Česká detektivka aneb vrahem není zahradník: Beseda s Petrem Sagitariem a Ivetou Svobodovou v knihovně Sedmička

Na mrazivý lednový večer přivítala knihovna Sedmička v pražských Holešovicích milovníky detektivek na besedě s autory Petrem Sagitariem a Ivetou Svobodovou. Pod taktovkou moderátorky Radky Tesárkové se návštěvníci dozvěděli, jak se rodí napínavé příběhy, jaké výzvy přináší život spisovatele a co vše se skrývá za úspěšnými detektivními romány. Neformální povídání přilákalo přes dvacet fanoušků, kteří si s autory mohli osobně popovídat a odnést si i podepsané knihy.

Foto: Richard Spitzer

Večer 14. ledna bylo venku chladno a nevlídně, o to příjemnější bylo útulné prostředí moderní knihovny, které návštěvníkům nabídlo teplo i pohodu. V prvním patře se sešlo přes dvacet příznivců detektivek (většinou z řad známých či kamarádů obou spisovatelů, případně kolegů z nakladatelství Argo), aby se na besedě moderované Radkou Tesárkovou zapojili do neformální diskuze, kladli otázky a zjistili, jak se rodí postavy, jak se tvoří napětí a co vše se skrývá za úspěšnými detektivními příběhy.

Petr Sagitarius vystřídal řadu povolání, mimo jiné byl šestnáct let starostou Jablunkova. Když ho vážné onemocnění poslalo do invalidního důchodu, začal se věnovat svému oblíbenému psaní, se kterým začal už na střední škole. Proslavil se sérií Trujkunt s vyšetřovatelem ostravské kriminálky majorem Romanem Saranem. Malý, často vzteklý blonďák, který pro ránu nejde daleko a žádná sukně mu není cizí, si získal mnoho čtenářů, které možná více než detektivní příběhy baví postava samotná. Stal se hrdinou zatím sedmi svazků (většina nabízí dva příběhy).

Iveta Svobodová pracovala pět let na státním zastupitelství, posléze se věnovala obchodní a výrobní činnosti a po studiu na Literární akademii, kde vystudovala obor tvůrčí psaní, se začala věnovat detektivním románům postaveným na skutečných událostech. Vydala celkem devět knih, dvě v sérii s vyšetřovatelem Janem Kadlecem, tři v řadě s vyšetřovatelem Lubošem Neumannem a čtyři samostatné romány, převážně v žánru krimi. Kromě toho se věnovala režii dabingu dokumentů, psaní článků o historii, psaní divadelních her a scénářů k seriálu Soudkyně Barbara.

Foto: Richard Spitzer

Diskuze se točila kolem obvyklých témat, z nichž první bylo, jak se oba autoři dostali k psaní detektivek. Petr Sagitarius četl světové autory a snil o tom, že sám jednou světový román napíše. Pak ale narazil na dílo Raymonda Chandlera a uvědomil si, že žádné chytré myšlenky nemá, ale detektivku by mohl zkusit. Iveta Svobodová sice na rozdíl od řady jejích kolegů nepsala už jako dítě, ale co se týče ovlivnění, začala četbou Agathy Christie a pokračovala švédskou autorskou dvojicí Sjöwallová – Wahlöö.

Pak přišla otázka na to, zdali se dá psaním detektivek uživit. Sagitarius na to vyhrkl: „Kdo to řekl?“. A pak dodal s mírným úsměvem, že pár lidí skutečně nabylo dojmu, že je díky psaní detektivek „v balíku“. Svobodová soudí, že se spíše nedá psaním detektivek uživit, výjimkou může být jen hrstka autorů, například Michaela Klevisová.

Když se tedy debata stočila na civilní povolání hostů, Sagitariovým „povoláním“ je dnes invalidní důchod, ve veřejné správně už nepracuje. Šestnáct let starostování mu prý bohatě stačilo. Píše ale stále blogy. Jeho kolegyně má dva syny. Tomu staršímu občas pomáhá ve vinárně a o mladšího (postiženého) se stará.

Častým tématem besed je režim práce spisovatele, odpovědnost vůči nakladatelství a termíny. V této souvislosti byla Svobodová otázána, zdali člověka ještě tvorba baví, když musí psát. Autorka přiznala, že je to strašné, ve smyslu nervozity a obav, zda se dílo podaří. Ale když se povede, pak přijde kompenzace v podobě radosti z knížek, které se prodávají.

Neméně častý okruh otázek se točí kolem spolupráce s nakladatelstvím a redaktory. Oba hosté se shodli, že redakční práce je nutnost, nicméně stejně jako někteří hosté či moderátorka připustili, že ne vždy je redakční práce (v jiných nakladatelstvích) odvedena na sto procent. Sagitarius si pochvaloval, že má štěstí na redaktora Jiřího Popiolka, který je navíc ze Slezska, takže má pochopení pro jisté nuance. Dobrou zkušenost má i Svobodová, s doktorkou Konečnou prý odchytávají chyby, poté i tak najdou další, které předtím přehlédli, a celou čistku textu jedou nanovo.

