Ukázka z thrilleru Tima Weavera Muž bez minulosti

Tim Weaver je autorem zatím deseti krimi thrillerů v hlavní roli s Davidem Rakerem. S tímto specialistou na pátrání po pohřešovaných osobách právě vyšel v českém překladu již osmý titul, Muž bez minulosti. Máme pro vás ukázku.

Nemá jméno. Nemá rodinu. Nemá vzpomínky…

Weaver román osobně představil na letošním veletrhu Svět knihy. V novém románu pak autor opět promyšleně variuje téma zmizelých lidí…

David Raker tentokrát nepátrá po ztraceném člověku, ale pomáhá Richardu Kiteovi – který trpí hlubokou amnézií – nalézt jeho identitu: pravé jméno, rodinu, minulost… A Weaver opět dokazuje, jak excelentní je vypravěč: důmyslně rozplétá tajemství obestírající osud Richarda Kitea a přitom vypráví strhující příběh plný napětí, temnoty a šokujících zvratů.

Přečtěte si ukázku z knihy.

Mým cílem byl kostel na pobřeží, který se krčil na okraji vápencového útesu, jako by se na něm držel jen silou vůle.

Zaparkoval jsem před ním a vypnul motor.

Obloha byla ocelově šedá, moře rozbouřené a zpěněné a do audi se opíral vítr a liják. Z městečka Christchurch to sem bylo zhruba pět kilometrů a v dálce nad vodou z jemné mlhy vykukovaly špičky útesů přezdívané Jehly, které připomínaly bloudící lodě. Natáhl jsem se pro poznámkový blok na zadním sedadle a neubránil se vzpomínce na to, jak jsme s manželkou jednou na Isle of Wight zajeli. Byla tehdy prudká zimní bouře a trajekt sebou v divokých vlnách průlivu zběsile cloumal. Na okamžik mě zamrzelo, že už to nikdy nebude víc než pouhá vzpomínka.

Zamkl jsem auto a vyrazil ke kostelu.

Dveře byly otevřené a uvnitř se nacházelo deset dřevěných lavic, kamenný oltář a vitrážové okno nad ním. Navzdory pošmournému počasí vrhal obraz na skle na kostelní loď barevné odlesky a v prasklinách na kamenné podlaze se scéna z Poslední večere pohybovala jako ropná skvrna.

Seděl ve druhé řadě nalevo, záda pevně zapřená do lavice a ruce volně svěšené před opěradlo řady před ním, jako by se právě chystal pomodlit, nebo naopak modlitbu dokončil. Na sobě měl modrou bundu a šedou čepici a pod lavicí mu vykukovala jedna zabahněná a značně odřená holínka.

Byl jsem už téměř u něj, když si mě konečně všiml. Prudce se otočil na lavici, spustil ruce do klína a zadíval se na mě se směsicí obav a úlevy.

Pan Kite?“ zeptal jsem se.

Vstal. „Ano. Ano, to jsem já.“

David Raker.“

Potřásli jsme si rukama. Ta jeho byla drobná, stejně jako on, a úplně suchá. Konečky prstů měl o něco drsnější – snad zjizvené nebo mozolnaté – a také tvář mu pokrývaly čerstvé rány. Největší šrám se táhl v tlustém oblouku od brady ke rtu.

Díky, že jste přijel, pane Rakere.“

David stačí,“ ujistil jsem ho. „Omlouvám se za to zpoždění. Vím, že jsme se měli sejít v deset.“

Nic se neděje.“

Podíval jsem se znovu na okno a na klenutý strop. „Už jsem pracoval na mnoha případech, ale nevybavuji si, že by některý z nich začínal v kostele.“

Pousmál se. „A už tam nějaký skončil?“

Sklouzl pohledem za moje rameno a zadíval se chrámovou lodí až ke dveřím kostela, vedle nichž stály o zeď opřené dvoje dřevěné pohřební máry. U nich se jeho oči zastavily.

