Ukázka z knihy Volkera Kutschera Lunapark

HBO uvádí už druhou řadu dosud nejdražšího německého seriálu Babylon Berlin a nakladatelství MOBA vydává šestou knihu Volkera Kutschera s názvem Lunapark. 

Příběh se odehrává na konci května 1934 a ani tady nechybí komisař Gereon Rath, který se setkává s bývalým kolegou Reinholdem Grafem. Ten pracuje u Tajné státní policie. 

Přečtěte si ukázku z knihy.

Ačkoliv se vydal na cestu okamžitě po tom telefonátu, na místě činu se to již hemžilo. V Gartenstrasse ve stínu vysoké cihlové zdi stály dva zelené opely z prezidia, přepadový vůz pořádkové policie, tmavě rudý horch doktora Karthause a naleštěné černé mordauto. O několik metrů dál, v příšeří pod železničním mostem, stálo tolik příslušníků pořádkové policie, že Rath přes modř jejich uniforem neviděl prakticky nic z toho, co se odehrávalo za nimi. Zaparkoval buick do řady za ostatní auta a vystoupil.

Ráno se nejevilo dvakrát přívětivě, nad městem viselo šedivé nebe. Rath vytáhl z kabátu cigaretové pouzdro, zapálil si overstolzku a rozhlédl se.

Vpravo chátrající činžáky, vlevo zeď oddělující areál Štětínského nádraží od zbytku světa. Vepředu bránil v pohledu na horizont monstrózní ocelový železniční most, Liesenbrücke, jemuž se takto říkalo podle jedné z ulic, které překlenoval, ovšem toto jméno bylo příliš laskavé pro takový černošedý kolos, který vypadal, jako by jím nějaký špatně naladěný bůh ze vzteku mrštil rovnou mezi domy. Celkově nehostinná oblast, dole činžáky, průmysl a hřbitovy, nahoře vlaky rachotící s pekelným lomozem na Štětínské nádraží.

Zdálo se, že se místo činu nachází přímo pod mostem, kde tvořil kordon dobrý tucet modrých uniforem. Dva muži v civilu hovořili s nadstrážmistrem, jeden z nich měl na rameni starodávný fotoaparát s dřevěným stativem, druhý držel v ruce zápisník. Kriminální sekretář Paul Czerwinski a komisař na zkoušku Andreas Lange, jeho dva muži pro dnešní výjezd. Poměrně málo, když uvážil, s kolika lidmi sem vyrukovala identifikační služba s pořádkovou policií.

Rath byl unavený. V noci ho zase navštívili démoni, kteří se zabydleli v jeho nočních můrách, lidé, jejichž smrt zavinil a kteří ho nechtěli nechat na pokoji. Za nocí okolo úplňku pokaždé vylézali ze svých hrobů, aby se mu vplížili do snů.

Vdechl cigaretový kouř společně s chladným ranním vzduchem a šel dál. Lange už ho uviděl a dotkl se dvěma prsty krempy klobouku. Na to se Czerwinski otočil a málem stativem udeřil jednoho pořádkového. Muž se na poslední chvíli přikrčil. Takovou scénu viděl Rath naposledy v kině v nějakém filmu se Stanem a Olliem, ovšem Czerwinskimu se podobné věci stávaly i v běžném životě.

Pod železničním mostem se ještě držely zbytky noci, bylo tam šero a také se o několik stupňů ochladilo, sotva Rath vstoupil do stínu ocelové konstrukce.

Co je to tady za manévry,“ řekl, když přišel ke kolegům. „Člověk by si myslel, že umřel čínský císař.“

Nikdo se nepousmál. Lange si odkašlal a zadíval se na špičky svých bot, Czerwinski zahučel cosi nesrozumitelného a vykročil dál. A muž v uniformě po něm šlehl pohledem tak zlostně, jak jen to propast mezi hodnostmi hlavního strážmistra a kriminálního komisaře dovolovala. Rath nahlédl přes modrá ramena a pochopil. Mrtvý ležící v šeru pod železničním viaduktem měl na sobě hnědou uniformu SA.

Rath ukázal pořádkovému svůj průkaz. „Máte tu přece v akci spoustu chlapů,“ řekl.

