Pasažér 23 (Sebastian Fitzek)

Na zaoceánských lodích zmizí prý spousta lidí. Někdo zmizí záměrně, někdo přepadne přes palubu omylem. O tom, jaká procento zmizelých připadá na oběti šílených psychopatických zabijáků, nás informuje Sebastian Fitzek…

Martin Schwarz už nemá co ztratit, a proto je skvělý coby tajný polda v naprosto riskantních operacích, nemá totiž strach ani zábrany. Poté, co přišel o ženu a syna, už se mu nemůže stát nic horšího. Pak mu ale zavolá bláznivá stará dáma, a tak se Martin přeci jen vrací na Sultan of the Sea, zaoceánský parník, kde navždy vyhasly jeho naděje na šťastný život. Po letech se tam totiž našel medvídek jeho syna v rukou dívky, která údajně zmizela…

Knihám Fitzeka jsem se schválně vyhýbala. Má určitou pověst a já si zas vážím klidného spánku bez nočních můr. Ale… tohle se odehrává na lodi. To byl hlavní důvod, proč jsem po téhle knize sáhla, lodní prostředí je moje slabost. A překvapeně a po počátečním krvavém šoku jsem si čtení dost užívala – netušila jsem totiž, že ten román bude tak návykový…

Obrovská zaoceánská loď s osmnácti patry, která spolkne tři tisíce pasažérů jako by nic. Má své vlastní kina, kasina, fitka… je to svět sám pro sebe, uprostřed oceánu. A v kajutách sledujeme různé lidi v různých stupních problémů. Proplétání jejích osudů je těžce fascinující, tím spíš, že se na jednu stranu bojíte číst dál (co kdyby tam zas někdo někomu něco uřezával) na druhou stranu ale chcete znát pokračování. Protože už to zdaleka není jen příběh Martina a holčičky, kterou před dvěma měsíci prohlásili za mrtvou, aby se zas objevila s medvídkem v ruce. Je tu taky zoufalý kapitán, holka, co chce spáchat sebevraždu, surový synovec majitele… Zápletka bobtná a napětí, které autor vybudil hned v první kapitole, se stále drží hodně vysoko – autor totiž pořád překvapuje nějakými zvraty, nepřestává udržovat čtenářovu pozornost, žádné dlouhé popisy krajiny…

Nikdy bych si nemyslela, že se po dočtení téhle knihy budu usmívat. Bylo naprosto evidentní, že si autor psaní románu užíval. Sám dokonce zaoceánské plavby moc miluje a rozhodně od nich nechce nikoho odrazovat (tak to měl radši psát o hradech z písku). Ohromně mě pobavilo, že jedna ze zápletek velmi vzdáleně připomíná Agathu Christie. Tři falešné konce, jeden lepší než druhý, jsou zas jako pozdrav Jefferymu Deaverovi. A navrch autorovo nevinné tvrzení, že vlastně píše „příběhy o rodině…“ Komik.

Celou dobu jsem se vnitřně připravovala na to, že kniha bude zlá, nechutná a krvavá, a přitom si autor s právě takovým očekáváním schválně pohrával. Pasažér 23 byla adrenalinová jízda, ale číst další jeho knihy si ještě dvakrát rozmyslím…

Originál: Passagier 23, 2014
Překlad: Martina Nováková
Vydal: Anag, 2021
406 stran

Pošlete článek dál:

Autor příspěvku: Michaela Turková

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

reCaptcha * Časový limit vypršel. Prosím obnovte CAPTCHA