Arthur a George (Julian Barnes)

1.
Arthur George Julian BarnesMožná že také znáte paralelní životopis Hitler a Stalin z pera Alana Bullocka (česky 1995), tedy knihu poukazují na dva zlotřile pokřivené charaktery a jejich úděsné důsledky. Zločiny.

Oproti této této historické práci je románový dvojživotopis Arthur a George (2005) z pera známého britského prozaika Juliana Barnese (nar. 1946) zdánlivě o ničem. Anebo tedy „jen “ o mrzačení venkovských poníků.

Ono to ale stačí a justiční zločin, který tady sledujeme (celou hrdinovou duší) si svou existenciální syrovostí a neodbytností s oněmi politickými zvěrstvy chvílemi snad ani moc nezadá.

Má to samozřejmě víc důvodů, proč tak knihu vnímáme, ale je to určitě i díky velice zručné psychologické drobnokresbě titulních postav, které nejsou diktátory, aspoň ne ve velkém, nicméně zůstávají také dosti neobvyklými charaktery. O pokřivenosti se ostatně dá hovořit v mnoha souvislostech!

Hovoříme ovšem o románových postavách a až ve druhém plánu o zcela reálných figurách slavného spisovatele sira Arthura Conana Doyla, tvůrce nesmrtelného Sherlocka Holmese, a nijak slavného právníka George Edaljiho, tvůrce příručky Železniční právo (1901). Osudy jich dvou se v prvním desetiletí minulého století na pár roků prolnuly a věčný experimentátor Julian Barnes na onu chvilku náhodou narazil. Zaujala ho.

Setkání obou mužů tedy využil v knize, a to tak chytře, jak by to možná dokázal sotva kdo jiný. Ještě tak Umberto Eco, který má, jak víme, pro Holmese také slabost. Eco ostatně náleží i k Barnesovým učitelům… A co že se vlastně více než přes sto lety přihodilo… v oné zamlžené, postviktoriánské Anglii?

2.
„Nic moc,“ řekli by mladí. George Edalji byl ovšem nařčen z mrzkého zločinu (1903). Ale stanul před venkovskou porotou poklidně, i když byl jenom poloviční Angličan. Proč se nebál?

Edalji měl za to, že má neprůstřelné alibi (jak to známe z detektivek) a navíc byl právník. Co tedy vůbec řešit? Nic? Julian Barnes prostudoval dobové materiály a jako beletrista si plným právem představil, jak se Edalji na proces… Ano, přímo těší. A je opravdu velmi pravděpodobné, že se těšil, protože „nešlo prohrát“. Edalji miloval právo, žil jím a už se viděl v duchu na koni a jak spatra promluví. On sám. Ale na vlastní obhajobu. Taky k tomu byla má drahá studia, řekl si. Obhájím se s přehledem a setřu pel ostudy ležící na mých rodičích a milované sestře… V jistém smyslu jediné ženě, kterou budu kdy mít.

Edalji, podotkněme, byl synem ctihodného kněze. Přesto mu nevěřili. Došlo k soudu, ale ne obyčejnému, to spíše božímu. Nebo snad ďábelskému?

3.
Co se stalo. Edalji před oním soudem na obhajobu sebevědomě promluvil, ale nebyl by to Julian Barnes, aby nám už vzápětí nepředvedl, nakolik bylo proti právníkovým předpokladům nutno řešit… skoro vše. Barnes si vybral téma dobře. Věděl proč a od začátku se knihou vine nit zajišťující dalekosáhlé zobecnění.

K četným průstřelům Georgova alibi totiž došlo, a to nemilosrdně. A tak si Edalji, tento poloviční Ind zabydlený už od dětství mezi mírně xenofobními anglickými venkovany, odpykal tříletý trest.

Knihu o tom ale opravdu nečtěme jako dokument, to by byla až její poslední funkce a Barnes nám přece především s obdivuhodnou empatií relativizuje snad veškeré pravdy dotyčné causy, přičemž naznačuje, jak se pošetilá bezelstnost nevyplácí. Kdo chce být před žalobci bezstarostně pravdivým (tak jako chtěl být George Edalji), doplatí na svou naivitu! Nemálo. A jenom díky Barnesovi je taky nám, čtenářům dovoleno sledovat reálný historický případ tolika rozličnýma očima (i když bez využití ich formy) a během letu životů sira Doyla i pana Edaljiho si vždycky už udánlivě projasníme: „Ach, ano, tak takoví byli…“ Ale pak obrátíme list a zříme, že pravda je skutečně neuchopitelná a mění se před očima, až se na konci románu pomyslně stává onou ektoplazmou získávanou prý během spiritistických seancí, kterým Doyle neprozřetelně propadl.