Tady nikdy nevíte, v okolí je pořád ještě hezky rudo. Sice se to po národní revoluci uklidnilo, ale když se rudí přece jenom odváží vylézt z děr, hned teče krev.“

To zní, jako byste s tím měl zkušenosti.

Třiapadesátý okrsek,“ řekl policista, jako by to všechno vysvětlovalo. „Támhle ve Voltastrasse. My jsme byli vždycky první na ráně.“

No ovšem jak to vypadá, tentokrát byl první na ráně někdo úplně jiný,“ poznamenal Rath s pohledem upřeným na tělo.

Mrtvý SA-mann ležel uprostřed chodníku pod železničním mostem a byl ošklivě zřízený, končetiny měl zkroucené v nepřirozených úhlech, jako kdyby tomu chudákovi zlámali všechny kosti. Jeho tvář byla znetvořena tržnými ranami, nos zlomený a krvavý, masitý horní ret natržený, takže pod ním byla vidět řada polámaných zubů. Pouze vytřeštěné oči, v nichž stála vepsána čirá hrůza, zůstaly jako zázrakem nedotčené, stejně jako SA čepice držená na svém místě řemenem pod bradou, která mrtvému stále seděla na hlavě tak dokonale, jako kdyby měl jít na přehlídku. Zbytek uniformy byl v podstatně horším stavu, hnědá látka byla na mnoha místech roztrhaná a nasáklá krví. V rozkroku kalhot byla patrná tmavá skvrna. Ten muž se musel ve smrtelném zápase pomočit.

Na cihlovou zeď nad mrtvolou někdo napsal bílým hůlkovým písmem: DĚLNÍCI BRAŇTE SE! SMRT HITLEROFAŠI… a dál se ve svém poselství berlínským manuálně pracujícím nedostal.

Jeden z těchto manuálně pracujících stál mezi dvěma uniformami, žmoulal v ruce čepici a snažil se nedívat na nedokončené heslo a už vůbec ne na mrtvé tělo. Pořádkoví tomu muži nasadili pouta.

Rath prošel řetězcem policistů. Lange kráčel za ním, zatímco Czerwinski hledal vhodnou pozici pro fotoaparát.

Podezřelý?“ zeptal se Rath modrých.

Než některý z nich stačil odpovědět, začal mluvit ten dělník a slova se z něj jen sypala. „Přísahám, pane inspektore, já s tím nemám nic společnýho! Jinak bych přece nešel na strážnici. Já a kolegové jsme ho jen našli… To už bylo dávno po něm.“

To vy jste ohlásil nález těla?“

Dělník přikývl.

Ten člověk je svědek, tak proč má pouta?“ zeptal se Rath nadstrážmistra, který dělníka držel za loket.

Abychom nic nepodcenili, komisaři. U těchhle lidí nikdy nevíte.“

Myslíte si, že všichni dělníci jsou rudí? Sundejte mu to.“

Nadstrážmistr se netvářil nadšeně, ale sáhl do náprsní kapsy a vytáhl klíček.

Kdy jste tedy toho mrtvého našli?“ zeptal se Rath dělníka.

Muž si mnul zápěstí, aby se mu rozproudila krev. „Tak kolem půl šestý. Právě se rozednilo.“

Rath si udělal poznámku. „A kde jsou ti kolegové, o kterých jste mluvil?“

No kde asi? V práci. Byli jsme na cestě do šichty.“

Kde pracujete?“

Muž ukázal směrem na východ. „Tady. AEG. A já jsem šel na služebnu.“ Pokrčil rameny. „Losovali jsme, kdo to udělá.“

Losovali? Proč jste na okrsek nešli všichni? Vaši kolegové jsou taky svědky v případu vraždy, to si člověk nemůže jenom tak odejít. Copak jste to nevěděli?“

Myslíte si, že našinec tady může hodinu postávat místo hákování?“ Dělník vyslal k pořádkovým zlostný pohled. „A když vidím, jak se zachází se soukmenovcem, co jenom plní svoji povinnost, tak lituju, že zrovna já jsem si vytáhl nejkratší sirku.“

Vašeho zaměstnavatele samozřejmě informujeme. Budeme ale muset mluvit s těmi vašimi kolegy. Máte jejich jména? A adresy?“

Ty dostanete. My nemáme co skrývat.“

Dobře.“ Rath se otočil. „Lange?“

Komisaři?“

Lange, pokračujte s výslechem pana…“

Egerland,“ řekl dělník.

