Na hraně (René Manzor)

V nádherné krajině francouzské Okcitánie řádí sériový vrah. Jeho brutální vraždy na dva roky utichly, teď ale znovu udeřil. Kapitánka Julie sice měla jet s dětmi na dovolenou, takhle důležitý případ ale má přednost. Navzdory zdravému rozumu její šéf přizve jako konzultanta i bývalého vyšetřovatele, který při pátrání po Spalovači o rozum přišel…

Novak Marrek se vždy nořil do myslí pachatelů až příliš, a jeho křehká psychika nevydržela tlak, který na něj byl vyvíjen při honbě za šíleným vrahem. Zhroutil se a dva roky se léčil na klinice. Čekal Spalovač opravdu na něj, nebo je to jen další utkvělá představa, výmysl Marrekovy nemoci?

Julie s Novakem si do noty moc nepadnou, a nesednou si ani se čtenářem (nebo alespoň se mnou). Asociální a svými teoriemi posedlý detektiv není zrovna adept na Sympaťáka roku. To Julie je milejší, když přijde domů a přepne do módu Máma. Její děti se na život s policajtkou adaptovaly dost dobře.

Jak děj pokračuje, odloupávají se další vrstvy, které mají čtenářům přiblížit hlavní hrdiny, líp je pochopit. Navzdory tomu ale líp chápeme spíš další postavy.

Policejní vyšetřování je prokládané pohledy do rodiny, truchlící po zavražděné dceři. Dokáže se rodina po takové ztrátě udržet na hladinou, nebo ji to roztrhá? Rodina Quinetových tu má tolik prostoru, až si myslíte, že už ji znáte. Ale i tam se můžou najít ošklivá překvapení…

René Manzor je úspěšný scenárista, který se prosadil i za oceánem. A na jeho psaní je tahle zkušenost znát. Úplně si totiž dokážete představit každou scénu, všechna prostředí v knize popsaná. Měla jsem během čtení intenzivní dojem, že vlastně sleduju epizodu seriálu Purpurové řeky: francouzský poklidný venkov, řádění vraha, rozporuplná dvojice vyšetřovatelů…

S tím malým rozdílem, který dává tomuhle románu špetku originality v moři podobných kriminálek: nejen vrah, ale i sám detektiv je pořádně vyšinutý, z blázince pouze na propustku. Tentokrát musí být čtenáři extra podezřívaví vůči všemu, co nám autor předkládá.

Z knihy jsem měla dlouho nepříjemný pocit, psychicky nemocné postavy mě znervózňují, jednání hlavních hrdinů mi navíc nedávalo smysl. Teprve s poslední kapitolou vše začalo do sebe zapadat, jen k tomu byl třeba nový klíč. Nakladatelství Metafora evidentně hledá nového francouzského autora, který by sesadil Jeroma Loubryho z přední příčky tvůrce nejvíc šokujícího závěru. Sice musím přiznat snahu, ale na Útočiště Manzor stále nemá…

Originál: Á vif, 2021
Překlad: Tomáš Havel
Vydal: Metafora, 2022
316 stran

Pošlete článek dál:

Autor příspěvku: Michaela Turková

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

reCaptcha * Časový limit vypršel. Prosím obnovte CAPTCHA