Ne, pokud se tomu dalo zabránit,“ odvětil jsem.

Znovu pozvedl koutky, ale jeho úsměv se vzápětí vytratil, jako by si uvědomil, co jsem se mu snažil mezi řádky naznačit: že osud těch, kteří jsou už po smrti, ovlivnit nedokážu, ať bych se snažil sebevíc. V takových případech jsem mohl rodinám vrátit jen kosti a moje práce spočívala v něčem jiném. Stával jsem se jakýmsi umělcem, který vykresluje obraz příčiny a následku; vypravěčem příběhu, jejž po sobě lidé zanechali.

Po telefonu jste byl dost tajemný, pane Kite.“

Richard,“ opravil mě tiše. „Vím, že jsem toho moc neřekl. Omlouvám se. Radši tyhle věci řeším tváří v tvář, na telefonování mě moc neužije.“

Rozumím,“ opáčil jsem a chvíli si ho prohlížel.

Působil smutně, ztrhaně. Na tom by nebylo nic neobvyklého, ve své práci jsem se s tím setkával v jednom kuse. Ale za jeho bolestí se ukrývalo ještě něco jiného. Ve tváři se mu zračil jakýsi zmatek, jako by si nebyl jistý sám sebou, což k mladému muži, který nevypadal na víc než pětatřicet, vůbec nesedělo. Možná si to uvědomoval, protože se znovu křečovitě usmál, avšak výraz nezmizel. Zakořenil v jeho očích a koutcích úst a rozpínal se po celém obličeji jako plevel. Po našem telefonátu jsem se ho pokoušel najít na netu, prozkoumat jeho život na sociálních sítích, příznačných pro lidi této generace. Jenže jsem nic neobjevil. Richard Kite byl jako duch.

Pracuju tady v úterky a čtvrtky,“ prozradil mi a rukou obsáhl interiér kostela. „Pomáhám se zahradou – s údržbou pozemků a tak. Nejsem sice zahradník, ale dělám, co můžu.“ Zarazil se a očima opět sklouzl k márám opřeným o zeď. „Reverend Parsons říkal, že se můžeme posadit v zadní místnosti – kdybyste chtěl.“

Otočil se k otevřeným dveřím na konci kostela, za nimiž byla vidět krátká chodbička. Do žlutého kbelíku na podlaze pomalu kapala voda ze střechy.

Promluvit si určitě můžeme,“ přikývl jsem, „ale možná byste mi nejdřív měl povědět, koho že to mám vlastně najít.“

Ano, ovšem.“

Omluvně zvedl ruku, ale nepokračoval. Namísto toho znovu bloudil očima po stínech v kostele, jako by se v nich ukrývala slova, jež mu unikala. Sledoval jsem jeho hubenou, bledou tvář s rašícím černým strništěm a podivně bezbarvýma očima a náhle mě něco napadlo. Už jsem ho viděl. Odněkud ho znám.

Že bychom se už někdy setkali?

Zavolal jsem vám,“ spustil, „protože pátráte po pohřešovaných lidech. Je to vaše práce a… no… přesně to potřebuju.“ Odmlčel se a ztěžka polkl. „Potřebuju, abyste našel někoho, kdo se ztratil.“

A o koho jde?“

Pořád mi byl nějak povědomý. Nedokázal jsem se toho pocitu zbavit, jenže se mi zároveň nedařilo ho správně zařadit. Nemyslelo mi to. Jestli jsme se už někdy setkali, nejspíš to nebylo při žádném z mých případů.

Richarde,“ pobídl jsem ho, „koho mám najít?“

Jako by mě ani neslyšel. Ještě chvíli očima pátral v temných koutech kostela, kam světlo z vitrážového okna nedosáhlo, a pak, právě když jsem se chystal otázku zopakovat potřetí, se konečně nadechl a promluvil.

Mě,“ řekl.

Nakrčil jsem čelo. „Co prosím?“

Potřebuju, abyste našel mě.“

* * *

Trpím disociativní amnézií,“ zamumlal.

