Ukázky z knihy Arnaldur Indriðason Stínový vrah

Oblíbený severský autor Arnaldur Indriðason přichází s novou sérií. První detektivní příběh, Stínový vrah, je situován do časů 2. světové války na Island.

Přečtěte si tři ukázky.

1)
Loď Súðin opatrně proplouvala kolem fregat a torpédoborců do přístavu v Reykjavíku. Krátce nato začali vrávorající pasažéři postupně opouštět palubu, šťastní, že opět cítí pevnou půdu pod nohama. Cestou přes záliv Faxaflói se loď po dosud klidné plavbě dostala do silného jihozápadního větru a deště a házelo to s ní sem a tam. Většina lidí zůstala v podpalubí, kde bylo těsno a vlhko z mokrých šatů cestujících. Někteří na těchto posledních metrech před městem ještě dostali mořskou nemoc, mezi nimi i Eyvindur.
Nalodil se v Ísafjörðuru se svými dvěma odřenými cestovními taškami a většinu plavby prospal, vyčerpán z obchodní cesty. V taškách měl krém na boty Meltonian a leštidlo Poliflor. Kromě toho měl s sebou vzorky nádobí, které se snažil prodat ve vesnicích a na statcích na západě: talíře, hrnky a příbory, které jeho zaměstnavatel dovezl z Holandska těsně před vypuknutím války.
Krém na boty a leštidlo se prodávaly docela dobře, ale přestože se snažil vychvalovat i jídelní servis, vypadalo to, že lidé v těchto zlých časech na takové věci nemají ani pomyšlení. Navíc mu tentokrát bylo zatěžko opravdu se soustředit. Nebyl ve své kůži a vynechal několik míst, která na svých cestách obvykle navštěvoval. Nějak mu chyběla přesvědčivost, onen takřka náboženský zápal, který – jak jeho zaměstnavatel neustále zdůrazňoval – je pro dobrého prodavače nepostradatelný. A tak se vracel jen s hrstkou objednávek. Eyvindur měl kvůli tomu špatné svědomí. Mohl se do toho nepochybně mnohem víc obout. Věděl, že těch pár objednávek, které přivezl, sotva ztenčí velkoobchodníkovy zásoby.
Když před dvěma týdny vyrazil z Reykjavíku, byl velmi rozrušen. I proto cesta nedopadla tak dobře, jak by si přál. Pohádal se s Verou, poté co po ní s neobratností sobě vlastní žádal jakési vysvětlení, a to mu celou dobu leželo v hlavě. Zareagovala na to velmi prudce, zahrnula ho nadávkami, a jen co loď vyplula z přístavu směrem na západ, už svých slov litoval. Měl čtrnáct dní na úvahy a přípravu omluvy, i když si nebyl tak úplně jistý, jestli se opravdu mýlil. Její reakce mu však připadala upřímná. Tvrdila, že nemůže ani uvěřit, že se od něj něčeho takového dočkala. Pak propukla v pláč, zamkla se a odmítala s ním mluvit. Eyvindurovi hrozilo, že zmešká loď, a tak tedy popadl tašky s krémem na boty, leštidlem a holandským nádobím a zatoužil po tom, aby nemusel být obchodním cestujícím a trávit tolik času mimo domov, aniž by věděl, co Vera mezitím provádí.
Na to samé myslel i ve chvíli, kdy doskočil na pevninu a rychlým krokem zamířil do centra města. Pospíchal domů, jak nejrychleji mohl, navzdory svému mladému věku tělnatý a těžkopádný, špičky chodidel mírně vytočené ven, na sobě trenčkot a v každé ruce jednu tašku. Déšť mezitím zesílil, voda mu stékala z krempy klobouku do očí a promáčela mu kalhoty a boty. Schoval se ve vchodu do lékárny a nakoukl za roh na náměstí Austurvöllur. Před budovou parlamentu po náměstí právě pochodoval oddíl vojáků. Britské oddíly pomalu nahrazovaly ty americké. Kvůli všem těm Američanům, velkým náklaďákům, barikádám z pytlů s pískem, dělům a vojenským džípům se po Reykjavíku málem nedalo pohybovat. Kdysi tak poklidné městečko bylo od začátku války k nepoznání.
