60. let minulého století, nepamatuji se už přesně) vycházela na poslední straně na pokračování dosti zamotaná detektivka, v podstatě redakční fórek, protože co pokračování, to jiný autor, včetně Milana Kundery. Po promoci jsem pak vyhrál konkurs na jisté výzkumné pracoviště jedné z brněnských fakultních nemocnic, kam za mým starším kolegou MUDr. Zdeňkem Kalábem, CSc., vynikajícím neurologem, občas zaskočil na kus řeči právě Milan Kundera. Aniž jsme to tušili, zrovna se rodil druhý, nebo snad třetí sešit Směšných lásek… I když Kundera nechával spíš mluvit ty druhé a sám víc poslouchal a pozoroval, když přišla řeč na detektivku z Literárek, zareagoval velmi sebekriticky, že detektivky tedy psát neumí. Že to zkoušel, ale vůbec mu to nešlo. A přítomní doktoři-milovníci detektivek, netušíce, že sedí s budoucím největším českým spisovatelem, žertovali, že zase nebudou mít co číst, a litovali Milana Kunderu, „že mu to nejde“…