Ukázka z knihy Jana Frány Případ na Zlaté horečce

Vyšel čtvrtý detektivní případ Jana Frány z trampsko-vodáckého prostředí. Dvě předchozí autorovy knihy byly shodně oceněny 2. místem v soutěži O cenu Jiřího Marka za nejlepší českou detektivku, pořádanou českou sekcí Světové asociace autorů detektivní literatury (AIEP). „Případ pohřešovaného háčka“ za rok 2018, „Pavoučí případ“ za rok 2019.

Přečtěte si ukázku z knihy Případ na Zlaté horečce.

Středeční ráno zastihlo Šlajfku ve stavu naprostýho zoufalství. Ten chlap tam byl pořád, zase pracoval, což byl sám o sobě fakt, kterej mu nešel do hlavy, neboť on sám už dlouho fyzicky nemakal. Navíc vůbec netušil, dokdy hodlá v práci pokračovat. On už neměl času nazbyt.

Zoufalá situace si žádá zoufalých činů. A protože on se v právě takový nacházel, neboť si ho už za tři dny podá Bouchač, začaly se mu hlavou honit nápady, na který by ještě před pár dny ani nepomyslel.

První z nich byla opustit Vlasákov, zmizet někam hodně daleko, zkusit si sehnat nějakou práci s ubytováním a nedávat o sobě vědět. Nebo zmizet mezi bezďákama v nějakým velkým městě. Další možností byl jinej zoufalej čin, fyzická eliminace nezvanýho obyvatele tábořiště.

Popravdě, vidina práce nebo života na ulici ho děsila víc.

Našel si v lese velkej a těžkej klacek. Několikrát s ním prudce udeřil do kmenu stromu, aby měl jistotu, že se nezlomí, až ho použije na lebku nepřítele.

Takto ozbrojen se plížil k táboru. Chtěl využít chvíle, kdy bude neznámý mlátit kladivem a neuslyší ho přicházet. Pak ho majzne sukovicí po hlavě. Nechtěl ho zabít, potřeboval ho omráčit, spoutat, zavázat mu oči a dát do pusy roubík. Pak bude mít volný pole působnosti na hledání mapy s úkrytama lupu.

Nepozorován dorazil do jídelny a na chvíli se zastavil, aby si jeho oči zvykly na přítmí uvnitř.

Kuchyně a k ní připojená jídelna byly docela veliký, nějakých dvacet, možná pětadvacet metrů na dýlku. První, čeho si všimnul, bylo značný množství nahrubo otesaných laviček a stolů svítících novotou, díky nimž pochopil, co tady ten chlápek celou dobu dělal.

Hledal ho, ale nemohl ho najít. Sice ho slyšel, jak tam někde pracuje, ale neviděl. S klackem v ruce se opatrně pustil dál mezi stoly.

Konečně ho uviděl, seděl na bobku a něco kutil u kamen v rohu. Udělal pár kroků a pomalu zvedal svou zbraň.

V tu chvíli mu ji něco nekompromisně vytrhlo z rukou.

„Tedy, jestli chceš nosit dřevo po jednom klacku, tak se dost nachodíš a my se moc neohřejem,“ ozval se za ním hlubokej hlas.

Vyděšeně se otočil a uviděl před sebou jednoho z největších chlapů, který kdy viděl. Alespoň mu to tak připadalo, protože když zvednul hlavu, koukal mu do nosních dírek zespoda.

Měl dlouhý vlnitý vlasy, zarostlej obličej, ramena široký přes celý záda, ruce jako lopaty. Už první vteřina stačila, aby Šlajfku přešla jakákoliv chuť se s ním popasovat.

„No, nic,“ řekl chlápek mírně, „jsme rádi, že jsi nám přijel pomoc, každá ruka dobrá. Hej, Jonesi, máme tu dalšího pracanta!“

Ty slova už patřily chlápkovi u kamen.

„Vím o něm,“ ozval se Jones, „už jsem ho tady zahlídnul potloukat se přede dvěma dny,“ zbořil Jones Šlajfkovo představy o svým nenápadným chování, „ale pomoct mi nepřišel.“

Jenže to už stejně bylo jedno, byl prozrazen a jeho plán definitivně v neopravitelných troskách.