Moc jsem o ní nevěděl, přestože jsem ten termín neslyšel poprvé, ale některé věci už mi konečně začínaly dávat smysl. Když mi předchozího dne volal, snažil jsem se z něj vypáčit co nejvíc informací, ale on trval na tom, že mi všechno poví až osobně. Svůj případ označoval za neobvyklý a stále opakoval, že se to těžko vysvětluje, a přesně tím mě zaujal. V hlase se mu ozýval smutek a ztráta, jaké jsem běžně slýchal v rodinách, kterým jsem pomohl. Myslel jsem však, že přišel o manželku, rodiče, bratra, sestru, dítě. A všechno bylo úplně jinak.

Přišel o vlastní život.

Přesunuli jsme se do zadní místnosti, odkud jsme z okna zamlženého mořskou solí viděli na malou, upravenou zahrádku a za ní okraj útesu, hnědorudou skalní stěnu a pak už jen kilometry a kilometry moře a nebe. U jedné ze zdí stál stůl. Richard nám z hromádky v opačném rohu přinesl dvě židle a zeptal se, jestli si dám něco k pití. Kuchyňský koutek tvořila polička s varnou konvicí, dózou na kávu a krabicí mléka, ale po sto padesáti kilometrech za volantem bych vypil i kafe z automatu.

Za pár minut se vrátil ke stolu, položil přede mě hrnek a posadil se na krajíček vedlejší židle. Působil nervózně a roztěkaně. Z šálku v jeho ruce stoupala pára a jeho prsty téměř zakrývaly žertovný nápis: KDE KUPUJE JEŽÍŠ KÁVU? U ŽIDA. Mírně nakláněl hlavu a mě se znovu zmocnil pocit, že jsme se už viděli.

Neznáme se náhodou, Richarde?“

Vzhlédl ke mně a mezi obočím mu naskočila vráska. Tuhle otázku nejspíš nečekal.

Ne,“ zavrtěl hlavou. „Neřekl bych.“

Neviděl jsem důvod, proč by mi měl lhát, a tak jsem to nechal plavat a zvedl propisku. „Dobrá,“ odtušil jsem a snažil se ho trochu uklidnit, „co kdybyste mi pro začátek vysvětlil, co disociativní amnézie je?“

Přikývl a odkašlal si, jako by se mu ta slova už hromadila v hrdle.

Jde o rozsáhlou ztrátu paměti,“ spustil. „Jako by mozek vymazal celé úseky vaší osobnosti. Běžná amnézie, ta, o které většina lidí už nejspíš slyšela, spočívá v tom, že přijdete o určité vertikální bloky – jsou pryč a už se nevrátí, ale pamatujete si všechno před tím i po tom: svou rodinu, jméno, věk, co jste dělal i kde pracujete. Se mnou… je to jiné. Nemám nic. Jsem jako prázdný list papíru. Nezůstala mi jediná vzpomínka na to, kdo jsem.“

Vůbec nic?“

Střípky.“

Jmenujete se Richard?“

Myslím si to.“ Odmlčel se. „Když se mě poprvé zeptali na jméno, tohle mě napadlo jako první. Zkrátka jsem ho měl v hlavě.“ Zvedl jednu ruku z hrnku a promnul si oko. „U tohoto typu amnézie nejsou vzpomínky ztracené navždy – ale většina z nich je pohřbená tak hluboko, že je už nejspíš nikdy nenajdu. Chodil jsem na terapii, nechal se zhypnotizovat a na pár věcí si vzpomněl. Myslím, že se jmenuju Richard. Myslím, že jsem vyrostl u moře. Ale kdybyste se zeptal, jestli mám tam někde přítelkyni nebo kdo jsou moji rodiče – a jestli vůbec ještě žijí –, nedokázal bych odpovědět. Upřímně to nevím.“ Odmlčel se a vyhlédl ze zamazaného okna. „Občas tady sedávám a dívám se, jak děti dole na pláži pouštějí draky. Sleduju jejich rodiče a cítím smutek – a závist –, což mě vede k domněnce, že někde musím mít někoho, kdo mě měl rád, protože proč jinak bych těm dětem záviděl? Jenže si na nikoho takového nepamatuju – bůhví, jestli vůbec taková osoba existuje. Nevím.“

Vypadal na třicátníka, ale mluvil jako někdo mnohem starší. Očividně se na něm ztráta vzpomínek na milované osoby ošklivě podepsala.

