Koncem roku navštívil Prahu polský spisovatel, novinář, scenárista počítačových her a maratónec Tomasz Duszyński. Nakladatelství Slovart mu totiž vydalo knihu Glatz. Na našich stránkách jste si už mohli přečíst její recenzi a my ho během jeho pražské návštěvy vyzpovídali.
Rozsah Vaší tvorby je různorodý. Byl přechod od fantasy, hororů a dětských knih k detektivce složitý?
Nejdříve jsem psal knihy pro děti a mládež, protože v tom byla fantastika, kterou jsem sám znal a měl rád jako čtenář. To, že se ze mě stal autor krimi příběhů, souvisí s mým snem. Poté, co jsem ve snu prožil první scénu z Glatzu, jsem během jedné noci vymyslel zápletku, celý příběh. Poté jsem několik měsíců trávil po archivech, než jsem knihu napsal. Byla to moje první zkušenost s detektivním žánrem, ale byl to velký úspěch. Doma, v Polsku, už vyšly čtyři knihy série věnované Kladsku.
Váš román Glatz se odehrává v roce 1920. Určitě jste musel prosedět spoustu času v archivech. Bylo náročné vytvořit tu správnou dobovou atmosféru?
Nebylo to tak těžké, narazil jsem v archivech na mnoho zajímavých informací, třeba že v Kladsku byla psí policie, nebo že tam fungovali bankovní detektivové… Našel jsem celý soubor policejních dokumentů, ve kterém byly otisky prstů, reálné případy, které se tehdy řešily, postupy, jak hledali důkazy, takže jsem získal dostatek zdrojového materiálu…
Měl jsem tak konkrétní představu o tehdejším životě v Kladsku a mohl jsem na čtenáře přenést dobovou atmosféru. Velmi mě bavilo vytvořit tak trochu stroj času, který čtenáře přenese o století zpět do kladských uliček za Výmarské republiky, kdy pocítí nejen atmosféru té doby, ale i strach a pocit hrůzy z vražd, které se tam odehrály…
V první chvíli mi nedošlo, že Glatz je německá varianta Kladska. Bylo ponechání původního názvu úmyslné?
Od počátku bylo jasné, že použiji německý název města, píšu o Výmarské republice, ten název tam takto fungoval, tedy nemohlo být ani Kladsko, ani Klodzko. V českém překladu se ale v textu knize o Kladsku hovoří a tak se jistě čtenáři mohou zorientovat, kde se příběh odehrává.
Hlavní postava, Wilhelm Klein, je zajímavý člověk, který budí pozornost. Měl jste pro něj nějaký vzor? Jak jste na něj přišel?
Nechtěl jsem stvořit jen jednu, ale dvě rovnocenné postavy. Na jedné straně v knize najdete tajemného kapitána Wilhelma Kleina, který do Kladska přijíždí jako vojenský vyšetřovatel z Berlína, a na druhé straně je to místní policista, strážník Franz Koschella, který má nějaké problémy, ale s vyšetřovatelem Wilhelmem Kleinem začne okamžitě spolupracovat. U postavy Wilhelma Kleina pro mě bylo klíčové to tajemství, které ho obestírá, to že se nese trauma z Velké války a také, že je velmi přitažlivý pro ženy. Ty se na něj koukají jinak než na obyčejného Franze Koschellu, spjatého s Kladskem. Šlo mi o střet dvou světů. To bylo velmi důležité pro celou zápletku knihy (recenze knihy).
Kvůli historickým souvislostem a širšímu zasazení si možná čtenáři musí leccos dohledávat na internetu. Tušil jste, že bude mít Váš příběh i vzdělávací funkci?