„… pokračujte s výslechem svědka Egerlanda.“

Andreas Lange měl již připravený zápisník, horlivý jako vždycky. Rath s Langem, který na Hradě začínal jako kriminální asistent a nyní už byl komisařem na zkoušku, spolupracoval už rok. Spolupráce se osvědčila, Langově jmenování státním zaměstnancem s definitivou nestálo nic v cestě. Až odpadne to na zk. za jeho hodností, bude už jen otázkou času, kdy se nastěhuje do jiné kanceláře a Rath se zase bude muset porozhlédnout po novém partnerovi. Byl snad Gereon Rath jediným zaměstnancem na prezidiu, který nebyl povyšován? Už socani ho dokonale přehlíželi a od té doby, co se policejním prezidentem stal nacista Magnus von Levetzow, se Rathovy vyhlídky na povýšení zrovna nezlepšily.

Povede se mu podobně jako Paulu Czerwinskimu, který se už celou věčnost zasekl na stupni kriminálního sekretáře? Ale s Czerwinskim, který se právě mořil s fotoaparátem, se nemohl poměřovat. Metu mu ale nasadil Rath senior, kriminální ředitel Engelbert Rath, svého času nejmladší vrchní komisař kolínské policie, v osmadvaceti letech. Přičemž otcova hvězda na kolínském policejním prezidiu pohasínala. Stejnou měrou, jakou Engelbertu Rathovi pevné přátelství s kolínským primátorem Konradem Adenauerem dlouhé roky prospívalo, mu nyní toto přátelství škodilo. Nebyl degradován nebo propuštěn, plat mu stále chodil, ale žádný vliv u kolínské policie nebo dokonce v kolínské politice už Engelbert Rath neměl.

Možná se člověku v těchto časech povede líp, když nebude mít žádné ambice, pomyslel si Rath. Tak jako Paul Czerwinski, který konečně připravil fotoaparát. Kriminální sekretář se nenechával vyvést z klidu. Nejprve snímal nápis na stěně, protože tělem se dosud zabývali technici ze zajištění stop.

U mrtvoly dřepěl Kronberg osobně, takže i jeho oddělení bralo mrtvého SA-manna vážně. Šéf identifikační služby vstal, když uviděl Ratha.

Krásné dobré ráno, komisaři.“

No, jestli je to vhodné… vzhledem k okolnostem…“ Rath ukázal bradou k mrtvému.

Myslím samozřejmě, Heil Hitler!“

Kronberg projevil upřímné zděšení a přitom ho Rath vůbec neusměrňoval kvůli pozdravu. Jak rychle lidé ztráceli nervy! Dokonce ostřílený kriminální rada měl strach, že něco udělá špatně.

Rath odpověděl nedbalým hitlerovským pozdravem, na který si v uplynulých měsících zvykl, a zahuhlal svoje „Heil.“ Zatím si s tím vždycky vystačil. Kromě tu a tam káravě nakrčeného obočí mu jeho interpretace předepsaného pozdravu žádné těžkosti zatím nepřinesla. A on sám se cítil lépe, když nestával, na rozdíl od mnohých kriminalistů, v pozoru a nepanáčkoval. Nejlépe se cítil, když nepozdravil vůbec, ovšem to situace často nedovolila.

Gennat nepřijde?“ zeptal se Kronberg.

Kriminální ředitel Ernst Gennat, zakladatel a vedoucí berlínského oddělení vražd, k nálezu těla už několik let osobně nevyjížděl. Buddha, jak se Gennatovi kvůli tělesným rozměrům a ještě více kvůli jeho stoickému klidu přezdívalo, řešil případy raději od svého psacího stolu s šálkem čaje a kouskem angreštového dortu nedaleko. Že se na něj Kronberg přesto ptal, bylo víc než nezvyklé a mělo to stejně jako setnina vyslaná z třiapadesátého okrsku, jak se Rath domníval, hodně společného s uniformou mrtvého muže.

Obávám se, že musíte vzít zavděk námi, pane rado,“ řekl Rath. „Kolegové Lange a Czerwinski jsou vám známí. Víc lidí momentálně nemám.“

Kronberg kývl a podal Rathovi náprsní tašku.