Říkáte, že jste nejspíš vyrůstal u moře?“

Ano,“ přisvědčil.

Nedokážu zařadit váš přízvuk.“

Povytáhl koutky v neveselém úsměvu. „Ano.“

Už vám to někdo řekl?“

Přikývl. „Policie se dlouho snažila přijít na to, jestli pocházím ze západu – nebo jestli jsem se narodil do královské rodiny. Je to taková směska obojího.“

S tím královským původem očividně žertoval, ale popravdě šlo o celkem přiléhavé přirovnání: vesměs mluvil velmi vybraně, dalo by se říct „na úrovni“, a pak mu sem tam úplně mimoděk ujela hovorová koncovka nebo vložil přízvuk na jinou slabiku, než bylo obvyklé. Šlo o jakousi zvláštní symetrii, jako by se pohyboval přesně na hraně mezi dvěma velice odlišnými dialekty.

Nic dalšího si z dětství nepamatujete?“

Zavrtěl hlavou. „Ne. Mám jen jednu křišťálově jasnou vzpomínku na moře a pocit, že jsem u něj jako mladý. A pak ještě jednu, kdy se z okna dívám na pláž.“

Doplnil jsem si několik poznámek a pak chvíli přejížděl očima po těsnopisu, kterým jsem si zapisoval vše, co mi Richard zatím řekl.

Probudil jsem se u pobřežní záchranné stanice.“

Vzhlédl jsem k němu.

Tam mě našli. Tam moje paměť začíná. Probudil jsem se na pobřeží Hampshiru, na začátku roku, kousek od záchranné stanice.“

Probudil jste se…“

Vtom jsem strnul.

Vy jste Muž bez minulosti,“ zamumlal jsem.

Ta přezdívka se mu nelíbila. Sotva jsem ji vyslovil, nakrčil nos, ohrnul ret a znovu se zadíval z okna, jako bych ho hluboce urazil. Přiřkla mu ji místní média a mně náhle došlo, že proto je mi tak povědomý. Jeho případem se zabývaly noviny na celém jižním pobřeží, které pátraly po tom, kdo ve skutečnosti je. Nikdy jsem se s ním nesetkal, jen jsem o něm četl v devonských periodikách, když jsem jel na jih navštívit dceru. Mladý muž, kterého našli v bezvědomí v zálivu u Southamptonu se ztrátou paměti.

Muž bez minulosti.

Anotace:
Když se k médiím donese zpráva o zbitém mladém muži, který si nepamatuje, kdo je ani odkud pochází, rychle mu dají přezdívku „Muž bez minulosti“.
O deset měsíců později je Richard Kite – pokud se tak vůbec jmenuje – stejně bezradný jako na začátku. Navzdory neúnavné snaze policie se k němu stále nikdo nehlásí a stopy rychle vychládají.
Kiteovou poslední nadějí je soukromý vyšetřovatel David Raker, který se specializuje na pátrání po pohřešovaných osobách. Jenže Raker má víc otázek než odpovědí…
Co je Richard Kite zač? Proč ho nikdo nezná? Jak se vším souvisí tělo neznámé ženy nalezené dva roky předtím na opuštěné železniční trati? A co když je Richardova minulost plná tajemství, na která by radši zapomněl – nebo hůř, která by ho mohla stát život?
Nakladatel Mystery Press

Share Button

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.

Doporučujeme

CITARNY.CZ
Severské detektivky

www.alpress.cz


www.styl-zivota.cz

CZIN.eu

REKLAMA