Polští čtenáři si zřejmě tolik dohledávat nemusí, mým prvotním cílem nebylo čtenáře vzdělávat, mojí motivací při psaní je dobrá zábava, emoce, které předávám čtenářům. Na druhou stranu jsem určitě chtěl Kladsko představit, ukázat jak se tam tehdy žilo. Předat zajímavé informace, které jsem sám našel. Myslím ale, že pro čtenáře je nejdůležitější při čtení mých knih to, co je spojuje s jejich postavami. Jejich emoce jako láska, závist, nenávist, vášeň, jsou stejné teď jako před sto lety.
Ve Vaší knize hraje místo opravdu velkou roli. Máte nějakou zpětnou vazbu, že by Vaše série zvedla v Kladsku turismus? Že by se tam vydávali čtenáři a hledali místa z knih?
Ano, je to tak a jsem velmi hrdý na to, že se tisíce lidí vydávají po stopách mých hrdinů. Mnoho lidí mi teď posílá fotky z míst, kde se pohybují i Klein a Koschella. Někteří přijíždějí poprvé, někteří se vracejí proto, aby se na místa, která už znají, podívali očima hrdinů mého románu.
Řada autorů tvrdí, že sami netuší, jak jejich kniha dopadne, že se nechávají unášet dějem nebo vývojem postav. Patříte k takovým? Mluví Vám Vaše postavy do děje?
Hlavní kostru mám před samotným psaním, musím vědět o čem píšu, kde hledat informace atp. Ale ano, hrdinové linii příběhu občas mění, zejména ten zmíněný neposlušný Franz Koschella, který se dere svými lokty do popředí, chce pro sebe utrhnout více místa, více pozornosti. Chce toho říct víc, než jsem původně zamýšlel. Tak toho nedokážu úplně kontrolovat a vlastně i trochu doufám, že na ním nemám úplnou kontrolu…
V češtině vychází převážně historické polské detektivky, například Marka Krajewskiho, nebo Bartolomeje Rychtera. Čím si vysvětlujete úspěch příběhů z nedávné minulosti?
Myslím si, že každý má do určité potřeby takovou potřebu zajímat se o to, co bylo kdysi. Někdo se vrací třeba jen do 70. a 80. let minulého století, ale cítím, že hodně čtenářů chce poznávat něco, co bylo ještě vzdálenější. Je v tom určitě touha po těch emocích, je to do jisté míry přitažlivý obal pro poznávání dějin, kořenů, ale kromě těch emocí a zápletky je tam i intelektuální potřeba poznávat něco, co jsme dosud neznali. Ještě bych dodal, že je Dolní Slezsko pro Poláky dost specifický region, který k Polsku patří od roku 1945. Někdy se mu říká „znovu získaná území“ (s tím já úplně nesouhlasím, pozn. TD) a víme jen velmi málo, co se tam před tím dělo. Ctím, že Poláci mají velký zájem poznat Glatz.
Prý trénujete na maraton. Říká se, že při běhu se líp třídí myšlenky. Je na tom něco pravdy, pomáhá Vám třeba běh při rozplétání složité zápletky?
Motivace, proč jsem začal běhat, je ta, že mám hodně rád sladké a chci hodně sladkého jíst, ale zároveň z toho neztloustnout. Maratonů jsem uběhl dost, dvakrát v New Yorku, v Berlíně i v Praze. Při běhání občas nějakou zápletku vyřeším, ale při maratonu určitě ne, tam hlavu úplně vypojuji a soustředím se na to, abych doběhl a přežil.
Oblíbená otázka: jaký je Váš vztah ke světovým detektivkám? Máte oblíbené autory nebo postavy?
Mám vztah ke skandinávským detektivkám, ke knihám Joa Nesbøho. Ale přiznám se, že jinak moc detektivky nečtu. Raději čtu fantasy či dětské knihy. A musím zmínit, že v Polsku vychází ročně kolem 400 původních detektivek, tedy víc než jedna na den, a tak se soustředím na své vlastní psaní, abych uspěl na polském knižním trhu, aby si vůbec někdo povšiml zrovna mé tvorby.
Děkuji za rozhovor a těším se na další díly.