Vera na něj v přístavu občas čekala, doprovázela ho domů a vyprávěla mu, co se mezitím stalo, a on jí pověděl vše o své cestě, jaké potkal lidi, jak šly obchody. Přiznal se, že neví, jak dlouho tu práci ještě bude moct dělat, a že má pocit, že není zrovna nejlepší obchodník. Jednoduše nevěděl, jak zboží vychválit, aby v zákaznících probudil nutkavou touhu ho vlastnit. Navíc mu dělala problémy konverzace, na rozdíl třeba od Felixe. Ten sebevědomím přímo oplýval.
Stejně tak Runki. I on se na lodi Súðin někdy plavil s taškami napěchovanými všemi možnými klobouky a jinými pokrývkami hlavy z Lutonu. Eyvindur Runkimu záviděl jeho rázné vystupování, vždycky hrozně přeháněl, byl sebejistý, lidé mu viseli na rtech. To byl opravdu rozený prodavač. Klíč k úspěchu spočíval v jeho sebedůvěře. Zatímco Eyvindur pořád ještě blábolil něco o holandském nádobí, lidé v celém městě už si nasazovali Runkiho nové klobouky a tvářili se, jako by udělali nejlepší kšeft svého života.
Eyvindurovi došla trpělivost a nemohl déle čekat, až déšť ustane. Vzal obě tašky, sklonil hlavu a přeběhl přes náměstí, do větru a deště, toho studeného, pozdně letního deště, který skrápěl město. Bydleli s Verou v malém pronajatém bytě, který patřil bratrovi jeho otce. Bytů byl ve městě nedostatek a tomu odpovídala výše nájemného. Lidé se hrnuli z venkova do měst, hlavně do Reykjavíku, v naději, že získají práci v armádě, pořádné peníze, lepší život. Jeho strýc vlastnil ve městě několik bytů a přišel si na pěkný balík, avšak k Eyvindurovi byl spravedlivý a částka, kterou požadoval, byla přiměřená. Přesto pro něj bylo nájemné dost vysoké a stávalo se, že strýce musel žádat o odklad, když na tom byl se sebevědomím obzvlášť špatně a práce mu nic nevynášela.
Byt se nacházel v přízemí třípatrové betonové budovy. Odemkl vchodové dveře, následně dveře bytu a rychle se vrátil pro tašky, které si odložil venku, a donesl je dovnitř. Mezitím zavolal na svou milou, pevně přesvědčen, že už na něj čeká.
„Vero? Drahoušku?“
Nikdo se neozval. Eyvindur zavřel dveře, rozsvítil a zhluboka se nadechl. Poslední kousek cesty tolik spěchal, a zbytečně. Vera nebyla doma. Byla někde venku a on bude muset ještě chvíli počkat, než si k ní bude moct sednout a omluvit se za svá slova. V duchu si už nacvičil, co by chtěl a měl říct, aby všechno bylo zase jako dřív.
V dešti promokl do poslední nitky. Sundal si klobouk, kabát přehodil přes židli v obývacím pokoji. Sako pověsil do šatní skříně. Otevřel jednu tašku a vytáhl z ní půl kila pravé kávy, kterou sehnal na západě; těšil se, že Veře udělá radost. Cestou do kuchyně se náhle zastavil. Na šatní skříni bylo něco neobvyklého.
Eyvindur se otočil a skříň na chodbě ještě jednou otevřel. Na ramínku tam viselo jeho sako, vedle jedno trochu delší sako a druhý kabát. Co ho však zarazilo, byly věci, které chyběly. Nebylo tam Veřino oblečení. Chyběly boty, které obvykle ležely na dně skříně. I její dva kabáty byly pryč. Chvíli zamyšleně hleděl do skříně, pak přešel do ložnice. Tam stála druhá, trochu větší šatní skříň se zásuvkami na punčochy a spodní prádlo a s tyčí na košile a šaty. Eyvindur otevřel dveře skříně, vytáhl zásuvky a pochopil, že veškeré Veřino oblečení záhadně zmizelo. Všechny jeho věci byly stále na svém místě, ale už tam nebyl jediný kousek dámského oblečení…