Pohlédněme však nyní spolu s Julianem Barnesem (tímto experimentátorem, ale i skvěle přímočarým vypravěčem) na oba hrdiny blíže. Protože jenom okolo nich dvou se všechno točí! Díváme se – a spatříme je plasticky. Doyle už sebevědomě kráčí k vlastní nesmrtelnosti a šlechetně přitom podává ruku právníčkovi deptanému zničenou pověstí a hlupáckým okolím. Odepsaný George je tak sám, ale Doyle ani zdaleka ne. Oba muže přesto spojuje mnohé. Sledujeme ty nitky také od prvních stránek. Od jejich narození. Oba dva ovšem řeší různě danosti svých životů, ale kapitoly se prolínají… Zprvu kratší, jak se však blížíme ke spojovacímu uzlu (rok 1903), stále podrobnější. Barnes nás ladně zcela vtáhne do obou individuálních světů. Každý přitom charakterizuje trochu jinou tvář tehdejší Anglie. I lidstva.

4.
Co víc? Sir Arthur Conan Doyle, to rozhodně nebyl řadový muž.

S až podivně viktoriánskou cudností putuje Barnesovou knihou… a současně i od své první manželky (té dlouze umírající na souchotiny) k druhé, kypící zdravím. Přitom ale stále pod totálním vlivem matky. A otec? Jeho nechal Doyle bez jediné výčitky zemřít v blázinci, ačkoli mu patrně nic nebylo. Svou rodinu ovšem otec (malující obrázky) uživit neuměl.

Edalji to má v životě těžší než Doyle. Sledujeme paralelně i jeho kariéru, ale žijeme tak na venkově. Ten mladík se snaží etablovat jako právník, ale zůstává dál i trochu tajemný a samotář. On sám si tak ani nepřipadá, jak už to bývá. A my? My díky Barnesově mistrovství brzy i chápeme většinu jeho pohnutek.

I když… Tak například Edaljiho erotický (ne)život je opravdu až podezřelý a okolnostmi zkrátka „odnepaměti znemožněn“. On to však bere jako danost. Cítí se přece zdráv. Spí od deseti let v ložnici s otcem a spal tam i v okamžiku zločinu. Tedy když byl v nedaleké usedlosti pořezán poník. Ne první poník…

Policie pak najde viníka v Edaljim, ale Doyle po letech začne pátrat znovu. Seznámí se s okolnostmi. Pochopí, co už vnímá i čtenář. Co také Barnes sám jednou, dvakrát nadhodil: Edalji ze sebe bezděky udělal Krista.

Co však potom s ním?

Doyle váhá. Je lékař. Praktik. Potom začne jednat… A tak už najednou nečteme soudní drama a ani ne líčení poměrů v tehdejších žalářích, nýbrž něco jako další detektivku se Sherlockem Holmesem. Pouze teď navíc i s rasovým podtextem. Ale pozor. Je to rasismus jaksi po anglicku. Hodně tlumený…, snad také viktoriánsky cudný, ale právě pro tuto svou záludnou nenápadnost ještě ohyzdnější.

Uvědomují si však vesničané vůbec svou předpojatost? Zřejmě ne!

A vnímala ji policie? Kdo ví. Soudce? Dělal jen svou práci. Žalobce zrovna tak. Ten přímo „mistrně“. A Barnes také. Vyznačuje svou rukou do příběhu i další danosti. Obrovskou moc pomluv, tu především, a Doyle se dal tedy do práce a měl tu výhodu, že s námi od začátku neseděl v soudní síni, kde ničili Edaljiho.

Kdo tam totiž seděl, ten svou víru (byla-li tu vůbec) v Edaljiho ztratil. A na Barnesově knize je zvláštní i to, že tuto víru přitom ztrácí i čtenář, a to navzdory tomu, že díky Barnesovi hledí obžalovanému až do hlavy. I to je, myslím, typické pro naši neuvědomělou předpojatost.

