Ta, která nebyla (Boileau-Narcejac)

Společně s milenkou naplánoval vraždu své manželky. Ale stal se vůbec nějaký zločin? Psychologický kriminální příběh proslulé autorské dvojice posloužil jako námět několika filmů a nyní poprvé vychází v českém vydání.

Kolem roku 1950 spojili síly spisovatelé Pierre Boileau (1906–1989) a Thomas Narcejac (1908–1998). Pod společným podpisem Boileau-Narcejac tito pilní autoři vydali desítky krimi příběhů a detektivek, k tomu celé stovky novel a několik divadelních her. Mnohé z jejich děl byly zfilmovány, a to tak věhlasnými režiséry jako Alfred Hitchcock či Henri-Georges Clouzot. V roce 2026 vydalo nakladatelství Maraton první vydání románu Ta, která nebyla z roku 1952. Psychologický kriminální román v noirovém stylu a s mysteriózními prvky vychází jako třetí svazek edice Svět zločinu.

Osmatřicetiletý obchodní cestující Fernand Ravinel se nudí v manželském svazku s Mireille, který ho zároveň ubíjí. Se svou milenkou Lucienne vymyslí plán, jak Mireille sprovodit ze světa a shrábnout peníze z pojistky pro případ jejího úmrtí. Pod falešným udáním z nevěry manželku vylákají do Fernandova pronajatého bytu v Nantes. Obchodník manželku uchlácholí, že šlo o nepodložené obvinění a pak ji omámí prášky na spaní. Lucienne, jež zatím čekala poblíž domu, ji utopí ve vaně. Tělo společně převezou k sídlu Ravinelových v městečku nedaleko Paříže a hodí ho tu do malé tůňky u domu. Má to vypadat, že manželka do ní nešťastnou náhodou spadla a utopila se.

Když se však Ravinel později vrátí do domu se svědkem (potřebuje věrohodnou scénu „objevení manželky“), zjistí, že tělo zmizelo. A co je ještě horší, začne dostávat dopisy, podle nichž to vypadá, že je Mireille stále naživu. Píše mu jakoby nic, že se brzy vrátí a že ho miluje. Jeho švagr mu dokonce tvrdí, že je žena ještě ten samý den navštívila. Šokovaný Ravinel dostává stále více důkazů, že Mireille žije. Ale nikdo – ani milenka – mu nevěří. Muž začíná bláznit čím dál víc a už neví, co je realita a co přelud.

Pokud máte pocit, že jste už někde podobný příběh viděli, můžete mít pravdu. Román byl několikrát zfilmován, přičemž za pozornost stojí dvě adaptace – z roku1955 zmíněného režiséra Clouzota, uvedená pod názvem Ďábelské ženy, a z roku 1993 Ďábelská lest režiséra J. S. Chechika se Sharon Stone v hlavní roli. Už z názvů adaptací vám musí být jasné, jak to se zmizelým tělem je a jak to nakonec dopadne. Ale i kdybyste filmové verze neznali, tak se dá rozuzlení uhádnout už z několika náznaků, které nám autoři předložili hned na začátku.

Po přečtení vám však bude jasné, že příběh, ač má relativně překvapivé vyústění v samé poslední větě, není tou hlavní devizou. O nějakou komplikovanou detektivní záhadu tu opravdu nepůjde. Autorská dvojice se v jistém období prosadila odklonem od klasického syžetu detektivního románu, v němž je hádanka a její rozluštění klíčovým prvkem. Namísto toho se soustředili na psychologii postav, pocit ohrožení z nevysvětlitelného a atmosféru neklidu. V temném příběhu hraje důležitou roli také často se objevující hustá mlha.

I když je příběh napsán ve třetí osobě, tak až na epilog sledujeme děj pouze z pohledu hlavního (anti)hrdiny a nevíme o nic víc než on (i když coby protřelí čtenáři tušíme nebo víme). Vyprávění se soustředí na zdánlivé maličkosti popsané precizně a do detailů – mlha, kapající voda, zvuky nočních vlaků, klapot podpatků. Kromě toho tu figuruje jisté tajemno, až nadpřirozeno. Autoři místy vyprávějí příběh tak sugestivně, že ho vidíte před sebou jako na filmovém plátně. Nemáte problém se do příběhu vžít a ponořit se do nádherně temné noirové atmosféry Francie padesátých let. Není těžké si představovat příběh v duchu klasických černobílých filmů té doby. Pak pochopíte, proč neunikl pozornosti filmových tvůrců. Ve své době to musel být román novátorský, překvapivý a možná i šokující.

Závěrečným kapitolám dominuje pocit rostoucího šílenství a zoufalství protagonisty. Psychedelické linii, jež střídá tu kriminální, napomáhá brilantní jazyk dvojice autorů (ostatně celý román se čte velmi dobře a jistě k tomu přispěl i kvalitní překlad). Právě tady se jejich mistrovství projevuje možná nejvíce. Čteme dlouhé odstavce, které často zaberou celou stránku, což přispívá k pocitu naléhavosti a zároveň rostoucí bezradnosti.

Ta, která nebyla je rozhodně románem, jenž stojí za přečtení z několika důvodů. Ani ne tak pro krimi zápletku, jako spíše pro pochopení, odkud bere inspiraci řada současných příběhů. Stojí za přečtení kvůli nostalgickému návratu do padesátých let, přesněji do klasiky žánru noir. Neměli bychom ho přehlédnout kvůli brilantnímu stylu vyprávění, které nás nutí si příběh promítat v hlavě jako film, jejž můžeme sami režírovat, bez ohledu na to, že už to někdo párkrát udělal. Tahle studie o zločinu, výčitkách, pochybnostech a jisté formě trestu je navíc na dnešní dobu nezvykle krátký příběh, nemá ani dvě stě stran, takže ho přečtete za jeden či dva večery.

Originální titul: Celle qui n’était plus (1952)
Vydáno: Éditions Denoël, Paříž (1952)
Vydání v České republice: Maraton, nakladatelství, s. r. o. (2026)
Přeložila: Dana Melanová (2024)
184 stran