2)
Flóvent si prohlédl byt a nemohl najít nic, co by nasvědčovalo násilné potyčce. A přece jej násilí udeřilo vší svou zrůdností. Na zemi ležela mrtvola muže, kterého někdo střelil do hlavy. Vypadalo to jako poprava, oběť neměla šanci se bránit. Nebyla převrácena jediná židle. Ani stůl se neposunul. Všechny obrazy na stěnách visely rovně. Okna zůstala neporušená a zavřená, takže to nemohlo být vloupání. I dveře do bytu byly nepoškozené. Muž se střelnou ranou v zátylku tedy útočníkovi otevřel nebo mu nechal otevřené dveře, aniž by tušil, že to bude to poslední, co udělá. Vypadalo to, že ho napadli, zrovna když přišel domů, protože měl ještě na sobě kabát a v ruce svíral klíč od bytu. Na první pohled se nezdálo, že by z bytu bylo něco ukradeno. Jediným cílem návštěvníka zřejmě bylo spáchat tento zločin, a to takovým způsobem, že se z toho policisté, kteří na místě činu byli jako první, ještě pořád nevzpamatovali. Jeden z nich se v obývacím pokoji pozvracel. Druhý stál před domem a odmítal se vrátit dovnitř.
Flóventovo první opatření na místě činu bylo, že zahnal všechny, kteří se na vyšetřování případu přímo nepodíleli. Policisty, kteří nechali stopy po celém bytě. Svědkyni, která policisty informovala. Zvědavé sousedy, kteří nedovedli s jistotou říct, zda něco slyšeli, když se dozvěděli, že v bytě padl výstřel. Nakonec zůstal jen Flóvent a obvodní lékař, jenž přišel konstatovat smrt muže.
„Zemřel samozřejmě okamžitě,“ oznámil lékař, malý hubený muž s předkusem a dýmkou v zubech, kterou málokdy vyndával z úst. „Rána přišla z tak krátký vzdálenosti, že to nemohlo skončit jinak,“ pokračoval a vyfoukl kouř z dýmky. „Kulka vyšla z lebky okem, proto to zatracený svinstvo,“ dodal a zadíval se na kaluž pomalu schnoucí krve, která se pod mrtvolou vytvořila a rozlila se po dřevěné podlaze. Některý z policistů do tmavé louže omylem šlápl a uklouzl tak, že málem spadl. V krvi ještě byly vidět jeho šlápoty. Nábytek a stěny byly postříkané krví. Na závěsy se přilepily zbytky mozku. Vrah vystřelil přes tlustý polštář, aby ztlumil třesknutí, a pak ho hodil zpátky na pohovku. Skoro celá půlka obličeje obrácená vzhůru chyběla.
Flóvent se snažil vybavit si, jak postupovat při ohledávání místa činu. Vraždy v Reykjavíku nebyly na denním pořádku. Navíc byl v téhle práci ještě poměrně nový a chtěl všechno udělat správně. U kriminální policie v Reykjavíku pracoval teprve pár let. Jednou strávil půlku zimy na kriminálním úřadě v Edinburghu, kde nasbíral nějaké znalosti a zkušenosti. Mrtvého muže odhadoval asi na třicet let, vlasy už mu začínaly řídnout, na sobě měl omšelý oblek, kabát a levné boty. Pravděpodobně byl donucen si kleknout, a když ho střela zasáhla do týlu, převrátil se dopředu. Zásah do správného místa. To ale vrahovi z nějakého důvodu nestačilo. Mrtvola ležela na boku a vrah sáhl do rány a rozetřel muži krev po čele. Co to mělo znamenat? Považoval vrah za nutné zanechat po sobě jakýsi podpis? Projev, který pro něj byl důležitý, jehož význam však Flóvent nechápal. Měla to být omluva? Vysvětlení? Pochyby? Lítost? Od každého trochu? Nebo nic z toho, ale naopak provokace, ujištění, že pachatel ničeho nelituje a nemá žádné výčitky? Flóvent potřásl hlavou. Nedokázal z té krvavé mazanice nic vyčíst.