Tohle jsme u mrtvého našli. Otisky prstů jsou už zajištěné. Můžete teď fotografovat, jestli chcete.“

Rath se probral přihrádkami tašky z hnědé kůže a spočítal bankovky. Dvě desítky a tři dvacky. „Loupežnou vraždu můžeme zřejmě vyloučit,“ prohlásil, což Kronberg kvitoval nakyslým úsměvem, a dál se přehraboval v náprsní tašce. Kromě drobných našel dvě desetifenikové známky a ve zvláštní přihrádce pečlivě založený členský průkaz SA.

Rath ho rozložil a pohlédl do tváře mrtvého muže, který se nechal vyfotografovat s výrazem, jako by se právě chystal požírat malé děti. Urostlý chlap, který musel být civilním povoláním stěhovák nebo boxer. Rath zkoumal tělesnou konstituci mrtvého. Vysoký a svalnatý, z té sorty chlapů, které by člověk nechtěl potkat venku potmě.

Dle průkazu se mrtvý jmenoval Horst Kaczmarek, zastával hodnost rottenführera SA a byl necelé dva roky členem šturmu 101 ve Weddingu.

Kde má šturm sto jedna svůj lokál?“ zeptal se Rath a Kronberg rozpačitě pokrčil rameny, jako by mu tato mezera ve znalostech byla trapná.

S dovolením, pane komisaři, hned támhle,“ ozval se jeden z pořádkových a ukazoval na západ. „Hostinec Bestmann. Boyenstrasse. Číslo jedenáct.“

Rath si adresu zapsal. Na Kaczmarkovo bydliště se ptát nemusel a nebylo ani nutné shánět plán města. Gartenstrasse 74. Dům se od místa nálezu těla nacházel jen co by kamenem dohodil. Poslední činžák před mohutným železničním mostem, pod nímž stáli. Bylo to dost zjevné: rottenführer Kaczmarek zemřel cestou ze své hospody kousek od svého bytu. Narazil na skupinu příslušníků komunistického podsvětí píšících hesla po zdech? Úplně tak to vypadalo, ale pokud se Rath během let u Gennata něčemu naučil, tak to bylo jedno: nevyvozovat žádné předčasné závěry!

Zatímco uvažoval nad tím, co se tu v noci mohlo odehrát, přeburácel po mostě vlak s takovým rachotem, že nebylo slyšet cokoliv jiného. Tak nahlas, že člověk neslyšel ani svoje vlastní myšlenky.

Rath si zapálil další cigaretu a rozhlédl se. Czerwinski přesunul fotoaparát a začal snímat mrtvolu, Kronberg se věnoval svým lidem. Jeden z techniků seškrábal z nápisu na zdi trochu barvy do plechové dózy, další označoval větší cákanec zaschlé barvy na zemi kousek od mrtvoly. Lange hovořil se svědkem Egerlandem. Modří postávali okolo a tvářili se důležitě. Nikde však neviděl doktora Karthause, třebaže mezi policejními auty zářil na slunci deroucím se z pokrývky mraků jeho červený horch. Karthaus býval na místě činu většinou jako jeden z prvních, třebaže musel prakticky pokaždé čekat, než mohl ohledat tělo. Nejprve museli svou práci dokončit technici zajišťující stopy, potom se fotografovala nálezová situace. Člověk doktora většinou našel, jak pokuřuje někde poblíž místa činu, když byl po prvotní obhlídce mrtvoly odsouzen k nečinnosti. Dnes ho Rath ale nikde nenacházel, neviděl ani kouřové kroužky, které jinak neomylně prozrazovaly doktorovu polohu.

Dunění na ocelovém mostě natolik zahltilo jeho smysly, že teprve teď uviděl temně černý mercedes blížící se vysokou rychlostí, který minul ostatní policejní vozy a nakonec, když už to vypadalo, že prolétne přímo řetězcem policistů, zastavil těsně před uniformami. Vlak nahoře na mostě dělal stále pekelný hluk, jinak by bylo slyšet zakvílení pneumatik mercedesu. Dvoustovka limuzína, úplně nová, jako kdyby právě vyjela z automobilky.

