Felix Francis: Naše rodina byla taková továrna na příběhy

Zde, ve velkém sále střední haly, byl o hodně větší ruch než o den dříve v Luxoru. Beseda střídala besedu a organizátoři měli pouhých pár minut na přípravu pódia se stolkem pro hosty a umístění propagačních materiálů. I my čtenáři jsme měli rovněž jen pár minut, abychom si vyměnili místo s účastníky právě ukončené besedy s polským spisovatelem Mariuszem Syczygielem.

 Povídání s Francisem za účasti zhruba 80 lidí začalo téměř přesně. Usměvavému chlapíkovi v modrém saku dělali společnost překladatelka posledních „francisovek“ Edda Němcová, dále pak tlumočnice Irena Vičarová a generální ředitel nakladatelství Euromedia Group, pan Andreas Kaulfuss.

Moderátorka besedy nejprve Felixe sama krátce vyzpovídala. Dotazy se pochopitelně týkaly i Felixova otce nebo následného převzetí štafety autorství dostihových detektivek. Že Felixův otec spolupracoval, ne-li přímo psal knihy společně se svou ženou Mary, se hodně vědělo. Právě Dickova manželka výrazně pomáhala s charaktery ženských postav. Felix prozradil, že se spolu se svým bratrem podíleli na příbězích už mnohem dříve, než se Felix objevil společně se svým otcem na obalech knih. Např. pro román Hra s čísly vytvořil Felix počítačový program, okolo kterého se zápletka knihy točí. Jeho bratr byl zase odborným poradcem pro knihu Mezi koly, protože sám pracoval v transportu koní. Britský spisovatel žertem konstatoval, že byli v rodině taková továrna na příběhy.

Logicky se nabízela otázka, zda Felix využije i své dva syny pro spolupráci na dalších románech či zda jeho bratrovi není líto, že v otcově odkazu pokračuje pouze on. Na první otázku odpověděl sympatický spisovatel, že jeden z jeho synů je právník a druhý v armádě pilotem helikoptéry. Zatím si prý neumí představit, jak by mohla helikoptéra ovlivnit průběh dostihů, nicméně jeho syn coby voják sloužil jako předobraz hlavní postavy v románu Křížová palba. Pokud jde o jeho bratra, spisovatelské ambice prý nemá, ale na dalších románech určitě spolupracovat bude. Felix sám se vzdal svého původního povolání, vyučování na univerzitě, již před dvaceti lety, aby mohl pomáhat otcovi se psaním.

Na mou otázku, jaký měl pocit, když poprvé vyšel jeho samostatný titul, co se mu honilo hlavou a jaké měl pocity, mi Felix odpověděl, že byl velice pyšný na to, když viděl své jméno poprvé samostatně na obalu. Pyšný o to více, že se již předtím dohodl s vydavatelem na stejném designu obalů, takže zůstalo příjmení „Francis“, jen křestní jméno se změnilo z Dicka na Felixe.

Slovo dostala i Edda Němcová. Na otázku, zdali Felixův plán napsat – stejně jako jeho otec – každý rok novou detektivku v ní vyvolává obavy nebo zdali se na to těší, odpověděla, že byla vždy fanynkou Dicka Francise a v její knihovně nechybí žádná jeho knížka. Pro ni osobně byla čest převzít překladatelskou výsadu po zesnulé doktorce Jaroslavě Moserové. Svou práci tedy spojuje se svou zálibou.

Beseda probíhala ve velmi příjemném duchu téměř hodinu. Byla zakončena čtením ukázky z knihy, což si vzal na starosti Vladimír Kroc z Českého rozhlasu.

Vzhledem k tomu, že jsem měl Francisovu knihu sebou, přesunul jsem se pomalu ze střední haly do levého křídla, kde měla následně u stánku nakladatelství Euromedia probíhat autogramiáda. Nepředpokládal jsem žádné velké fronty, a tak jsem byl překvapen slušným zástupem lidí, kteří zde už čekali (Francis měl větší frontu než prezident Klaus den předtím na stejném místě).

Čekání na podpis sice netrvalo dlouho, ale znepříjemňovalo ho úmorné vedro pod plachtou montované haly (slouží namísto dříve vyhořelého křídla), do které pražilo sobotní slunce. Mohli jsme jen litovat prodávající ve stáncích, kteří zde museli trávit celý den.

Felix Francis na mě zapůsobil svou srdečností. Už během besedy chtěla moderátorka několikrát akci ukončit, jenže on jí upozornil, že se ještě někdo ze zájemců hlásí o slovo. Při podepisování knih s každým prohodil pár vět a byl velice milý. Přítelkyně mě chtěla vyfotit v okamžiku, kdy mi bude spisovatel knihu podepisovat, a tak si stoupla ke stolku, kde se knihy podepisovaly, a připravovala si aparát. Sám Felix žádal lidi, aby ustoupili stranou, aby mohla udělat snímek. Když se mi podepisoval do knihy a ptal se, komu má napsat věnování, uvědomil si, že mám stejné jméno jako vlastní jméno jeho otce a ptal se mě, zdali mi také někdy říkají Dick…