Mladá novinářka v knize Lisy Barr Žena v ohni čelí zdrcující převaze v souboji o získání vzácného obrazu uloupeného nacisty. Přečtěte si ukázku z titulu vydaného nakladatelstvím Metafora.
Lisa Barr je zkušená novinářka, která pracovala jako redaktorka deníku Jerusalem Post, šéfredaktorka časopisů Today’s Chicago Woman a Moment a jako redaktorka a reportérka deníku Chicago Sun-Times. Během své novinářské kariéry referovala o událostech světového významu. Je autorkou románů Fugitive Colours (historický thriller z druhé světové války, získal cenu Hollywoodského filmového festivalu za nejlepší nepublikovaný rukopis a Zlatou medaili IPPY pro nezávisle píšící autory) a Unbreakables (feministický román o ženě hledající sama sebe). Jako autorka, novinářka a bloggerka se objevila v pořadech Good Morning America a Today. Žije poblíž Chicaga s manželem a třemi dcerami.
„Rychlý, energický thriller prostoupený sexem, uměním a historií. Lisa Barr stvořila nezapomenutelný příběh, který nutí čtenáře pátrat po hranicích mezi snahou o spravedlnost a nutkavou touhou po pomstě.“
– Alyson Richmanová, autorka bestselleru Kabinet milostných dopisů
Přečtěte si ukázku z knihy Žena v ohni.
Prolog
Art Basel, Miami
Jules zachytí koutkem oka pronikavý antracitový pohled, kterým ji žena sleduje se stejným zaujetím, jako by byla obraz. S rozbušeným srdcem se trochu natočí, aby na ni žena lépe viděla. Opatrně, nabádá se v duchu. Každý pohyb je důležitý.
Jules se na tuto chvíli pilně připravovala. Nastudovala si, co se Margaux de Laurentové líbí, a zná její styl a vkus jako vlastní. Na svém dnešním vzhledu pečlivě zapracovala. Intelektuálská novinářka je tatam a místo ní se vynořila tato nová bytost – elegantní, sexy, svůdná. Nepoddajné kaštanové kudrliny si vyfoukala do hravých vln. Knihomolské želvovinové brýle vyměnila za čočky a oblékla si pouzdrové karmínové šaty Hervé Léger s jedním ramínkem, které těsně obepínají její tělo – křivky, které celý život maskovala pod vytahanými mikinami. Šaty jí přišly se vzkazem: Tohle si musíte vzít. Zpráva v sobě skrývala náznak: protože jinak…Ten, kdo šaty poslal, netuší, že Jules je už o krok napřed.
U šatů byly i boty, a jaké jiné než Anika Baum na deseticentimetrových jehlových podpatcích. Na veletrhu umění Art Basel totiž není nejdůležitější umění, tady jsou důležité boty. Boty vypovídají o tom, kdo jste a co si můžete dovolit, jestli si na něco hrajete, nebo jste někdo opravdu důležitý. Buď jste návštěvník s padesátidolarovou jednodenní vstupenkou (nikdo), nebo držitel VIP vstupenky (někdo, kdo někoho zná), nebo, jako v případě Jules, majitel tolik žádané purpurové V-VIP vstupenky „First Choice“ (opravdový hráč). „Rozhodující jsou detaily,“ bylo jí řečeno před několika měsíci, když začalo pátrání. „Margaux de Laurentová je mnohými považována za nejvýznamnější galeristku na světě. Když budete ignorovat detaily, ocitnete se mimo hru.“
Margauxiny granátově rudé lesklé rty se svůdně zavlní jejím směrem. Jules dobře ví, co to znamená. V tom pohledu není touha, jde o moc. Žena odloží napůl vypitou sklenku se šampaňským na tác procházejícího číšníka a vezme si dvě nové, plné. Jednu sklenku pozvedne směrem k Jules a naznačí, že je tu v sázce víc než pouhý pohled. Koneckonců je to její večírek, nejvyhledávanější událost na veletrhu, kde se chce každý ukázat, a ona očekává, že Jules bude hrát roli, kterou jí přidělila.