A někdy nestačí ani vidět do mozku, říkáme si. A jako by nám to autor sugeroval mezi řádky, až je tu chuť říct: Opravdu je to tak? A CO SE VLASTNĚ STALO? Koneckonců, ten Edalji je cvok, ne? MOHL ty poníky mrzačit – vždy za úplňků (tady autor neopomene připomenout i Jacka Rozparovače). Ano, a co když ano? A co když to dělal nevědomky!?

5.
George Edalji se na chvíli ocitl i v šoku. Jak jen jsem mohl být odsouzen – a ještě jednohlasně? Jak?

Čekal, že přece bude jednohlasně ZPROŠTĚN obžaloby. Čekal to v podstatě i čtenář, jenže… Právě to Barnes ukazuje. Jak to chodí, i když ne vždycky.

Edalji se vzpamatoval a potom přijal ten osud a přečkal i potupu. Jeho silně autistický styl žití ostatně vězení zase tak neatakovalo. Byl zvláštní. Smířil se s mnohým, zřejmě… Přesto ale uvítal, když pak přišel sir Artur. A ten přišel. Tak jako sportovec, a zhostil se té „hádanky“. Pro něj byla ovšem hrou. A chtěl hlavně něco předvést nové partnerce. Něco bravurního. Schopnosti. Sherlockovské. Umím to i v praxi. A já tomu chlapíkovi vymohu odškodné! To by bylo, aby ne!

Potom aplikuje Holmesovy metody – na případ Edalji. Roubuje tedy fikci na svět, ale ouha, próza života je jiná. Úplně se mu vzpírá. Nejsou to Arthurovy prózy. Praktik Doyle dokonce klidně využije kriminálních metod (krádež) a ani mu nedojde, že po právní stránce právě ničí poslední důkaz a tím i šanci usvědčit skutečného pachatele. Jedná snad takto Doyle schválně? I taková otázka nás nad šarádou napadne. Doyle nebyl hloupý. Ale pátrání v jeho detektivkách se podstatně lišila od pátrání ve skutečnosti. To bylo zlé. V reálu jen málokdy najdeme PŘÍMÉHO svědka, a tak se zločiny obvykle dokazují nepřímo. Doyle to chápal, ale v Barnesově vizi se cítil upřímně pohoršen. Čím? Tím, že mu svět nastavil svou pravou tvář.

V šokující scéně pak slyšíme na pátrače Doyla mluvit i místního konstábla, který rovněž vnímá, že šlo o „zfušovaný soud“. Jenže zpětně viděno… Právě ono „sedlácké“ přelíčení podle policisty našlo pravdu. A ne?

6.
Z Barnesových knih lze často vyvodit hned několik variant této pravdy. Tak je tomu nejspíš i zde, a právě v tomto smyslu je proto román Arthur a George natolik špatnou detektivkou, jako je skvělým paradetektivním pokusem o blížení se k pravdě. To téma zločinu autor bravurně zobecňuje. A ne, historik nic nesmí domýšlet, ale romanopisec má totéž povoleno a Barnes je velký romanopisec a tedy i disciplinovaný. Drží se proto při zemi, když má, a navzdory „povolení zabíjet“ nedomýšlí zase tak moc. Skotačí, řekl bych, vždycky jenom trochu. Nedělá ze sebe Dumase. A tím, že je takto dobrý spisovatel, je i snad vůbec nejlepším dějepiscem ze všech.

Historik ovšem interpretuje. A interpretací můžeme díky Barnesovy rovněž vyvodit bezpočet, takže nakonec skutečně nevíme, zda Edalji opravdu nebyl oním „nerozeznaným“ šílencem. A co když ano? říkáme si. A co když měly jeho zločiny vskutku sexuální podtext?

Ten právník je prostě záhada. Ne? A je i něčím divně prázdný, zdá se nám. Lidský snad taky, ale ne zcela. Pokládá se za nevinného, nicméně je silně děsivé, že také rasistický a barbarský instinkt vesničanů nemusí vždycky býti k zahození!

7.
Aférka díky siru Doylovi získala grády. Skoro až politické dimenze. Byl už osobností, ale lord Gladstone, tedy když mu Doyle napsal, vše elegantně zahrál do autu.

A jak z toho vyšel britský soudní systém? To bylo hlavní. Nezklamal… A byl pouze později doplněn o možnosti odvolacího soudu a případ se stal známým precedentem uváděným v příručkách. A tak se nebohý Edalji dočkal skutečně slávy přes práva, ale trochu jinak, než jak si to představoval.