„Asi je nesmělej,“ podoktnul ten velkej, vrátil Šlajfkovi sukovici, „hoď ji támhle ke kamnům na hromadu, jak jsou ty odřezky. Mně říkají Sylvester a přidělím ti práci, jo? Jak se jmenuješ?“

„Šl-Šlajfka,“ vykoktal ze sebe.

„Dobrá, Šl-Šlajfko, nejdřív nanos hromadu chrastí na zátop, pak nějaký silnější klacky. Potom se spolu půjdeme podívat po nějakých souškách, aby bylo něco pořádnýho k topení.“

První Šlajfkovo myšlenkou poté, co ho Sylvester poslal na dřevo, bylo okamžitě vzít nohy na ramena. Dokonce s tím vlastně začala byl už docela daleko od tábora, když mu došlo, že by to bylo z bláta do louže a že vlastně, když ten úkol přijme a bude se tvářit, že tam patří, bude mít příležitost si to tam důkladně prolézt, aniž by vzbudil nějaký větší podezření. A pokud ho vzbudí, tak se vždycky může vymluvit na to, že něco hledá, opravuje, připravuje.

Jedinou potíž viděl v tom, že naprosto netušil, co tam ti dva vlastně chystají a s čím jim to má pomáhat. Ptát se nechtěl, protože to by okamžitě věděli, že je cizí a že důvod jeho pobytu tam je jinej.

Musel tedy předstírat, že je v obraze, a doufat, že to nakonec pochopí.

Copak předstírat, to mu šlo vždycky, ale on bude muset nejspíš i pracovat.

Sebral kolem sebe náruč chrastí a s hlubokým povzdechem se pomalu vydal zpátky na tábořiště. Pod tíhou svýho nákladu se teatrálně prohýbal a hekal, jako by nesl na ramenou tíži celýho světa. Podle instrukcí svůj náklad shodil na hromádku vedle kamen.

Sylvester si právě chystal motorovou pilu.

„Ty děláš, jako bys sem dovlíknul půlku lesa,“ okomentoval Šlajfkův hereckej výkon, „počkej, až ti nařežu pořádný klády ze soušek. Pojď rovnou se mnou!“

Jones právě dokončoval opravu kamen a vítězoslavně na ně položil litinovej plát.

„Tak, hotovo, jde se kácet les,“ plácnul údernicky Šlajfku po zádech a postrčil ho za odcházejícím Sylvestrem.

Tím definitivně zhatil Šlajfkův plán potichu se vypařit a jít prohledávat srub. Z lesa se ozval řev motorový pily.

Když s Jonesem dorazili, první souška už ležela a Sylvester ji právě porcoval. Šlajfka si s trpitelským výrazem hodil na rameno její tenkou špičku a zamířil zpět. Jenže Jones ho zastavil a na druhý rameno mu hodil řádný poleno. Teď už to Šlajfka hrát nemusel. Když se dopotácel se svým nákladem do cíle a obě polena shodil na zem, měl pocit, že další várku už prostě nedá. Nejhorší bylo, že netušil, kolik toho ti dva dřevorubci budou vlastně potřebovat. O tom, že to, co zatím mají, stačit nebude, ho utvrdilo příští zavytí motorovky, doprovázený pádem další soušky.

Sklesle se posadil na lavici, bolestivě si mnul otlačený ramena a vydýchával se. Uvažoval o tom, jestli mu tohle martýrium za nalezení mapystojí.

Přihnal se Jones a křepce složil dvě mohutný polena na hromadu dřeva. Zdálo se, že jeho tahle činnost bůhvíjak nezatěžovala.

„Dáme oběd, ne?“ prohodil zvesela, „dáš si guláš?“

Šlajfka přikývnul. Představa teplýho jídla v žaludku mu zlepšila náladu.

„Tak skoč pro Sylvestra, ať už si taky dá pohov a přijde se najíst. Cestou zpátky vem ještě nějaký špalky, ať nejdeš zbytečně. Já zatím rozdělám oheň a dám to ohřát.“

Šlajfka se s trpitelským výrazem svatých mučedníků znovu vydal do lesa, tam si nechal naložit dvě podle jeho názoru olbřímí klády na zmučený ramena a potácel se pod nima zpět. Sylvester si naložil trojici mnohem mohutnějších klád a motorovou pilu k tomu a radostně odhopkal za Jonesem. Za takovej náklad by se nemusel stydět ani slavnej americkej rek Rambo, po jehož představiteli dostal přezdívku.