Technici ustali v práci, Czerwinski zvedl hlavu od fotoaparátu, Lange spustil ruku se zápisníkem a také dělník z AEG Egerland, jejich doposud jediný svědek, natahoval krk, aby zjistil, kdo přijel. Z vozu vystoupili dva muži v oblecích, kteří na první pohled vypadali jako kriminalisté. Ještě než vůbec ukázali své placky, řada mužů v modrých uniformách se rozestoupila a uvolnila jim cestu k místu činu. Jeden z mužů se zastavil a mluvil s pořádkovými, zatímco ten druhý pokračoval k tělu a vyšetřujícímu komisaři. Rath měl dojem, že na tváři příchozího vidí něco jako úsměv, ale mohl se stejně tak mýlit.

Reinholde,“ řekl, než k němu Reinhold Gräf došel, „to bylo podařené entrée.“

Heil Hitler.“

Gräf se skutečně usmíval, dokonce i při hitlerovském pozdravu. Zdálo se, že ho nečekané setkání s dlouholetým kolegou těší. Rathova radost ze shledání se držela v úsporných mezích. Nepřinutil se Gräfovi oplatit jeho německý pozdrav, ani v nedbalé rathovské variantě.

Dávno jsme se neviděli,“ řekl jenom.

Je to tak,“ přisvědčil Gräf. „Vidím tu víc starých známých.“

Pozdravil Czerwinskiho a techniky kývnutím. Aspoň že nepokračoval v tom hitlerování, což neplatilo o jeho průvodci, který se právě zastavil u Langeho a dělníka z AEG a donutil je oba panáčkovat.

Několik let, vlastně celou dobu, co byl v Berlíně, vyšetřoval Rath s Reinholdem Gräfem po boku, dokud jeho kriminální sekretář před rokem nepřešel z oddělení vražd k politické policii na Prinz-Albrecht-Strasse, kde byl okamžitě povýšen na komisaře.

Skoro bychom si mohli připít na staré časy, když jsme se tu tak hezky sešli,“ prohlásil Rath.

Nemluvme o starých časech. Ty nové jsou důležitější.“

Rath na to nic neřekl. Věděl, že Gräf nepřešel k politickým jenom z kariérních důvodů. Jeho někdejší parťák chtěl skutečně pomáhat s budováním nového Německa. Reinhold Gräf byl ještě mladý, chyběl mu cynismus, který si muži jako Rath přinesli z války. Byl nepolepšitelným idealistou věřícím v budoucnost Německa. A hodlal ji dokonce spoluutvářet.

Moc mužů Buddha nevyslal,“ řekl Gräf a rozhlédl se.

Rath pocítil zlost. Jaksi se mu zdálo, že Gräf už ztratil právo titulovat Ernsta Gennata jeho přezdívkou. To směli jedině vyšetřovatelé vražd.

Máme teď hodně práce,“ řekl. „Techniků a pořádkových je tu dost a dost. Už tak musíme dávat pozor, abychom se o sebe navzájem nepřerazili. A do toho přijedete ještě i vy. Je Stapo vždycky tak rychlá?“

Gräf Rathův sarkasmus přešel. „Politická vražda spadá do kompetence Tajné státní policie,“ řekl.

My jsme sotva začali s prací a ty už mluvíš o motivu vraždy? Kdo tvrdí, že v tom je politika?“

Když je zavražděn člen SA, je to vždycky politický čin.“

Chlapi z SA jsou taky jenom lidi. A můžou skončit jako oběti vraždy z běžných motivů: nenávist, láska, žárlivost, chamtivost – prostě jako obvykle.“

Chamtivost? Žárlivost?“ Gräf ukázal na heslo. „Řekl bych, že to vypadá spíš tak, že SA-mann padl do rukou bandě komunistů, a ti uskutečnili to, co chtěli napsat na zeď: Smrt Hitlerofašistům.“

Tento průběh činu byl skutečně nasnadě, Ratha ovšem Gräfova přechytralost popuzovala.