Doyle mu vymohl ospravedlnění, nikoli však odškodnění. Za co také?

Zavinil si to přece sám. Prý. Tak aspoň zní v Barnesově vizi mínění světa. Skoro celého. Edalji se vymykal, i stal se dalším z Kristů, ale ne už Monte Cristů. Na pomstu totiž rezignoval, ta mu totiž nebyla vlastní.

Oproti tomu Doyle částečně uspěl, a to rozhodně v očích společenské smetánky. A Barnes v tu chvíli naťukne i pararely s případy Oscara Wilda nebo Dreyfusse. A čteme krutý postřeh, že dotyčnými vlastně nebyli nadšeni ani ti, kdo při nich nejvíc stáli.

8.
Román Arthur a George je o viktoriánské povaze. Především však odhaluje obecně lidské vlastnosti. Neklade při tomto odhalování mezi Doyla a Edaljiho výslovně rovnítko, nicméně si to rovnítko sami objevíme. Ano, text je na to nastaven. Navzdory tomu, že si sir Doyle a ani George Edalji si tyto pararely většinu času neuvědomovali.

A finále? Je charakteristické, protože kniha se v těch pasážích skutečně jaksi rozplývá v „dým“ a až do vytracena. Proč asi. Je to i něčím, co mnozí znají právě z praxe zvané život…

Barnes určitě. A neodškodněný George má causu za sebou, vyčkává a představuje si, že manželé Doylovi přece jenom zůstanou jeho přáteli. Tedy když už se jím proslavili.

Realita se bohužel ubírá strohou cestou. Pán a paní Doylovi vše ukončí. I když na výši: tím, že George pozvou na vlastní svatbu.

Tam se tento muž ocitá spíše jako rarita, kterou se manželé pochlubí např. Bramu Stokerovi či J. M. Barriemu. Potom odputují na svatební cestu (a život je rychlý, když jste sir!)

Edalji, který byl od začátku sám, zůstává sám až do konce.

9.
A sir Doyle? Jak je známo, uvěřil uprostřed života ve spiritismus, a to zřejmě nepředstíraně. Právě tato skutečnost nám pak ve finále románu podává i symbolický klíč k pochopení světa. Co se totiž stane? Během okultně-divadelního představení (na kterém Edaljiho už zase nikdo nepoznává) se na mikrosvětě jeviště ztvární právě ona nepostižitelnost pravdy, kterou byla prostoupena již dosavadní kniha. Již dosavadní životy obou hlavních postav.

10.
Barnesovy romány jenom kladou otázky. Neposkytují odpovědi. Jednu se tedy pokusím zformulovat sám.

Pokud se budete před světem obhajovat jen jako Edalji (ať už jste stát anebo člověk), to znamená, pokud se budete bránit zcela bezelstně a neagresivně, i když podle regulí… Tak vás dostanou.

Vlci. Je tedy třeba bojovat? Anebo je třeba se nechat ukřižovat? Už mlčím, ale jestliže Julian Barnes už v románu Flaubertův papoušek (1984, česky 1996) načrtl přesnou psychologii jednoho daleko většího autora, než jakým byl Doyle, tak tady se týž Barnes pomocí daleko podřadnějšího tvůrce (totiž Doyla) oddal skutečnému světu, a to právě tomu světu, před kterým se – třeba právě Flaubert – ukrýval. I když on, jen aby ten svět mistrně mapoval.

Barnes ovšem chápe a předkládá ještě víc a možná nám chce, řekl bych, vysvětlit, že kdyby se lidé jako Flaubert neukrývali (kdyby nenašli ty šance), seděli by chvílemi taky ve vězení.

Jako Edalji. Ten navždycky čistý, stále ale jaksi neurčitě nečitelný George Edalji. Kdepak, tuto roli „Inda“už si Peter Sellers bohužel nikdy nezahraje.

 

BARNESOVA PRAVDA O SIRU DOYLOVI NEBOLI ZÁHADNÝ PAN EDALJI

Článek převzatý z Literárních novin 42/15. 10. 2007 (pro Centrum detektivky rozšířeno).
Text se zabývá následující knihou: Julian Barnes: Arthur a George
Přeložila Zora Wolfová
Euromedia Group – Odeon, Praha 2007

Pošlete článek dál:

Autor příspěvku: Ivo Fencl

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

reCaptcha * Časový limit vypršel. Prosím obnovte CAPTCHA