Major Roman Saran opět na scéně. Tentokrát vyšetřuje úmrtí své bývalé učitelky a v dalším případu vraždu svůdce vdaných žen. Především ale půjde o zábavu.
Příznivcům českých detektivek, jež se trochu vymykají zavedenému standardu poklidných vesnických příběhů, je jméno Petr Sagitarius (narozen 1966) už nějakou dobu známé. Bývalý starosta Jablunkova na Frýdeckomístecku vystřídal řadu povolání (učitel, kulturní referent, redaktor, politik, dělník v železárnách), než se po úraze pustil do literární kariéry. Sice stále píše příspěvky do svého blogu Jablečno, ale prosadil se především knižní sérií Trujkunt, s vyšetřovatelem ostravské kriminálky Romanem Saranem. První příběh s ním vyšel v roce 2020. Příběhy jsou poměrně krátké, takže je autor vydává ve svazku po dvou, někdy i po třech. Výjimku zatím tvoří samostatný román Krysta, který vyšel v loňském roce. Zatím poslední svazek má pořadové číslo šest a vracíme se v něm k tradiční dvojici případů.
Na začátku příběhu Náraz zastihujeme Romana v Praze, kde si ve svém oblíbeném botelu Albatros fouká bolístky z krachu vztahu s přítelkyní Lenkou, se kterou se střídavě rozcházel a zase dával dohromady. Lenka trpí depresemi kvůli Romanovu předchozímu případu (viz román Krysta) a tentokrát to vypadá, že už se dohromady nedají. Zvlášť když Lenčini rodiče ze všeho viní Romana. Nepodařený vztah se zřejmě nejlépe zahojí další aférkou, a tak si lamač ženských srdcí odbyde krátký románek s pražskou policistkou Ninou, která vyšetřuje pokus o jeho napadení.
Zpět do rodného Třince Romana vrátí až čerstvý případ úmrtí jeho bývalé učitelky. Někdo ji (poněkud ironicky) přejel autem na cestě na hřbitov. Romanovi kolegové chtějí zprvu případ uzavřít jako zabití. Předpokládají, že šlo o nešťastnou náhodu a pachatel z místa nehody klasicky ujel. Romanovi se to však nezdá. Vypadá to, že řidič na důchodkyni čekal a zabil ji úmyslně. Jak ale věděl, že půjde zrovna na hřbitov v den, kdy tam nikdy nechodila? Roman cítí, že někdejší oblíbené učitelce dluží, aby vyšetřil, jak to všechno bylo.
Příběh se odehrává pár měsíců po Krystě. Kromě Romanova drsného šarmu jsme podobně jako v předcházejících románech svědky na jeho typ celkem slušné sečtělosti. I v tomto příběhu je řada narážek na různé filmy a seriály, zazní pár známých hlášek. Tentokrát v podstatě nedojde na nevtíravá „doporučení“ ohledně hudby, kterou Roman (a jistě i jeho literární otec) poslouchá. Najdeme tu také narážku na Ukrajinu, kdy je Roman znechucen vpádem Ruska na ukrajinský poloostrov Krym (děj se odehrává v květnu 2014), a pohoršuje se, co přijde příště… I když se příběh řadí lehce nad úroveň televizních kriminálek (k detektivní linii se ještě v této recenzi vrátím), nabízí celkem zajímavé rozuzlení. Ta pravá „pecka“ ale přijde až v samotném závěru a nemá s vyšetřováním nic společného. Jak to vypadá, Romanovi zásadně změní život. V každém případě je ale Náraz vtipný, zábavný a především oddechový. Je řízný jako pořádně ostrý vychlazený drink.
Druhý příběh (Prales) se odehrává více jak o rok později. Roman se vypořádává s novou životní situací a stále se pokouší sžít s Ninou, leč mají na sebe stále málo času. Nina se nechce stěhovat do Třince a Roman, i když do Prahy jezdí rád, na změnu bydliště (a tím ovšem i pracoviště) zatím nepomýšlí. Momentálně ho zaměstnává vyšetřování vraždy místního donchuána, kterého někdo v lese ubil kusem dřeva. Vzhledem k jeho „aktivitám“ se nabízí podezřelých celkem dost, ať už z řad podvedených manželů, nebo zhrzených milenek.
I přes potenciál v podobě lechtivé zápletky je Prales z detektivního hlediska slabší než Náraz. Vyšetřování probíhá tak nějak standardně a nevzrušeně, takže mi bylo celkem jedno, kdo je vrahem, zvlášť když se nabízela jasná odpověď na „proč“. Výjimku tvoří lehce akčnější vyvrcholení, které je najednou bůhvíproč vyprávěno v první osobě (pokud vím, tak všechny předchozí romány byly vyprávěny ve třetí osobě). Na druhou stranu to nabízí takovou ukázku, jak by to vypadalo, kdyby vše bylo vyprávěno z perspektivy hlavní postavy. Zároveň je ale nutno říci, že autor svého vyšetřovatele ve svých knihách v podstatě vůbec neopouští, takže by vyprávění v první osobě bylo rozhodně možné.
Líbí se mi změna na postu Romanovy partnerky. Lenku jsem si v předchozích románech nijak zvlášť neoblíbil a trochu drsnější a ráznější, ale přesto po většinu času vtipná a atraktivní Nina (Roman jí říká „Pink ze Žižkova“) se k Romanovi hodí víc. V obou příbězích se (v těch vzácných chvílích, kdy se vidí) dobře doplňují.
Romány Petra Sagitariuse většinou byly, co se detektivní linie týče, takové vlažnější. Nijak zvlášť nepřekvapily, ale ani neurazily. Takový standardní průběh podobný televizním detektivkám. Autor však zjevně chce čtenářům představit na české poměry netradičního protagonistu (někde se mu přezdívá „třinecký Harry Hole“), a tak ho opatřil malou výškou, pronikavým modrým pohledem, srdcem a tělem rváče, včetně nepopiratelného charisma pro něžné pohlaví. Kombinace, která baví většinu čtenářů, ať už jde o ženy, které by se rády možná s někým takovým seznámily, nebo o muže, kteří by alespoň někdy byli rádi jako on. K tomu přidejme zajímavé prostřední česko-slovensko-polského trojmezí (autor jej sám pojmenoval Trujkunt – foneticky přepsaný polsky „trojúhelník“) a na zábavu je zaděláno tak, že detektivní linie je tu jen pro to, aby se Roman něčím živil a mohl se předvést. Autor se nijak netají tím, že se psaním těchto příběhů především baví, a je to znát. A já jen doufám, že se bude chtít bavit ještě dlouho.
Text: Petr Sagitarius (2024)
Vydáno: Argo (2024)
200 stran
