Rok po vydání trojice detektivních povídek Vymazlené vraždy přichází jejich autor s dalšími třemi příběhy na téma, zdali lze provést dokonalou vraždu.
Některé romány jsou dějové tak slabé, že si říkáte, že měly raději vyjít jako povídka, že by to úplně stačilo. Pak jsou zase naopak povídky, u kterých si mnohdy řeknete, jaká je to škoda, že jsou tak krátké, protože by při troše hlubšího zpracování formát klasického románu jistě naplnily. Některé takové lze najít i mezi povídkami vydanými ve dvou svazcích jako Vymazlené vraždy.
Jejich autor Milan Skála (narozen 1951) se vyučil strojním zámečníkem. Absolvoval Fakultu žurnalistiky University Karlovy a poté se vrhnul na postgraduální studium ekonomie, patentového a obchodního práva. U vynálezů pak ještě zůstal a pracoval jako vedoucí tiskového útvaru Patentového úřadu. Později se stal daňovým poradcem se specializací na nemovitosti. Je autorem desítek publikací v oblasti daní, kromě toho publikuje odborné články a přednáší.
K beletrii, respektive k detektivním povídkám o neobyčejně promyšlených zločinech, ho podle jednoho rozhovoru přivedli lidé, kteří ho během dne naštvali. Doma ve vaně si pak sumíroval, jak by takové lidi mohl beztrestně sprovodit ze světa. A i když by prý neublížil ani mouše, vznikl z toho všeho nápad na první povídky. První trojice příběhů pod souhrnným názvem Vymazlené vraždy vyšla v loňském roce. Ve stejném roce ještě autor stačil vydat román Jednou se to stane, s kritickým pohledem na lidstvo a společnost, obsahující prvky sci-fi.
Nyní tedy máme před sebou novou trojici povídek, v malé a útlé knížečce, o nějakých sto třiceti stránkách. Jednotlivé povídky zabírají zhruba stejný prostor, kolem čtyřiceti stránek. Podobně jako u „jedničky“ i tentokrát má knížka sympatický obal v komiksovém duchu (autorem je Michal Sirotek).
V první povídce Návod na zabití manželky se skupinka špičkových právníků baví vymýšlením dokonalé vraždy. Díky svému povolání dokáží vycizelovat opravdu dobrý plán, nakonec sami ze své praxe vědí, na kterých detailech záleží a na co si dát pozor, co je nutno ohlídat. Netuší, že záhy někdo (zřejmě jeden z nich) jejich „studii“ skutečně uvede v praxi. Jenže sebedokonalejší plán nakonec může někdo zhatit z prosté hamižnosti, navíc jedna vražda vede k vraždě druhé.
Další povídku autor nazval Nevěra ňoumy. Její zápletka se točí kolem vraždy milence jisté seriálové herečky, kterou měl spáchat její manžel a následně pak zvolit dobrovolný odchod ze světa. Jenže naštěstí je tu pár kriminalistů, pro které to není jasná vražda a sebevražda, a i když jdou proti vůli svých nadřízených snadný případ uzavřít, jejich píle brzy přinese výsledky. Ukáže se, jak do geniálního plánu dokázala „hodit vidle“ nečeká nevěra.
Poslední povídka Žaneta je asi nejpůsobivější, a právě ona by si určitě zasloužila delší verzi, minimálně v podobě kratšího románu nebo alespoň dobře natočené televizní detektivky. Na začátku zastihujeme kriminalisty na pohřbu jejich kolegyně Žanety, která pro policii pracovala jako forenzní psycholožka. Sympatická čtyřicátnice bohužel trpěla v pokročilém stádiu rakoviny, a tak se nikdo ani moc nedivil, že už další trápení v podobě chemoterapie nechtěla podstupovat. Brzy se však zdá, že to s tou sebevraždou nebylo tak jisté. Jak se mohla pravačka střelit do levého spánku (dost ohraná zápletka, ale tady bude mít svůj význam – pozn. red.)? Proč nejsou na peru, kterým psala dopis na rozloučenou, její otisky? Podobných otázek, vyvolávajících pochyby o dobrovolném odchodu ze světa, přibývá. Souběžně s nimi pochopitelně vzrůstá podezření na Žanetina manžela. Ale podaří se policistům dokázat mu vinu? Povídka má ovšem naprosto excelentní závěr, výborně promyšlený a dosti překvapivý, navíc dílem smutný a dokonce také ironický.
I v tomto svazku se znovu setkáváme s kriminalisty vystupujícími již v prvních třech povídkách – například s kapitánem Petrem Bauerem nebo jeho nadřízeným, majorem Tomášem Ucem. Postavy kriminalistů jsou napsány velmi civilně, na nezbytně krátkou dobu nahlédneme i do jejich soukromí, ale je jasné, že tady nejde o ně nebo o samotný proces vyšetřování, ale o to, objevit kde udělal zločinec chybu, jak to svůj čin provedl a jak mu to všechno dokázat. Na rozdíl od první trojice povídek se nové povídky neodvíjejí v duchu poručíka Columba, kde bychom znali pachatele hned od začátku a jen sledovali snahu policie o jeho usvědčení. V úvodní povídce je podezřelých z (první) vraždy hned několik, u té druhé už se sice pachatel poměrně jasně rýsuje, ale bude ještě zapotřebí nasbírat proti němu důkazy. U druhé povídky tušíme, kdo by mohl tahat za nitky, ale nevíme jak, a navíc dlouho neznáme jednu podstatnou skutečnost. U posledního příběhu si troufám tvrdit, že díky dvojitému zvratu rozuzlení asi napadne málokoho.
Vymazlené vraždy 2 jsou příjemnou knížečkou, která se vám téměř vejde do kapsy a jenž vám může zpříjemnit nějakou delší cestu hromadným dopravním prostředkem nebo jeden či dva večery doma pod lampou. Opět můžete spolu s knižními hrdiny zapojit mozkové závity a zkoušet najít řešení o něco dříve než kriminalisté. Nebo můžete hrát hru společně s opačnou stranou zákona a přemýšlet, zdali byste to dokázali vymyslet lépe. V každém případě se budete příjemně bavit u inteligentních detektivních příběhů.
Text: Milan Skála (2022)
Vydáno: Martin Štefko – Golden Dog (2022)
132 stran
