1.
Zkušený autor Vojtěch Steklač to sám přiznal: Moc rád vytvářím trilogie.
Takovou trilogií byla i ta o Golemovi (Egmont 2005), už předtím ta o Dádě a spol. (Amulet 2000-01) a také trilogie o Žlutém Robertovi. Současně ale není sporu, že Steklač s podobnou úporností píše i rovnou série, a tak se – po vcelku nekonečném cyklu o Boříkovi (už má okolo dvaceti svazků) stala dalším seriálem i takzvaná „Dvojčata“, která dosáhla dílem Sluneční bratrstvo (ilustrace Milan Starý) už čtvrté části.
I tato poslední kniha zachovává osvědčenou strukturu těch předchozích, jimiž byly:
Poklad hraběte Domanína (2006),
Případ nepolapitelného sprejera (2007) a
Liga starších džentlmenů (2007), přičemž dodejme (a to čistě pro pořádek), že první polovina úvodní z těchhle publikaci vyšla vlastně prvně již roku 2001, a to pod titulem Detektivní kancelář HUKLOR. Případ strašidelného mnicha (Amulet). Nověse ovšem ujal vydávání pružnější Albatros.
2.
Na rozdíl od – taky u nás známých – cyklů z pera Enid Mary Blytonové (například), ale taky na rozdíl od „klasických Boříků“ nestojí v tomhle případě v centru autorova zájmu skupina dětí, ale jen individuálnější tým. Je tvořen sourozenci Andreou a Martinem a zvlášť pátrá dobrácký pár detektivů na odpočinku, Hugo a Kvído. Dva nejsvobodnější věky života, ten dětský a ten důchodcovský, se za vzájemného doplňování pouštějí do dalších a dalších záhadných případů, přičemž se v každé knize, a to je trochu neobvyklé, vždycky luští minimálně dvě záhady.
3.
Jak jsou tyhle detektivky vyprávěny?
Slouží tu dobře Steklačova oblíbená ich forma, ale není už vázána jenom na kluka-vypravěče (kterým kdysi býval Bořík), nýbrž i na jeho dvojče Andreu, a to je velmi chytré i působivé.
Ani optika děvčete totiž u Steklače nepostrádá na věrohodnosti. A též celková stylizace próz do formy deníku, v jehož psaní se sourozenci oddaně střídají, obstojí. Víc než to! Ona dvě hlediska textům dávají pestrost, i když je také nutno říct, že Steklačova urputná snaha o co nejmaximálnější úspornost při vyprávění (v našem vizuálním věku) hraničí občas až s jistou rezignací. Ale k dějům!
4.
Důchodcové Hugo a Kvído Lorencovi jsou také dvojčaty a milují dýmky a housle, což pochopitelně odkazuje k vůbec nejznámějšímu literárnímu pátrači, nicméně Sherlock Holmes řešil často i vraždy, zatímco na ty zde nedojde. Tady se v tomhle směru spíš jaksi tlumí a jde tudíž čistě a pouze o zločiny (a jen „zločiny“) umírněnější. Podstatně.
Přesto už samo prostředí domu U Strašidelného dominikána, kde vždycky všechno začíná (je to ten s věžičkou, kde žil režisér Zdeněk Podskalský), jako by přitahovalo pražské taje – a atmosféra okolní Malé Strany jakbysmet. Je to, ano, trochu romantický pohled, ale nevadí nám, že, a čtvrť, kde autor dlouho žil(!), je u něj ostatně již určitou tradicí – a viz detektivní kniha Dvoreček (1985), ale i pohádková Strašidla a spol. (1993).
Psal jsem, že příběhy nejsou o skupině hrdinů, ale jak vidíme, není to tak docela pravda a v zatím posledním svazku se dokonce ze dvou dvojic dvojčat stává i jakási česká „správná pětka“, a to díky Andreině kamarádovi Mirkovi.
I díky němu jsou pak také odhaleny v podstatě „sebevražedné“ spády titulního Slunečního bratrstva (jde o děti „jedoucí“ v drogách) a vzápětí dojde i na (ne)ochranu městských koček, přičemž kapitola Kříž mi připomněla známou příhodu Rychlých šípů s psím hřbitovem. A další pátrání se pak zaměřuje na obchod s kradenými auty. Jde však, zopakujme, o knihy pro děti a občas tedy i zřetelně poučné, a tak dojde třeba i na vysvětlení pojmu „americká výchova“, což je taková výchova, při které dítě sice dostává kapesné, ale už od třinácti let se o sebe pak stará v podstatě samo – a je za sebe do vysoké míry zodpovědné.
