Britský spisovatel Tim Weaver přijel do naší metropole představit svou novou knihu Poslední sbohem, další díl série s Davidem Rakerem.
Beseda spojená s autogramiádou proběhla 5. listopadu odpoledne v Paláci knih Luxor, za přítomnosti zhruba třiceti čtenářů. Oč bylo méně příchozích (oproti předchozímu dni, kdy tu svou novinku představil Daniel Cole), o to více si někteří donesli knih k podpisu. Zaznamenal jsem smíšený pár, kde se oba dotyční „prohýbali“ pod tíhou hned sedmi knih. Besedu vedl moderátor a fotograf Milan Říský, tlumočila překladatelka Alžběta Lexová.
I když bývalý novinář Tim Weaver k dnešku napsal už čtrnáct knih, stále působí skromným dojmem a říká, že má stále prostor se zlepšovat. O tom, že se mu to daří, svědčí žebříčky prodejnosti a hodnocení. Podle moderátora v českém žebříčku zaujímají nejvyšší příčky Timovy poslední dvě knihy. Autor dodává, že je tomu tak i v Británii.
Čtenáři Timových knih samozřejmě vědí, že se specializuje na krimi příběhy o pátrání po zmizelých osobách, resp. jeho je to živobytí jeho hlavní postavy, bývalého novináře a nyní soukromého detektiva Davida Rakera. Tim se rozhodl psát detektivní sérii o zmizelých hned z několika důvodů. Především v době, kdy s psaním začal, v Británii nebyla žádná série na toto téma (pomineme-li samostatné romány). Tima zaujaly příběhy rodin zmizelých, případy, které nelze snadno uzavřít a jsou emotivně silné. Vždy ho zajímalo, jak v dnešní době propojení mobily dokážou lidé zmizet. Dodává, že ve Velké Británii ročně mizí statisíce lidí, většina z nich se najde, přesto se ale po téměř třech tisících slehne zem. Tima na celém tématu baví myšlenka, že na zmizení nebývají definitivní odpovědi a on sám může být stále originální, jelikož jeho případy nezačínají nálezem mrtvoly.
Ve svých románech se nechává inspirovat skutečnými případy jen velmi volně. Už jen proto, že má respekt k rodinám zmizelých. Výjimku tvoří pátá kniha série Bez slitování, která se o skutečnost opírá více. Tima prý kdysi oslovil bývalý vyšetřovatel, že má doma spisy ze sedmdesátých a osmdesátých let, zdali by se na ně nechtěl podívat. Autor souhlasil, ale pak si uvědomil, jak by bylo těžké se jimi nechat inspirovat, už jen proto, že byly z doby před DNA, nebyla tam tedy možnost více do toho zahrnout vědu. Raději si příběhy vymýšlí.
Co se týče Davida Rakera, nechtěl stvořit drsňáka, ale hrdinu s empatií, který se emočně dokáže napojit na rodinu zmizelých. Podle autora je sice statečný, ale zároveň umí vzbudit důvěru. Tim zatím nemá představu, jak dlouho bude v sérii pokračovat, bude to záležet na čtenářích, jak dlouho je budou příběhy bavit. V této souvislosti padla zmínka o Joovi Nesbøm, který prý už přesně ví, jak a kdy jeho hrdina Harry Hole skončí. Tim na to pouze opáčil, že jeho norský kolega je šťastlivec. On sám má jen vágní představu, kam by se série s Davidem mohla ubírat.
Když začne psát, nemá příběh dopodrobna rozplánovaný, nemá žádné stěny pokryté poznámkami a spojené čarami, jako to vidíme v televizních kriminálkách. Každý příběh začne nápadem, jednotlivé postavy ožívají až na papíře. Ke knize přistupuje rád jako čtenář, a když se mu podaří překvapit sám sebe, může překvapit i čtenáře. Rešerše miluje i nenávidí. Povídání s experty má moc rád, ale pak neví, kolik z toho množství informací má v knize použít. Soudí ale, že výzkumu nesmí být moc, jinak by příběh připomínal článek na Wikipedii. Policii by prý ale pomáhat nechtěl – ta se v jeho knihách dost často objevuje v ne příliš lichotivém světle.
Bývalá kariéra novináře mu prý nedodala tvůrčího ducha (psal o filmech a počítačových hrách), ale naučila ho disciplíně. Když máte daný termín, nemůžete zkrátka říci, že se vám dnes psát nechce. Dle svých slov se snaží každý den napsat alespoň patnáct set slov. Někdy to prý jde samo, jindy je to bolest jako u zubaře, ale každý den se snaží napsat alespoň něco. Je pro něj důležité udělat nějaký pokrok.
Na odlehčující otázku, jak nejlépe zmizet, odpovídá, že je důležité nechat doma mobil a platební karty a rozhodnout se, kde vlastně chceme zmizet, zdali v džungli velkoměsta nebo někde v pustině. Sám se zúčastnil jednoho experimentu v rámci spolupráce na podcastu na téma zmizení, kdy se sám pokusil zmizet. Prý to není tak těžké, horší je v tomto stavu zůstat, když vás dostihuje paranoia. Vydržel to prý jen tři dny.
Při psaní ho ovlivnila americká detektivní škola, na které vyrostl. Líbí se mu, jak – na rozdíl od odtažitých a chladných příběhů z Británie či Skandinávie – postavy příběhy prožívají emočně. Jeho velkým oblíbencem je spisovatel Michael Connelly a jeho detektiv Harry Bosch, který každý případ prožívá osobně, a tyto prožitky se promítají do celé série. Právě díky Connellymu a Boschovi chtěl psát detektivní řadu.
Na květen 2025 je plánováno české vydání jeho další knihy, Zmizelá rodina. Podle autora v ní půjde o to, že se většina členů jisté rodiny vydá člunu na jezero, zatímco matka zůstane na břehu a chvilku si zdřímne. Když se probudí, člun na jezeře je prázdný… Mezitím už dopsal další díl série a má za sebou první úpravy. Kromě toho se věnuje práci na televizním seriálu na motivy jeho knih (o ideálním hereckém představiteli ale mluvit nechtěl), k tomu má další projekty, ale knihy stále zůstávají středem jeho zájmu.
Beseda byla ukončena více jak po hodině autogramiádou.