Copak nám Gennat nevtloukal do hlavy, že nemáme dělat ukvapené závěry?“ řekl tedy. „Že máme počkat, až budeme mít na stole všechna použitelná fakta?“

Já už pro Gennata nepracuju.“

To je pravda. Málem jsem na to zapomněl, když jsme se tu tak svorně sešli. Ty jsi přece politický.“

Teď je to správně Státní policie. Zvykni si na to, že nám váš policejní prezident už neporoučí.“

Prý vás převzala parta Bavoráků, povídá se.“

Gräf mlčel. Rath věděl, že zarytého kriminalistu Reinholda Gräfa přesvědčil k přestupu do politického resortu Rudolf Diels, který před rokem vybudoval úřad Tajné státní policie. Diels byl ovšem před několika týdny odstaven a odsunut coby vládní prezident do Kolína. Nový šéf Státní policie přišel z Mnichova a jmenoval se Reinhard Heydrich, tancoval, jak pískal šéf SS Heinrich Himmler, a přivedl si z nacistického města do Berlína celou družinu spolupracovníků.

Tvůj kolega…,“ Rath kývl směrem ke Gräfovu průvodci, který se mezitím vmísil do výslechu svědka, „ten je taky jeden z nich?“

Truppführer Pfeiffer není Bavor, je z Franků, což je zřejmě velký rozdíl, jak jsem slyšel.“

Pfeiffer?“ zeptal se Rath. „Se třemi F? Jedno před ei a dvě po ei?“

Gräf jen těžko skrýval pobavený úšklebek. Evidentně také četl román o školáku Pfeifferovi.

Truppführer ale není policejní hodnost,“ podotkl Rath.

Ne. SS.“

Gräf víc neřekl, ale jeho úsměv zmizel. Bylo na něm vidět, že se mu poslední vývoj u Státní policie nepozdává. A že o svém novém kolegovi nechce dál mluvit.

I kdyby byl tenhle případ sebevíc politický,“ pokračoval Rath, „tak v prvé řadě půjde o vyšetřování vraždy. A odborníci na vraždy sedí na Alexu, a ne v Prinz-Albrecht-Strasse.“

Nezapomeň, že jsem dřív taky vyšetřoval vraždy.“

A ta tvá fajfka se třemi F, která právě fušuje do řemesla kolegovi Langemu a ruší výslech svědka? Ta má nějaké ponětí o policejní práci?“

Dávej pozor, co říkáš, Gereone,“ zasyčel Gräf. „SS rozumí všemu, jenom ne legraci.“ Po krátké odmlce pokračoval normální hlasitostí. „Vyvádíš, jako by ses bál, že ti ten případ vezmeme.“

Proč byste sem jinak přijeli?“

Protože chceme spolupracovat s kriminální policií. Jde o kooperaci.“

Kooperace,“ řekl Rath. „Jak taková kooperace vypadá, vím ještě z doby, kdy se Státní policii říkalo politická. My odvádíme špinavou práci, můžeme si nohy ušoupat a dodáváme vám pilně materiál. A vy pak nakonec sklízíte vavříny.“

Časy se změnily, Gereone.“

Jo. Jenom je otázka, jestli k lepšímu.“

Někdo si významně odkašlal a Rath se otočil. Stála před ním štíhlá postava doktora Karthause. Přirozeně s cigaretou v ruce.

Heil Hitler, pánové,“ pozdravil je soudní lékař. „Bude zajištění stop už brzy hotové? Pomalu mi docházejí cigarety.“

Heil Hitler, doktore,“ řekl Gräf. „Hned se o to postarám. Beztoho musím s IS mluvit o dosavadním stavu stop.“

Dobře. Tak to udělejte a trochu Kronberga popožeňte.“

Gräf přikývl a vydal se za šéfem IS, který právě spolu s jedním ze svých lidí zkoumal nedokončené heslo na zdi.

Vždy ve střehu, tahle Státní policie,“ prohlásil Karthaus a pohled do tváře soudního lékaře Rathovi prozradil, že to není myšleno vůbec, ale vůbec ironicky.

Taky se divím, že se o tom dozvěděli tak rychle.“

To vás udivovat nemusí. Do Prinz-Albrecht-Strasse jsem volal já. Támhle v Ackerstrasse je telefonní budka.“

Cože?“ Rath potřásl hlavou. „To vy jste zalarmoval Státní policii? Co vás to napadlo?“

Někdo to udělat musel,“ pravil Karthaus netečně. „Muži z třiapadesátého se k tomu neměli a vy jste tu zatím nebyl, komisaři. Šel jsem tedy hledat telefon sám. Tak jako tak jsem nemohl k tělu, takže jsem byl užitečný jinak.“

Rath spolkl svou zlost. Karthaus jednoznačně překročil všechny hranice, ale přesto si to s ním nechtěl rozházet. Pro kriminálního komisaře bylo krajně nemoudré rozházet si to se soudním lékařstvím. A kromě toho doktor patřil k uvědomělým občanům, kteří chtěli v novém Německu udělat kariéru.

