Byla střelba na hranicích v roce 1952 nešťastná událost nebo poprava? Po padesáti šesti letech se na tyto otázky pokusí odpovědět detektivové z mordparty v zajímavém a netradičně pojatém románu.
Reminiscence (vzpomínání) je hlasité nebo tiché (skryté, vnitřní, osobní) vybavování událostí, aktivit, zkušeností ze života člověka, které se uskutečňuje buď o samotě, nebo spolu s jinou osobou či skupinou lidí, obvykle s pomocí vhodných podnětů jako fotografií, archivní hudby, předmětů z domácnosti a podobně. Tolik stránka Wikipedie, kterou jsem si dovolil citovat, jelikož z velké části vystihuje podstatu nového, v pořadí už třicátého šestého románu slovenského spisovatele Dominika Dána.
Fanouškům krimi žánru ho jistě nemusím podrobně představovat, ostatním snad stačí vědět, že jde o bývalého kriminalistu, který své knihy píše pod pseudonymem a jehož pravé jméno čtenářská veřejnost nezná. Jeho hlavními hrdiny jsou detektivové z mordparty ve fiktivní slovenské metropoli Naše město. Dán své romány zasazuje na přeskáčku do různých let. Díky realistickému popisu vyšetřování, někdy drsnějšímu humoru, a především dlouhým pasážím dialogů bývá někdy označován jako „slovenský Ed McBain“.
Znalci Dánova díla se jistě shodnou na tom, že jeho romány nejsou stále stejné a někdy se určitý titul zcela liší od ostatních. Sem patří i aktuální česky vydaný román Reminiscence. Prology jsou v dnešních detektivních a kriminálních románech téměř povinností, v drtivé většině začínají v minulosti, liší se pouze v tom, jak daleká ta minulost je. Zahraničních romány například rozvíjí zápletku z druhé světové války, české detektivky zase nezřídka zápletku z dob komunismu. Prolog Dánova románu začíná v roce 1952, kdy se zkušený převaděč německého původu Franc Schmidt rozhodne pro poslední „akci“ než sám zůstane na druhé straně hranice. Připomeňme si, že šlo o dobu, kdy na jedné straně lidé nadšeně budovali novou republiku ve stylu Anděla na dovolené, zatímco druzí, kteří nadšení z komunistické nadvlády nesdíleli, se snažili změnit prostředí útěkem „za kopečky“. To pochopitelně nebyla dobrá reklama pro nově vznikající socialistický stát, a tak se postupně z nelegálních emigrantů stávali nepřátelé režimu, diverzanti, v podstatě zločinci.
Opatření na sebe nedala dlouho čekat a omotávání republiky ostnatým drátem nabralo rychlé tempo. Právě v tomto okamžiku zachycujeme tři skupinky „klientů“ France Schmidta, který své „řemeslo“ zdědil po dědovi a otci, kteří – byť ze zcela jiného důvodu – dobře znali tajné cesty přes hranice. Franc však nepočítal s rychlým tempem oplocování republiky, a tak na místě, kde ostnatý drát ještě před dvěma dny nebyl, se teď tyčí téměř nepřekonatelná překážka. Hádka a dohady uprchlíků vzbudí pozornost pohraniční stráže. Dojde ke střelbě. Výsledkem je pět mrtvých a šest zraněných. Šesti lidem, včetně převaděče, se povedlo uprchnout.
Píše se rok 2008. Detektivové z oddělení vražd dostávají nezvyklý úkol. Ústav paměti národa podal žalobu ohledně čtyřiceti dvou případů usmrcení civilistů pohraniční stráží, která se udála od konce druhé světové války až do revoluce v roce 1989. Z ústavu úkol přešel na generální prokuraturu, pak na vyšetřovatele, a nakonec spadl na detektivy. Ti si mají vybrat několik případů podle svého uvážení, zjistit, zdali je ještě někdo z bývalých pohraničníků naživu a předat ho vyšetřovateli. Promlčení je problematické, střelba se může posuzovat dnešními měřítky různě. Obecně se však předpokládá, že přeživší odmítnou vypovídat a celá věc postupně utichne. Zkrátka, vlk se nažere a koza zůstane celá.