Slavnostní večer Galerie De Laurent, který společně sponzorují švýcarská banka UBS a koncern luxusních značek LVMH, je exkluzivní událostí a okázalou přehlídkou začínajících i zavedených umělců galerie, na niž se dostanou jen pozvaní hosté. Na nádvoří Versaceho sídla, nyní známého jako Villa Casa Casuarina, se sešli top celebrity a modelky, drogoví dealeři a politici, influenceři a známé osobnosti, kritici a sběratelé, a nikdo z nich pravděpodobně neodejde před východem slunce. Margauxiným cílem není jen prodat díla svých umělců, ale především pozvednout svou značku a zastínit konkurenci.
Margaux si vychutnává status královny plesu v elegantních smokingových minišatech od Toma Forda bez košile. Působí to androgynně a pornograficky zároveň. A Jules se dělá špatně jen z pohledu na ni. Dvojice vyboulených, vysoko posazených a dobře viditelných bronzových ňader, nehybný hluboký dekolt – strnulé zátiší –,nedotknutelnýa falešný stejně jako tahle žena.
Jules naskočí husí kůže na zátylku, když Margaux zamíří jejím směrem. Zůstaň v klidu, tvař se sebejistě, přikazuje si v duchu. Další šanci nedostaneš. Na tomhle závisí všechno. Jules rychle přejede pohledem nádvoří a účastníky večírku a zahlédne Adama v obležení novinářů vyptávajících se na jeho obrazy. Zatím si jí nevšiml, ani neví, že je tady. Je to tak bezpečnější. Bože, vypadá skvěle. Drsný hezoun s rozcuchaným účesem fotbalové hvězdy oblečený v módním saku, které, jak Jules ví, nesnáší. Mnohem pohodlněji se cítí v roztrhaných džínách a některém ze svých četných triček z rockových koncertů.
Na moment pevně stiskne oči a snaží se potlačit myšlenky na to, co bylo. Musí zůstat soustředěná, aby ho ochránila – aby je všechny ochránila – před Margaux. Přepadne ji strach, ale zažene ho. Je před tou mrchou vůbec někdo v bezpečí?
Jules zatne ruce v pěst, protože si uvědomuje, že bude muset vynaložit obrovské úsilí, aby Margaux dostala a dozvěděla se, jak to celé doopravdy bylo. Ne ten příběh, který vyjde zítra v novinách, ale pravdu. Příběh, který se skrývá za příběhem.
Margaux se proplétá naparáděným davem, přehlíží pochlebovače, kteří se snaží získat její pozornost, a s přesností pantera míří k Jules. Kroužky servilních hostů protnuté jako Vennův diagram se oddělí a nechají ji projít. Jules zatají dech, když se Margauxiny hedvábné šaty zlehka otřou o její odhalenou pokožku. V tak těsné blízkosti nemá jinou možnost než vdechnout ženinu silnou vůni – tahitská vanilka s nádechem růže: Clive Christian No. 1 Imperial Majesty – jeden z nejdražších parfémů na světě. Před několika měsíci si přečetla článek v britském Vogue, kterýdopodrobna popisoval vše, bez čeho se Margaux de Laurentová „rozhodně neobejde“.
„Ty šaty sedí jako ulité,“ zašeptá Margaux Jules do ucha. „Dělejte si poznámky a buďte připravená.“ Jakékoliv další otázky utne tím, že tvrdě přitiskne rty na Julesina překvapená ústa. Jules se musí ze všech sil přemáhat, aby si neodplivla z pachuti šampaňského a cigaret. „A žádné hlouposti,“ varuje Margaux Jules, když jí podává sklenku šampaňského Ruinart a pak kolem ní projde na druhou stranu nádvoří.
Jules vzhlédne a střetne se s Adamovým ohromeným pohledem. Všiml si jí, viděl ten polibek. Má pusu dokořán. Co to mělo být, Jules?!
Není to tak, jak si myslíš, signalizuje mu pohledem. Rychle se odvrátí a snaží se splynout s okolními hosty. Teď se nemůže zabývat Adamem. Nesmí se nechat vyrušit. Srdce se jí rozbuší, když se otočí a vidí, jak Margaux uprostřed nádvoří vystupuje na pódium vedle zdobené fontány shora korunované Poseidónovou hlavou. Slavný dýdžej okamžitě vypne hudbu a všechno se skřípěním ztichne.