3)
Flóvent už to nechtěl dál odkládat a zamířil k domu. Byla to jednopatrová stavba, prostá a ponurá, s hrubou mozaikovou omítkou, obklopená malou zahradou. Nad vchodovými dveřmi byl plastickým písmem napsán její název: Skuggabjörg – Úkryt ve stínu. Dveře otevřela služka. Když se představil a zeptal se na pána domu, pustila ho dovnitř a požádala ho o chvilku strpení. Flóvent na ni počkal na chodbě. Dlouho se ale nevracela, a tak se odvážil opatrně postoupit pár kroků dále do domu. Prohlédl si obrazy na stěnách a pokusil se rozluštit názvy na hřbetech knih v přeplněných knihovnách. Pak zůstal bez hnutí stát a zaposlouchal se do ticha, které tu vládlo. V tomto domě byl očividně kladen velký důraz na čistotu. Na podlaze nebylo jediné smítko. Všechno se lesklo. Z knih a obrazů někdo setřel prach. Po delší chvíli se dívka vrátila. Přes černé šaty měla uvázanou bílou zástěru.
„Říkal, že nepočítal s žádnou návštěvou,“ omlouvala pána domu. „Za pár minut bude připraven. Prosil mě, abych vás zavedla do jeho pracovny, kdybyste tam na něj chtěl počkat.“
„Ano, děkuji,“ odpověděl Flóvent a následoval dívku do místnosti, kde ho nechala o samotě. Zde stály další knihovny s německou literaturou, učebnicemi a spisy na lékařská témata, jak se zdálo. Všiml si anglického vydání knihy O původu druhů. Většinu ostatních titulů nepoznával, neboť neuměl německy. Na druhém konci místnosti stál velký psací stůl pokrytý papíry, psacími potřebami a stohy knih. O jednu skříň byly opřené berle.
„Našel jste na těch policích něco, co by vás zaujalo?“ ozval se za ním hluboký hlas. S úlekem se otočil a uviděl muže na invalidním vozíku, asi šedesátníka, jak ho bezbarvýma očima pozoruje skrz pootevřené dveře. Flóvent nevěděl, jak dlouho už tam je, možná ho sledoval už hezkou chvilku.
„Pěkná sbírka,“ řekl, jen aby nebylo ticho.
„Děkuji,“ odpověděl muž a vjel do místnosti. Pod tmavým sakem měl svetr a přes nohy přehozenou vlněnou deku. Byl hubený, měl bílé vlasy a na nose kulaté brýle se silnými černými obroučkami a tvářil se přísně, skoro zlostně, jako učitel na neposlušnou třídu. „Snažím se obklopovat kvalitní literaturou,“ vysvětlil s německým přízvukem. „Takže vy jste od policie?“
„Ano, omlouvám se za vyrušení,“ řekl Flóvent, který rychle našel ztracenou rovnováhu. „Vy jste Rudolf Lunden?“
„Ano, to jsem já.“
„Já se jmenuji Flóvent a jsem od kriminální policie. Přicházím za vámi v docela výjimečné záležitosti. Je pravda, že máte syna jménem Felix?“
„Ano.“
„Víte, kde bych ho mohl zastihnout?“
„Zastihnout? Kvůli čemu?“
„Myslel…“
„Co po něm policie chce?“ vyptával se muž příkrým tónem.
„Myslel jsem, že ho možná najdu tady u vás.“
„Vy jste mi asi nerozuměl: co po něm policie chce? Mohl byste mi na tu otázku prosím odpovědět?“
„Samozřejmě. Já…“
„Ano,“ skočil mu muž do řeči a zvýšil hlas, čímž jeho přízvuk ještě zesílil, „tak se do toho dejte! Prosím vás, neplýtvejte mým časem.“
Flóventa šokovalo, jak nevlídně ten muž vystupuje. A to předtím dlouho seděl v autě a přemýšlel, jak by mohl alespoň trochu zmírnit bolest, kterou svou návštěvou způsobí. Nyní mu bylo jasné, že to nebude třeba.
„Přišel jsem za vámi kvůli hrůznému činu, který byl spáchán v bytě vašeho syna,“ řekl. „Jeden muž tam byl zavražděn. Výstřelem do hlavy. Nejdřív jsme mysleli, že to dostal Felix. Že ho někdo zabil. Tak to ale není. Proto po vašem synovi nyní pátráme. Myslíme si, že se ho ta věc nějakým způsobem týká.“
Muž na vozíku se na Flóventa podíval, jako kdyby nikdy v životě neslyšel nic absurdnějšího.
„Že se ho týká vražda…?“
„Ano.“
„Jak to myslíte?“ zeptal se Rudolf a Flóvent viděl, že se mu podařilo jej znejistět. Ale jen na okamžik. „O čem to mluvíte?“ odfrkl si. „Nic takového jsem ještě… takový nesmysl jsem ještě neslyšel!“
„Vypadá to tak,“ řekl Flóvent. „Taková jsou fak…“
„Co si to tady vymýšlíte za hlouposti?“
„Obávám se, že to jsou fakta. Chápu, že vás to vyděsilo. Rozhodně to nejsou příjemné zprávy. Mohl byste mi jen prosím říct, kde se Felix zdržuje?“
„Vražda ve Felixově bytě?“ vydechl Rudolf nevěřícně.
„Bohužel ano. Víte, kde je váš syn?“
„Jak sakra…?“
„Víte, kde byl včera večer?“
„Kdo je ten chlap?“ zajímal se Rudolf, aniž by věnoval pozornost Flóventovým otázkám, jako by je ani neslyšel. „Kdo je ten člověk, kterého jste tam našli?“
„To zatím nevíme,“ odpověděl Flóvent. „Totožnost mrtvého ještě nebyla zjištěna. Je to ale jen otázka času a pak se uvidí, v jakém vztahu byl ten muž k vašemu synovi. Víte, kde se váš syn zdržuje?“
Rudolf na něj hleděl, jako by právě dostal ránu do obličeje.
Flóvent svou otázku zopakoval.
Muž na vozíku neodpovídal.
„Myslíte, že je na útěku před policií?“ chtěl vědět Flóvent. „Že se skrývá?“
Rudolf měl té návštěvy zřejmě tak akorát dost.
„Máte ještě něco?“ zeptal se.
„Ještě něco?“
„Co byste mi chtěl říct?“
„Myslím, že to nechápete,“ naléhal Flóvent. „Jsem tu z pověření policie, abych od vás získal informace. Ne obráceně.“
„Já s vámi nemám o čem mluvit,“ odsekl Rudolf. „Chtěl bych vás požádat, abyste mě teď nechal na pokoji.“
„Je mi líto, ale…“
„Žádám vás, abyste odešel,“ obořil se na Flóventa a ještě zvýšil hlas: „Už s vámi nemám o čem mluvit. K tomu, co jste mi řekl, nemám co dodat.“
„Nevíte, co je s vaším synem?“ zkoušel to Flóvent. „Mohl byste nám pomoct ho najít? Musíme si s ním promluvit, čím dřív, tím líp.“
„Běžte!“ rozkřikl se Rudolf.
„Je tady u vás?“ vyptával se Flóvent. „Je Felix v tomto domě?“
„Vy islandskej hňupe! Nevíte vůbec nic. Nic! Vypadněte!“
„Ne, to…“
„Vypadněte z mého domu!“ zařval Rudolf a výhružně se k Flóventovi rozjel. „Ven! Vypadněte! Už s vámi nemám o čem mluvit! Vypadněte! Dělejte!“
Flóvent se nechystal odejít. Mezitím se ve dveřích objevila služka. Zaslechla svého pána křičet a nyní se na Flóventa tázavě zadívala. Když si jí Rudolf všiml, otočil se na vozíku směrem k ní a přikázal jí, aby policistu vyprovodila ke dveřím. Návštěva skončila. Rozzlobeně ji odehnal, když mu chtěla pomoct s vozíkem, a zmizel ve dveřích. Flóvent tam se služkou zůstal stát v nepříjemném tichu.

