Hra na vraždu (Agatha Christie)

Hra na vražduNěkdy už název napoví, oč v knize půjde, a takovým příkladem je i Hra na vraždu. Pokud člověk přečetl alespoň pár detektivek, asi si domyslí, že se bude konat soutěž, zkrátka jakási hra na vraha, někdo toho ale využije a spáchá vraždu skutečnou.

Přesně tak to skutečně je. Spisovatelka detektivních románů Ariadne Oliverová zavolá Herculu Poirotovi do jeho londýnského bytu a poprsí ho, aby dorazil do Nasse House v jižní Anglii. Byla najata k organizování hry na vraždu v sídle boháče sira George Stubbse. Jenže má neblahé tušení, že někdo tahá za nitky, abych tak řekl, zdá se jí prostě, že má určitý nápad, ale někdo prostřednictvím druhé osoby přijde s jiným nápadem, jako by se něco chystalo.
Poirot se tak vydá z Londýna a doráží do bývalého sídla Folliatových, dnes žije původní paní domu v malém domku, její synové i manžel mrtvi, a původní sídlo obývá právě sir George, který vlastně ani není sir, se svou duševně poněkud opožděnější, zato však půvaby a fešným oblečením oplývající mladou manželkou. Belgický detektiv se ale seznamuje i s dalšími osobami, které se nějakým způsobem mají podílet na organizaci hry na vraždu – hry na vraždu, která umožní místním lidem, aby se podívali do sídla sira George.

A pak opravdu dojde k tomu, čeho se paní Oliverová obávala, skutečné vraždě. V loděnici je zavražděna mladá dívka Marlene, která měla představovat oběť v „akci“ madame Oliverové.
Nezvyklé u Agathy Christie bezesporu je, že dochází k vraždě teprve čtrnáctileté dívky, tak mladistvé oběti jsou u ní opravdu jen výjimkou, zajímavá pro nás u dámy, která pro mě přece jen zůstává do určité míry viktoriánkou, může být poznámka „Biddy Fox je na kluky“, kterou si Marlene zapsala do jednoho z komiksů. Jedná se o jednu z mála zmínek o homosexualitě v díle této autorky. V neposlední řadě je pak zajímavé samotné místo děje románu, Nasse House, jehož předlouhou byl dům manželů Mallowanových (Agathin druhý muž) Greenway House.
Knihu jsem četl jen pár dní po jiné poirotovce, Kartách na stole, takže se zákonitě nabízí obě knihy porovnat. Společná jsou jim postava Poirota a také paní Oliverové, odlišná je ovšem doba, kdy příběhy vznikly. Zatímco Karty na stole ještě před druhou světovou válkou, Hra na vraždu pochází z roku 1956 a jako i v dalších detektivkách Královny zločinu z této doby, i tady najdeme zmínky o tom, že si lidé už nežijí tak dobře jako dříve atd. a například synové paní Folliatové ve válce padli. Za symbol konce starých časů jde považovat třeba právě paní Folliatovou, která musí nyní žít v malém domku…

Liší se i stavba příběhu. Několik kapitol než vůbec dojde k vraždě, ve kterých máme možnost seznámit se s osobami a prostředím, pak teprve dochází k činu a poté vyšetřování. To se zaměřuje na více osob, zároveň se tu ale neobjevuje žádný výraznější podezřelý, chybí větší prokreslení postav, jako by se tak trochu přešlapovalo na místě, než se odhalí identita vraha.
Příběh se čte sice stejně dobře – jako ostatní autorčiny detektivky, ale v porovnání s jinými, jako by prostě kniha nebyla tak dobrá jako jiné.

Originál: Dead Man’s Folly (1956)
Překlad: Veronika Volhejnová

Knižní klub, Praha 2001
208 stran
www.agatha.cz

 

Pošlete článek dál:

Autor příspěvku: Juan Zamora

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Časový limit vypršel. Prosím obnovte CAPTCHA