Margaux velí celému nádvoří jako svému bojišti. Chvíli se opájí obdivem, pak si odkašle a čeká, až ticho začne působit nepříjemně. Tohle má ráda. Tu hru o moc. Všichni vědí, že Margaux de Laurentová se vyžívá v tom, že je středem pozornosti. Jules si prohlíží nádvoří plné stovek fascinovaných tváří a touží vykřiknout: Vy idioti, vždyť si s vámi jen hraje!
Vše je zinscenováno stejně dokonale jako filmová scéna. Extravagantně vyzdobené nádvoří i okolí bazénu jsou plné obrazů pečlivě rozmístěných mezi obřími ledovými sochami a stovkami pozlacených svící. Číšníci, samí mladí muži v upnutých černých džínách a bílých tílkách, jsou vyrýsovaní a lesknou se jako striptýzoví tanečníci z Chippendales. Dokonce i počasí jim přeje. Na zimní večer je nezvykle teplo a fouká jemný vánek jako na objednávku. Příliš dokonalé. Jules zhluboka vydechne. Něco se musí stát.
„Dobrý večer, vítejte,“ začne Margaux. „Jsem Margaux de Laurentová a mám obrovskou radost, že tu s vámi dnes večer mohu být.“ Nepotřebuje mikrofon. Má sytý, výrazně rezonující hlas se snobsky nabubřelým britským přízvukem odrážejícím její privilegovanou výchovu. „Galerie De Laurent se na Art Basel prezentuje již osmnáctým rokem. Ale dnešek je pro mě obzvlášť důležitý, protože dnes to pro mě není jen výstava – je to osobní.“ Ukáže na velký zakrytý obraz, které stojí za ní, a všichni se otočí za její rukou. Ovládá své publikum jako loutky. „Tento obraz chyběl v naší rodinné sbírce osm desetiletí. Až doteď…“ Nastane významná pomlka, v níž se Margaux rozhlédne po zaplněném nádvoří a pak se otočí na asistentku oblečenou od hlavy až k patě v černém, která stojí vedle ní. „Odhalte ho.“
Závěs se jedním dramatickým pohybem odhrne a Jules ohromeně zírá na obrovské plátno. Je v takovém šoku, jako by vstoupila do restaurace a uvnitř ji čekala oslava s překvapením. Možná si to jen představuje, ale zdá se jí, že se Margaux z pódia usmívá přímo na ni, letmým úsměvem, který se rychle rozplyne v úšklebku. Jules bouří krev v žilách, její hněv se stupňuje. Ten obraz jí nepatří.
Lhářko! křičíJules z plných plic, ale nevydá ani hlásku. Slova z ní ne a ne vyjít. Po zádech jí pod značkovými šaty stéká pot. Tohle nemůže být pravda.
Jenomže je.
Zprvu jen sem tam zazní ojedinělé tlesknutí, ale pak propukne ohlušující aplaus jako při vítězném gólu na mistrovství světa ve fotbale. Jules hoří tváře, a přitom má studené ruce, jako by jí selhávala termoregulace, protože jí dochází, že je to ona,koho tu obehráli.
Margaux si vychutnává potlesk. Její pronikavý pohled znovu najde Jules. Mrazivý úsměv už nevyjadřuje jen vítězství – teď říká přímo: A dohrála jsi.
Jules si všimne Adama, který si klestí cestu davem a prodírá se k ní. Než stihne zareagovat, ucítí tvrdé zaklepání na rameni a otočí se za prstem. Před ní stojí mladá žena s ostře řezanými rysy v bílých kožených minišatech tak těsných, že bude potřebovat škrabku, aby je ze sebe stáhla. Jules v ní pozná dívku, která stála u vchodu do sídla a odškrtávala si hosty v seznamu – ale je zjevné, že to není běžná náplň její práce.
„Pojďte za mnou,“ přikáže jí žena polohlasem. Okamžitě. Jules má pocit, že se jí podlomí nohy. Pohledem střelí na druhou stranu nádvoří a hledá Adama, ale ten zmizel. Kde je? Točí se jí hlava. Přemýšlej, přemýšlej.