4)
Flóvent rychle seběhl po schodech dolů a zamířil k vedlejšímu domu. I tentokrát byly dveře otevřené a on se ocitl na tmavé chodbě se schodištěm podobným tomu prvnímu. Žena odvedle mu vysvětlila, kde Rudolfovu bývalou ordinaci najde. Dveře byly zamčené, ale když vzal za kliku, zavrzaly. Věděl, že to nebude žádná velká překážka. Rozhodl se tedy, že zkusí, co dveře vydrží, a prudce jimi zalomcoval, až rám zapraskal a dveře konečně povolily a otevřely se.
Vešel do malé čekárny se třemi židlemi a zarámovanou fotkou Alp na jedné obložené stěně. Místnost byla temná, závěsy byly zatažené a židle pokryté prachem. Z čekárny vedly dveře do ordinace, rozdělené tenkou příčkou na vyšetřovnu a konzultační místnost. Flóvent zmáčkl vypínač na zdi, ale světlo se nerozsvítilo. Roztáhl závěsy, aby lépe viděl. Stály tam zaprášené skříňky na léky a přístroj pro vyšetření zraku, psací stůl a skříň na spisy, lehátko a pootevřené zásuvky s obvazy a kanylami. Ordinace byla zjevně v plném provozu, než byla zavřena. Člověk by skoro řekl, že ji Rudolf opustil po běžném pracovním dni a už se nikdy nevrátil.
Někdo tam ale nedávno musel být, protože prach byl na několika místech setřen, kolem stolu a na vyšetřovacím lehátku. Když se ještě jednou pořádně rozhlédl po místnosti, uviděl také zbytky jídla, dvě láhve od mléka a konvici na kávu. Zvedl konvici a přičichl k ní. Bylo to jasné. Někdo se v té staré ordinaci zabydlel.
Na chvíli zůstal tiše stát a poslouchal, ale neslyšel nic než hluk z ulice.
„Felixi!“ zvolal. „Jsi tady? Felixi Lundene!“
Jeho hlas se rozezněl místností, ale odpovědi se nedočkal.
Flóvent šel zpátky do malé čekárny a všiml si druhých dveří k úzkému požárnímu schodišti, vedoucímu nejspíš k zadnímu vchodu do domu. Pravděpodobně se Brynhildur Hólmová po těchto schodech dostala nahoru a zase po nich utekla dolů, když ho uslyšela zápasit s dveřmi. Možná s ní byl i Felix. V každém případě v ordinaci Rudolfa Lundena někdo musel být. Už se chtěl vydat po schodech dolů, ale pak si to rozmyslel. Bylo stejně pozdě na to, aby sestru dohnal.
Když se vrátil, jeho pohled padl na černou brašnu, kterou sem Brynhildur přinesla z nemocnice. Otevřel ji a uvnitř nenašel léky ani nástroje, ale proviant, břitvu, mýdlo a noviny, kávu a chléb. Vzal břitvu do ruky a v tu chvíli uslyšel tiché zapraskání v rohu místnosti. Flóvent se rychle ohlédl a spatřil vysokou šatní skříň zapuštěnou do zdi.
„Felixi?“ křikl.
Naslouchal.
„Brynhildur?“
Nikdo se neozýval, a tak pomalu přešel ke skříni.
„Felixi?“ zkusil to ještě jednou.
Nic se nestalo. Zrovna ji chtěl otevřít, když se její dveře zničehonic prudce rozlétly. Ze skříně vyskočil muž, kterého nikdy předtím neviděl, a hned na něj zaútočil. Flóvent zahlédl nějaký záblesk v jeho ruce a pak mu spánkem a šíjí projela ostrá bolest. Muž ho dvakrát silně udeřil, Flóvent ani neměl možnost se bránit. Chtěl se na něj vrhnout, ale najednou mu začaly ubývat síly, tělo mu nesmírně ztěžklo a nechtělo poslechnout jediný povel. Pak upadl do bezvědomí a to, jak se hlavou praštil o zem, už nevnímal.