Nikomu z detektivů se nechce objasňovat desítky let staré případy. Jak mohou něco vyšetřovat, když chybí pitevní a balistická zpráva, nejsou svědci a ani důkazy? Detektiva Richarda Krauze však zaujme právě případ z roku 1952, už jen kvůli nezvyklému počtu mrtvých. Předpokládá běžnou pátrací činnost v podobě lustrací přeživších, ale tady ho čeká překvapení. Ze sedmičlenné pohraniční hlídky, která tehdy civilisty postřílela, by měli být naživu už jen tři bývalí vojáci. To není vzhledem k době, která od té doby uplynula, nic divného, kdyby však zbylí čtyři nezemřeli násilnou smrtí, a to vždy dva roky po sobě. První člen hlídky zemřel v roce 1956, další o dva roky později a tak dále. To nemůže být náhoda. Krauz se do vyšetřování ponoří naplno, ale nemůže počítat s pomocí nepříliš ochotných kolegů. Rozhodne se najít tři přeživší za každou cenu a zjistit, co se tehdy vlastně stalo. Ale je možné, že se někomu aktivita detektiva nebude líbit ani po šestapadesáti letech…
Po Noci temných lží se jedná o další román, v němž jsou detektivové z oddělení vražd postaveni do netradiční úlohy. Rutinní kriminalistická práce tentokrát nemůže přinést výsledky, je nutný osobní zápal a touha najít pravdu i po mnoha letech. Postupem času na povrch vyplouvá dvojí pohled, kdo tehdy v roce 1952 za zpackanou akci vlastně mohl, kdo vlastně krveprolití odstartoval a proč. Z krimi příběhu se tak postupně stává regulérní špionážní román, kde dojde na dvojité agenty, zpravodajskou síť, mrtvé schránky, zkrátka na vše, co do tohoto žánru patří.
Dochází i na kontroverzní téma (dnes stále aktuální, i u nás, viz stále rozporuplný pohled na bratry Mašínovy) v podobě nejednoznačného pohledu na záškodnické akce. Šlo o spravedlivou pomstu, nebo jen o chladnokrevné zabíjení? Nebyli nakonec diverzanti stejní jako nemilosrdná pohraniční stráž? Nejmarkantnější je to ve zmínce o „vedlejších ztrátách“ při pumovém útoku či vyvraždění rodiny bývalého pohraničníka. A nejlépe to asi v samotném závěru vystihuje Richard Krauz – zabíjení ve jménu čehokoliv je těžko ospravedlnitelné z jakéhokoliv pohledu.
Zajímavé je, že příběh bývalého převaděče a později diverzanta a záškodníka mstícího se režimu, připomíná dějovou linii vlekoucí se několika díly známého (a rovněž kontroverzního) seriálu Třicet případů majora Zemana. Zřejmě v té době takoví agenti opravdu operovali.
Reminiscence se naprosto liší od toho, na co jsme u případů detektivů z Našeho města zvyklí. Troufám si ale tvrdit, že jde o jeden z nejlepších Dánových románů. Není obvyklé, aby jeho příběhy začínaly tak daleko v minulosti. On však šikovně sáhl po stále atraktivního a tajemné zápletce kolem převaděčů, přidal k ní prvky špionážního thrilleru a vše to dokořenil silným tématem, které nutí čtenáře k zamyšlení. Sice nechybí obvyklé vtipkování mezi detektivy, ani sáhodlouhé monology, kdy někdy jeden odstavec zabere celou stránku, ale o to tu tentokrát nejde. Musím říci, že jsem se nenudil ani na okamžik, a že jsem rád za ten dvojí pohled, neustále bdící a připomínající se po celou dobu četby. Autor musí být pochválen i za konec. Sice je podáván v několika vrstvách a je částečně otevřený, ale přesto asi jediný možný. Bravo!
Originální titul: Reminiscencie (2023)
Vydáno: Slovart (2023)
Vydání v České republice: Slovart, spol. s r. o. (2023)
Přeložil: Jan Hanzlík (2023)
272 stran