Instinkt jí napovídá, aby utíkala jako o život, ale hluboko v nitru ví, že bude lepší, když udělá, co se jí řeklo, protože nad její hlavou jako černý mrak visí: protože jinak… Následuje ženu nenápadnými bočními dveřmi pryč z nádvoří a po krátkém úzkém schodišti vedoucím neznámo kam. Než stačí zjistit, co se děje, nebo přehodnotit své rozhodnutí, někdo jí vytrhne kabelku a pevnou masitou rukou ji hrubě strčí na zadní sedadlo čekajícího vozu.
Rychle se otočí a skrz zadní tónované okno auta ještě zahlédne v zubatém stínu nasvícené palmy dívku od dveří. Vtom jí bez varování přes hlavu přetáhnou kuklu a spoutají ruce. Z plic jí unikne vzduch a ona má pocit, že se jí hlava odtrhla od těla, jak auto zrychlí. Opře se o lepkavé, studené kožené sedadlo. Proč neodešla, neutekla nebo nekřičela, když mohla? Copak ten zatracený obraz stojí za lidský život? Její i těch, které miluje?
Před rokem a půl
Jedna
Chicago
Jules je oblečená na pohovor – černé kalhoty, bílá halenka, červené baleríny. Její budoucí šéf zatím nemá tušení o tom, že existuje nebo že se chystá vtrhnout do jeho kanceláře, ale to nevadí.
„Opravdu si myslíš, že je to dobrý nápad?“ Matka před ně staví kávu a donuty se zdobením, které koupila u Stana cestou z práce, a sedá si vedle ní ke kuchyňskému stolu. „Upřímně řečeno, kdyby se u nás v kanceláři objevil někdo, kdo shání práci, a neměl by předem domluvenou schůzku, nejspíš by mu ukázali dveře.“
Matka vypadá po dlouhém dni u soudu vyčerpaně. Obě si berou donut – jako předkrm před večeří. „Hele, snažila jsem se k němu dostat normální cestou, a nikam to nevedlo,“ vysvětluje Jules. „Nebyla jsi to ty, kdo mě učil, že ‚někdy je potřeba mít koule na to být ženská‘?“
Matka se zasměje, a i když je unavená, dokáže svým úsměvem stále prozářit kuchyň. „To rozhodně.“ Zakousne se do donutu a pak ze sebe stáhne sako, které se na ni úplně lepí. „Ale tohle je Dan Mansfield. Nemůžeš tam jen tak vtrhnout. Kromě toho jsem slyšela, že je to prý kretén.“
„Vážně? Od koho?“
„Od Steva. Dan s ním dělal párkrát rozhovor v souvislosti s několika našimi většími případy. A…“
„Hmm, takže superkretén Steve říká o Danu Mansfieldovi, že je kretén. No to jsou věci.“ Jules si strčí do pusy donut plněný nutellou a rovnou ho zhltne.
„To je fakt.“ Matka se rozesměje. „Kdo jiný by to měl poznat! Co kdybychom si objednaly pizzu, rozvalily se na gauči a podívaly se na seznamku v televizi? Trocha bezduché zábavy by mi přišla vhod. Už dlouho jsme nic takového nepodnikly.“ Rozváže si hedvábnou mašli na blůze v barvě slonové kosti. „Jsem úplně grogy.“
Máma to s prací přehání. „Nahraj to. Koukneme se na to, až se vrátím, slibuju.“ Jules vstane, obejme ji a pak v dřezu opláchne hrnek od kávy. Máma se na ni dívá, ale je zřejmé, že je duchem jinde. Možná jde o nějaký případ. Vážně by potřebovala žít i mimo soudní síň – Jules jí to pořád říká. Matka jí to odkývá, jenže jsou tady jen ony. Není žádný otec. Nikdo jiný, kdo by s nimi nesl finanční břemeno. Vytratil se dávno předtím, než přišla na svět. Jules ví, že se narodila z neplánovaného těhotenství během studia práv, ale matka ji vždycky ujišťovala, že chyba byl on, ne ty.
Naskládá zbytek nádobí do myčky, zlehka políbí matku na tvář a vezme si z háčku klíčky od auta. „Neměj strach. Co by se asi tak mohlo stát? Přinejhorším mi Dan Mansfield řekne, abych vypadla. Sejdeme se později na gauči. Mám tě ráda.“
Jules svižně kráčí úzkou chodbou v Chicago Chronicle a zdálky slyší burácení mužského hlasu.