Kronberg vás zase nepustil k práci, doktore,“ konstatoval Rath pouze.

Stará písnička. Zatím jsem si tělo mohl jen zběžně prohlédnout. Z třímetrové vzdálenosti.“ Karthaus zašlápl cigaretu. „Ale jak vás znám, komisaři Rathe, chcete přesto slyšet můj první úsudek, pravda?“

Moc by mě to potěšilo. Přišel jste už na něco, co toho ubožáka mohlo tak zřídit?“

Tupý předmět, nějaký biják nebo kyj, řekl bych.“

Obušek?“

Něco těžšího. Anebo tu někdo běsnil velkou silou.“ Karthaus již ze stříbrného pouzdra lovil další cigaretu značky Manoli. Rath mu úslužně připálil. „Co je ovšem zajímavé,“ hovořil dál doktor a lačně tahal z cigarety, „co mě udivuje, jsou jeho oči. V očních bulvách se vytvořilo nahromaděné krvácení, což je jasný doklad smrti udušením.“

Mohl v boji inkasovat úder na ohryzek.“

Snad. Pak by se ale na příslušném místě musel vytvořit hematom, a já jsem žádný neviděl. A navíc, pokud se dokonale nemýlím, přišel ten výprask teprve po jeho smrti. Všechny ty rány tomu zcela nasvědčují.“

Cože?“

Vzhledem k těm ošklivým zraněním, která utrpěl, ztratil překvapivě málo krve.“

Počkejte…“ Rath zaváhal. „Vy úplně vážně tvrdíte, že tady někdo v noci mlátil do mrtvoly SA-manna, který se předtím udusil? Kdo by něco takového dělal? A proč?“

Já nic úplně vážně netvrdím, jen jsem vám poskytl prvotní odhad, jak jste si přál.“ Doktor vypadal lehce dotčeně. „Dělejte si s ním, co chcete, komisaři. A jestli chcete znát přesnější informace, můžu vám jedině doporučit, ať si počkáte na výsledek pitvy.“

Jistě, doktore. Dejte mi prosím vědět okamžitě, jakmile něco zjistíte.“

Budete muset vyčkat do zítřka, obávám se.“ Karthaus ukázal na Gräfa, který se právě s Kronbergem skláněl nad nějakými dózami na sběr důkazního materiálu. „Myslím, že budete mít dostatek jiných stop, o které se zatím budete muset postarat. Pojďme tedy oba dělat svou práci. Zavolám vám, jakmile skončím s pitvou.“

S těmito slovy se soudní lékař otočil, zašlápl sotva rozkouřenou cigaretu a šel k tělu, které zatím Czerwinski vyfotografoval ze všech stran.

ANOTACE

Berlín, konec května 1934. Nadšení z Hitlerovy vlády opadá, jednotky SA nabývají na moci a začínají se chovat nepředvídatelně. Mnoho lidí se obává, že je hnědé košile napadnou či dokonce bezdůvodně zajmou. A právě proto vzbudí značný rozruch zpráva o vraždě příslušníka SA, jehož mrtvola je nalezena pod železničním mostem a na zdi nad ním se skví komunistické heslo.
Na místě činu se komisař Gereon Rath setkává s bývalým kolegou Reinholdem Grafem, který nyní pracuje u Tajné státní policie. Zatímco Graf považuje případ za politicky motivovanou vraždu, Rathovy teorie se ubírají docela jiným směrem. Kriminální komisař totiž odhalí spojení mezi zavražděným SA-mannem a proslulým zločineckým spolkem.
V průběhu vyšetřování se politická situace stále více vyhrocuje a tlak na komisaře Ratha roste. Nakonec se detektiv ocitá v sevření mezi hnědými košilemi a berlínským podsvětím: zatímco se SA zmocní jeho ženy, on sám dostává jasný úkol – vraždu na objednávku.
Nakladatel: MOBA

Share Button

Autor příspěvku: Centrum DETEKTIVKY

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.