ANOTACE


Zločin
Reykjavík, srpen 1941. V suterénním bytě v centru byla nalezena mrtvola obchodního cestujícího. Střela do hlavy, která jej usmrtila, nasvědčuje chladnokrevné popravě. Policie začne ihned podezřívat spojenecké vojáky, kteří během druhé světové války zaplnili ulice města.
Podezřelí
Thorson, kanadský voják s islandskými kořeny přidělený k vojenské policii, a Flóvent, detektiv reykjavické policie, zahájí vyšetřování, které se zaměří na rodinu německých rezidentů: lékaře v důchodu Rudolfa Lundena a jeho syna Felixe, možného špiona, toho času na útěku.
Bývalá milenka
Thorson a Flóvent hrají o čas. Chtějí vyšetřit případ dřív, než jim ho vezme americká kontrarozvědka. Na povrch začnou vyplouvat pochybné pokusy prováděné ve 30. letech na islandských dětech. A hlavní podezřelý je na útěku. Existuje spojitost mezi vraždou a špionážní činností na Islandu ve čtyřicátých letech 20. století? A jakou roli hraje v celé věci bývalá milenka Vera zavražděného britského vojáka?
Nakladatel: MOBA

Share Button

Autor příspěvku: Centrum DETEKTIVKY

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.