„… fakt si myslíš, že mě zajímá, co měl starosta k večeři? Koukej přinýst článek, kterej můžu otisknout!“
To je on. Je si tím jistá. Jules tenhle kuřáckým chraplákem podbarvený baryton zná, protože Dana Mansfielda viděla nesčetněkrát v televizi, když živě vysílal z různých exotických zemí. Doteď nebyla nervózní, ale najednou ji přepadne tréma ze setkání s jejím hrdinou, jehož bestseller o investigativním zpravodajství má položený na nočním stolku jako bibli. Znovu se podívá na hodinky. Načasování je dobré. Nathan, kamarád z vysoké, který byl na stáži v Chronicle,Jules poradil, že Dana nejlépe zastihne po sedmé večerní. Najednou si všimne hnědé skvrny dole na košili. Nutella. Jak to, že ji přehlédla? Problém je – a v tom měla máma pravdu –, že ji Dan nečeká. Tohle vůbec nemusí dopadnout dobře.
Jules míjí jedny zavřené dveře za druhými a překvapuje ji, že v budově, kde sídlí zpravodajství, je v tuto hodinu ticho. Jako v opuštěném městě. A interiér by si zasloužil trochu péče. Odlupující se béžová omítka na stropě a hnědé obložení stěn budí dojem, jako by se tu od sedmdesátých let nic nezměnilo. Kde jsou všichni? Dokonce i v její univerzitní redakci bývalo touhle dobou rušno. Žurnalistika není práce od devíti do pěti. To nejzajímavější se vždycky odehrává později.
Jules jde za hlasem a zastaví se, když spatří nevýrazné světlo pronikající zavřenými dveřmi rohové kanceláře. Ta musí být jeho. Nechala Danu Mansfieldovi několik vzkazů a dvakrát mu poslala svůj životopis. Bez výsledku. Nulová reakce. Žádná odpověď. Co nejhoršího by se teď asi mohlo stát?
Zastaví se před dveřmi a přečte si malá černá písmena: Daniel Mansfield, šéfredaktor. Trefa. Zhluboka vydechne, zakryje čokoládovou skvrnu složkou se životopisem a zaklepe.
„Kdo je?“ ptá se nevrlý ženský hlas.
„Jules Rothová.“
„Máte schůzku?“ Zní podrážděně.
„Jsem… jeho neteř.“
Jules přešlápne z nohy na nohu. Prosím, pusťte mě dál. Dveře otevře zamračená žena. Může jí být čtyřicet, ale klidně i šedesát, má nevýrazný obličej a objemnou postavu v pytlovitém béžovém svetru s vykasanými rukávy. Její šarm zachraňuje hrstka roztomilých pih, které má rozeseté po nose. „Dan žádnou neteř nemá.“ Žena přimhouří bystré tmavé oči a čelo se jí nakrabatí jako harmonika. „Takže, kdo jste a proč jste přišla?“
Očividně ji nehodlá pustit dál, ale Jules spatří Dana škvírou mezi dveřmi a ženinou paží. Sedí ve své kanceláři zády k ní a se skloněnou hlavou píše na klávesnici. Počká několik vteřin, pak se rozhodne a protáhne se kolem zaskočené ženy.
Dan přestane psát a s úsměvem vzhlédne, jako by mladé vetřelkyně byly v jeho kanceláři na denním pořádku.
„Snažila jsem se ji zastavit,“ hlásí mu žena s rukama v bok a očima provrtává Jules.
„A vy jste kdo?“ zeptá se Dan klidně a založí si ruce.
Jules zadrží dech déle, než měla v úmyslu. Vážně je to on. Husté, vlnité šedočerné vlasy, pomačkaná modrá pracovní košile s armádou propisek v kapse, černá páska přes levé oko – přesně jako v televizi. Rychle spustí. „Jmenuju se Jules Rothová. Právě jsem dokončila žurnalistiku na Medillově škole a chci pro vás pracovat.“ Kousne se do spodního rtu. Je to nervózní zlozvyk, který má už od střední a zatím se ho nedokázala zbavit. Nahlas zní až nepříjemně dětsky, vůbec se to nepodobá tomu siláckému projevu, který si cestou sem v duchu nacvičovala.