Jedině představa jídla dopomohla Šlajfkovi k tomu, aby i on dosáhl cíle.

***

Což o to, gulášek byl dobrej, plnej masa a bylo ho pro tři chlapy dostatek. Šlajfkovi se poněkud zlepšila nálada, zejména potom, co se po obědě oba jeho pracovní vykořisťovatelé blaženě natáhli na lavice a blahobytně začali odfukovat.

Vtom se na cestě ozvaly nějaký hlasy.

„To je dost, že jdou, flákači, přece to tady neoddřeme sami,“ zaradoval se Jones.

„Kdo to je?“ zeptal se Šlajfka.

„Další pracanti, přece.“

„Taky budou rubat dřevo?“

Šlajfka měl smíšenej pocit, na jedný straně pár rukou navíc mohlo znamenat značný ulehčení těžký práce, na straně druhý to znamenalo navýšení počtu nevítaných svědků jeho pátrání.

„Jasně, a taky budou stavět divadlo, kasino, dragstor, saloon, latrínu, týpíčka a šeltry,“ dostalo se mu odpovědi, z který prakticky ničemu nerozuměl.

Na cestě se objevila početná skupina zálesáků, ověšených všemožnejma podivnejma zavazadlama, vakama, nářadím, jeden z nich vláčel dvoukolák naloženej různýma prknama, deskama a dalším materiálem těžko odhadnutelnýho původu a účelu.

„Á, už tu máme i šerifa,“ plácnul se do stehen Sylvester, vyskočil z lavice a vyšel skupině naproti.

Šlajfka vůbec nic nechápal.

„Kolik vlastně čekáte, že přijede lidí?“ zeptal se Jonese.

„Jako pokaždý, tak tři sta, čtyři sta, plus mínus.“

Tohle Šlajfkovi na okamžik vyrazilo dech, takže zapomněl předstírat, že ví, o co tu kráčí a co se tady chystá.

„Co tady budou dělat?“ vydechl.

Jones se na něj podíval shovívavým pohledem, kterým se obvykle častují milovaní, ale chytrostí nepříliš nadaní bližní. Pak poskytl odpověď, kterou rozhodně Šlajfka slyšet nechtěl. Ta odpověď mu potvrdila letitý pravidlo, že pokud člověk nechce dostat odpověď, která by se mu nemusela líbit, neměl by se vůbec ptát. A hlavně, rozmetala jeho představu o tom, že existence pokladu, ukrytýho někde tady, je tajemstvím, jež znají jen on a Bouchač a znal ho kromě nich už jenom nebožtík Ajnštajn, kterej si ho vzal do hrobu.

„To je přeci jasný, budou tady hledat zlato,“ vysvětlil mu totiž Jones.

ANOTACE

Celý kraj kdysi vzrušila série loupeží v klenotnictvích, zejména ta poslední, ze které si lupiči odnesli obzvlášť bohatou kořist. Pak ale byli odhaleni a zatčeni. Jen jejich lup se nikdy nenašel.

Šéf lupičské bandy byl ve vězení zabit. A přitom to byl on, kdo lup ukryl a jediný, kdo věděl kde. Jeho kumpáni se po odpykání trestu postupně vracejí, a když je indicie zavedou na jedno tábořiště, ke svému nemilému překvapení zjistí, že už tam zlato hledá někdo jiný. Na čtyři stovky trampů se tam sjely, aby se na pár dní vrátily do časů dávno minulých a tábořiště proměnily v zlatokopecké městečko Dawson City.

Střet těchto dvou světů vede k vzniku mnoha kuriózních i humorných situací. Kdo ale nakonec najde mapu k lupu a tím i skutečné zlato?

Část lupu byla nalezena, Zlatá horečka skončila. Kde je ale zbytek? Peníze, drahé kameny, zbraně? Naši hrdinové se vracejí do kraje kolem Vlasákova, aby to objasnili. Zjišťují, že se o ukryté bohatství zajímá i někdo další. Na kraj padá stín, objevují se oběti. Komu se dá věřit a komu ne? Najde se lup a budou viníci potrestáni. A co skrývá tajemná mohyla, kde se podle pověsti má nalézat hrob samotného Attily?

Nakladatel: Klika

Pošlete článek dál:

Autor příspěvku: Centrum DETEKTIVKY

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

reCaptcha * Časový limit vypršel. Prosím obnovte CAPTCHA