„Působivý vstup na scénu. Podařilo se vám obejít žalářnici.“ Ukáže ke dveřím, kde stále stojí jeho asistentka s rukama zkříženýma na prsou a se zarudlým obličejem. „Mnozí se o to pokoušeli, nikdo nepřežil. Díky, Louise. Jsem v pořádku. Vyřídím to. Můžeš jít domů.“
Jules vydechne úlevou a neztrácí ani minutu. Vytáhne ze složky životopis, nakloní se a položí ho na Danův stůl. Dan si dokument prohlédne, pak ho zmačká do koule a basketbalovým hodem ho umístí do koše.
„Tak především, mně je úplně jedno, co na tom papíru je.“ Odsune překážející hromadu spisů a kývne směrem k židli před svým stolem. Dobré znamení. Jules se rychle posadí. „Ale zajímalo by mě,“ – nepatrně nazdvihne levé obočí – „jak jste se dostala přes ochranku? Tak, že si vás nevšimnul. Ten chlap děsně rád cukruje se stážistkama.“
Jules cítí, jak ji na krku polévá horko. „Flirtovala jsem s ním a řekla mu, že jsem vaše neteř a jdu za vámi. Což je pravda, teda až na tu neteř.“
Dan se nahlas rozesměje, jeho rozmrzelá tvář se rozzáří a nečekaně odhalí existenci mladšího, kdysi možná veselého muže. „Slušný.“ Jeho zachmuřený výraz se ale stejně rychle vrátí. Opře se a zkoumavě si ji prohlíží. „Dovolte mi, abych vám ušetřil čas a energii. Asistentku už mám. A co je hlavní, tuhle schůzku jsem si nedomluvil a nemám zájem ani čas vás – nebo kohokoliv – školit.“
Zatímco mluví, Jules si prohlíží ošklivé jizvy na jeho rukou, připomínající vystouplé pavučiny.
Popáleniny. A na levé ruce… nemá ukazováček. A zakryté oko, samozřejmě. Následky zranění způsobeného výbuchem v laboratoři na výrobu pervitinu, kterou se svým týmem odhalil před několika lety v El Pasu. Dan za to zaplatil vysokou cenu. Práce v utajení se zvrtla. Kartel se o nich dozvěděl a vyhodil laboratoř do vzduchu i s ním uvnitř. Četla o tom. Bylo to i v celostátních zprávách. Dan výbuch přežil, ale druhý reportér z týmu ne.
Odtrhne pohled od popálenin a zaměří se na jeho tvář. Ví, že nepočítá s tím, že ho poslechne – provokuje ji. Odkašle si. „Mám návrh, pane Mansfielde.“
„První chyba.“ Dan zvedne do vzduchu ukazováček na zdravé ruce. „Pan Mansfield je můj otec, kterýho nemůžu ani vystát. Ale dohody mám rád, takže pokračujte.“
Jules přejíždí pohledem po nesčetných oceněních na třech policích za ním, po akční fotografii Dana jako mladého reportéra z válečných oblastí, která visí na sousední stěně, a po malém zarámovaném snímku na skříňce za stolem, na němž je holčička v gymnastickém úboru, určitě jeho dcera. „Věc se má tak, Dane,“ – zdůrazní jeho jméno – „že všichni moji spolužáci toužili získat práci v různých časopisech, novinách nebo internetových médiích. Ale já jsem odpromovala s jediným cílem, a to pracovat pro vás a váš investigativní tým. Takže jsem tady.“
Dívá se na ni, jako by právě utekla z blázince. Rychle změní taktiku a začne vypočítávat svoje úspěchy. „Pracovala jsem jako šéfredaktorka středoškolských novin, šéfredaktorka fakultních novin, šéfredaktorka univerzitních novin…“ Čeká na reakci – ale nic, ani mrknutí. „A… celou střední školu jsem v létě brigádničila v našich místních novinách jako reportérka pro titulní stranu.“ Jules blábolí, ale jakmile překročila hranici mezi tím být zajímavá a totálně pohořet, nedokáže přestat. „Během vysoké školy jsem také absolvovala tři stáže a…“ Obrátil oči v sloup? Jo. Okamžitě se seber.
Jules se postaví. Odvážné, ale nezbytné. „Podívejte, nejsem tu proto, abych plýtvala vaším nebo svým časem. Ale dokážu udělat cokoliv, abych odhalila pravdu.“
„Jenže já už nepracuju v investigativním týmu. Jsem teď vedoucí redaktor.“ Dan útočně převrátí papíry na stole, což Jules prozradí dvě věci: Není z toho nadšený a neříká jí úplně všechno. Dan Mansfield by v žádném případě neskončil s investigativní žurnalistikou – to je totéž, jako by Jamie Oliver oznámil, že končí s vařením a bude dělat číšníka.
Jules ví, že prohrává, a tak vytáhne svou poslední kartu. „Vzpomínáte si na Porn Gate?“ vyhrkne. „Před šesti lety?“
Dan svraští obočí, sepne ruce a nakloní se dopředu. Výborně, má jeho pozornost. „Pochopitelně, kdo by na to zapomněl? Ale nebyl to můj článek. Pracovala na něm konkurence… Aby odhalili největší gang obchodující s mladými dívkami kvůli pornografii, použili jako návnadu středoškolačku – díky té reportáži skončil ve vězení jeden guvernér, čtyři senátoři a celá halda dalších úchylů.“
Jules se zhluboka nadechne, aby si dodala odvahu vyslovit své nejhlubší tajemství. Ale je to buď teď, nebo nikdy a ona to rozhodně nevzdá. „Máte před sebou takzvanou Anonymní dívku. Byl to můj příběh. Na střední škole. To já jsem s ním přišla do novin.“
Brada mu vyskočí nahoru, jako by někdo cuknul provázkem loutky. „A proč jste s tím sakra nepřišla za mnou?“
Střetne se s pohledem jeho jediného oka. „Snažila jsem se. Ignoroval jste moje telefonáty.“ Přechází do útoku. „Ale teď jsem tady. Můžete mi to vynahradit.“
Dan se nečekaně rozesměje. „Máte odvahu. To se mi líbí. Takže to jste byla vy?“
„Já.“
„Dostali za to Pulitzerovu cenu.“
„Ano… dostali.“ Rozezná téměř neviditelný, ale mírně zaujatý úsměv, a tak pokračuje. „Už jednou jste mě ignoroval. Opravdu chcete udělat stejnou chybu podruhé, Dane? Chtěla jsem pro vás pracovat už jako teenagerka. Sleduju vaši kariéru od doby, kdy jste dělal válečného reportéra.“
„To jste byla v plenkách,“ podotkne správně.
„Přeháním, abych tomu dodala váhu,“ nenechá se Jules odbýt. „Podívejte, vy pracujete na kauzách, které nikdo jiný nedokáže rozkrýt, a daří se vám. Klidně budu první tři měsíce pracovat zadarmo, i když bych raději dostala zaplaceno.“ Vypne hruď a čeká.
To Dana rozesměje – vlastně se jí spíš vysměje do obličeje. Cítí, že jí na tvářích naskakují rudé skvrny, ale neuhne pohledem. Čeká, až přestane. Dan nakonec zmlkne, zakroutí hlavou a pozorně si ji prohlíží, tentokrát s nelíčeným zájmem. V jeho pohledu spatří svůj odraz: vážnou mladou ženu, která se nelíčí, protože má v hlavě důležitější věci. Podle jeho sevřených rtů a složených paží pozná, že neudělala chybu, když sem vpadla bez ohlášení. Vyzná se v lidech, umí číst jejich výrazy a řeč těla. Její proslov začal možná nejistě, ale očividně ho zaujala.
Vtom je vyruší zvonění Danova telefonu. „Co je?“ houkne do sluchátka. „Kdy? Kolik? Ježíšikriste. Jo, jdu na to. Pošleme tam naše lidi.“
Jules ztuhne. Dan položí sluchátko, projde kolem ní, jako by byla kus nábytku, a nechá ji v kanceláři. Ale ona se vydá za ním do redakce, kde u stolů pracuje už jen několik opozdilců. „Kde jsou všichni?“ zařve. „V Englewoodu se střílí. Čtyři lidi jsou mrtví. Zfetovaný snajper s puškou AR-15 drží obyvatele domu jako rukojmí a vyhrožuje, že zastřelí další. Potřebuju reportéry. Kde jsou Barb s Alanem, krucinál?“
Někdo se ozve – neviditelný hlas odněkud z kouta. „Šli domů.“
Dan rozhodí paže. „Domů? To si děláte srandu. Copak jsem jedinej, kdo v tomhle brlohu amatérů pracuje i po pátý?“ Naštvaně se otočí na podpatku a všimne si Jules, postávající v rohu s propiskou a blokem, který pro jistotu sebrala ze stolu jeho asistentky. „Ty – Anonymní dívko. Dokaž, že jsi k něčemu. Pojď do mý kanceláře. Dám ti seznam jmen, který obvoláš a seženeš, co potřebuju. Zvládneš to?“
Nečeká na její odpověď. Jules jde za ním do kanceláře, srdce jí divoce tluče a zaplavuje jí tělo adrenalinem, oním pulzujícím žárem, z něhož se rodí reportáž.
Dan neztrácí čas. Při telefonování rázuje sem a tam a pokřikuje na ni jako kuchař v minutkové kuchyni. Tři televize burácejí najednou jako neladící řecký chór a vykreslují tutéž mimořádnou událost na tři různé způsoby.
„Sežeň seznam z policejního oddělení,“ vyštěkne. „Řekni jim, že je to pro mě. Zjisti, kdo je naživu a kdo mrtvý. Spoj se s rodinami. Zjisti, kdo v tom domě bydlí. Potřebuju reakce. To je ta nejhorší část práce, věř mi. Lekce první: útok není důležitý – důležití jsou lidi. Čtenáři nechtějí statistiky, chtějí tváře. Chtějí vědět, kdo zemřel, koho tu po sobě nechal – autistický dítě, co právě přišlo o matku. Zjisti všechno, co se dá. Já se podívám na toho střelce a kdo za tím stojí.“ Dan se rozkašle, ale nepřestává mluvit. „Zvládneš to, Jules? A proč si to nezapisuješ?“ Dívá se na žlutý blok, kterého se ani nedotkla.
„Zvládám to.“ Poklepe si perem na hlavu, jako by v ní měla implantovaný mikročip.
„Jak ti jde psaní na klávesnici?“
Když předtím vešla, viděla Dana, jak píše. Její prsty by ho předstihly o míle.
„Celkem slušně,“ odpoví.
„Za dvě hodiny chci mít na stole pět set slov textu.“
„Domluveno.“ Jejich oči se setkají. Další konverzace je zbytečná. Tu práci dostala.
ANOTACE
Sotva se mladé reportérce Julii Rothové podaří získat práci u nejúspěšnějšího chicagského investigativního novináře Dana Mansfielda, je jí přidělen velmi neobvyklý – a velmi tajný – úkol. Má pro světově proslulého návrháře luxusních bot Ellise Bauma získat poslední obraz legendárního malíře Ernsta Engela Žena v ohni, jenž byl před více než 75 lety ukraden nacisty. Ellis po malbě krásné tajemné ženy touží z hluboce osobních důvodů a Dana si najal, aby mu jej pomohl najít.
Jules nemá na pátrání moc času, jelikož slavný návrhář umírá a situaci ještě víc komplikuje, že v Evropě se díla současně snaží dopátrat také mocná a provokativní galeristka Margaux de Laurentová. Jakožto bohatá dědička ze sběratelské rodiny disponuje prostředky, aby vždy dosáhla všeho, co si zamane, a v cestě jí stojí právě jen Jules. Pracovitá a odhodlaná reportérka ale získá nečekanou pomoc v osobě Ellisova vnuka Adama.
Adam není bez vnitřních démonů, právě se zotavuje z drogové závislosti. Sám je však nadaný umělec, a navíc poznal Margauxinu lstivost na vlastní kůži. Ví, jak umí být nelítostná, a udělá všechno, jen aby se s Jules dostali k Ženě v ohni dřív, než padne do spárů právě jí…
Nakladatel: Metafora, originál: The Woman on Fire, 392 str., 449 Kč