Z publika padla otázka (na oba autory), jak to dělají, aby čtenář neodhalil pachatele příliš brzo. Sagitarius se – jako už v jiných rozhovorech – nechal slyšet, že píše příběhy především pro sebe. Příliš nad nimi nepřemýšlí, píše intuitivně a často neví, co se stane o pár stránek dál. Nicméně u příběhu Rest se rozhodl, že román začne a skončí stejnou větou, což prý byla výzva, ale bral to jako hru. Svobodová má základní příběh, který se jí pak rozvíjí pod rukama, přičemž do něj vstupují další postavy, které mohou děj ovlivnit. Často je prý nakonec překvapená, jak příběh skončí.

Režim psaní zajímá nejednoho čtenáře, a tak došlo i na toto téma. Sagitarius se dle svých slov psaním brání depresi, psát musí, aby se nedostal do stavu, kdy o sobě musí moc přemýšlet. Každý den, po odchodu manželky do práce, musí napsat alespoň něco. Ať už pár stránek svého románu nebo další blog. Ideálním místem na tvorbu je pro něj městský les nebo zahrada tamějšího sanatoria. Svobodová píše hned, jak syna vypraví do školy. Bez psaní prý má „absťák“.

Koho by při čtení detektivky s jeho oblíbenou postavou nenapadla otázka, zdali má nějaký reálný předobraz… Inspirací pro příjmení Saran nebyl pro jeho duchovního otce neoblíbený ředitel Saran gymnázia, ale fakt, že autor chtěl nějaké neobvyklé jméno, které by ale znělo alespoň trochu česky a zároveň bylo zvučné. Co se týče malé postavy jeho protagonisty, šel prý cestou opaku, nechtěl si vybrat typickou urostlou postavu jako je třeba Jack Reacher spisovatele Leeho Childa. Svobodová se nechala inspirovat skutečnými policisty, které poznala během své kariéry. Tím, že pracovala na prokuratuře, se jí zkušenosti ze státního zastupitelství hodily.

Detektivky jsou oblíbené nejen v knižní, ale i v seriálové podobě. Lákalo by autory napsat scénář? Svobodová má za sebou čtyřicet pět dílů zmíněné Soudkyně Barbary, ale ze způsobu práce na této reality show byla zklamaná. Nevadila jí ani tak náročná práce, kdy za týden musela napsat celý díl a musela si sama hledat náměty, jako to, že hlavním krédem tvůrců bylo „jděte do sebe“. Takhle prý soud rozhodně neprobíhá, nikdo by takovou frašku nedovolil. Sagitarius má smlouvu na namlouvání knih s Českým rozhlasem, nicméně ani on není spokojený. Jde o adaptaci, takže ve veřejnoprávní instituci byla odstraněna všechna sprostá slova i erotické scény. Sám vzpomíná na to, jak poslouchali kousek s manželkou a byli v šoku, když drsňák Saran namísto svých obvyklých výrazů k***a a p**a vypustil „no potěš koště“. Sám se pak na chvilku zarazil nad tím, že v seriálu Limity podobná slova prošla (seriál právě běží na České televizi a je také předmětem kritiky – pozn. red.).

Povídání se následně stočilo k audioknihám. Rozvířila se celkem zajímavá debata na téma smyslu audioknih, interpretace, výhod a nevýhod. Iveta Svobodová zatím adaptaci svých knih v této podobě řeší. Sagitarius podotkl, že v audioknižní podobě zatím vyšel jen první Trujkunt, pak už zřejmě nebyl zájem (knihu namluvil herec Jan Szymik).

Foto: Richard Spitzer

Debata se pomalu chýlila ke konci a jedním z posledních témat bylo, zdali obálka a název prodeji pomáhají a jestli autoři nějak sami propagují své knihy. Svobodová je přesvědčena, že rozhodně ano a pochvaluje si tvorbu Diany Delevové. Své knížky propaguje návštěvami knihoven, podobnými této akci. Sagitarius uvedl, že obálky má na „svědomí“ jeho dcera Zuzana a že jí říká, že jsou lepší než samotné knížky. Sám se nikam nevnucuje, toto byla jeho druhá „pražská debata“ (první byla na knižním veletrhu). Ocenil ovšem spolupráci svého kamaráda Jaroslava, který podepsané knihy rozdává svým klientům. Dodal, že i negativní propagace může být někdy zajímavá, a to v souvislosti s žebříčkem „nejhorších erotických scén v literatuře“, vydávaným dříve na konci roku časopisem Reflex, kde jedna z jeho knih obsadila sedmou příčku.

Poslední otázka se celkem zákonitě na podobných besedách týká toho, co autoři právě tvoří a na co se mohou čtenáři těšit. Svobodová pracuje na knize DNA – spravedlnost existuje, která popisuje dva skutečné případy, jež jsou sice smutné, ale je dobré si je připomenout. Sagitarius má smlouvu s Argem na osmý svazek, nicméně už má rozpracovaný i devátý.

Příjemně uvolněná neformální beseda skončila po více jak hodině. Řada příchozích však zůstala, aby si s autory ještě popovídala soukromě, případně aby se občerstvila nebo si nechala podepsat knihu (některé tituly bylo možné zakoupit na místě).

Pošlete článek dál:

Autor příspěvku: Richard Spitzer

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Časový limit vypršel. Prosím obnovte CAPTCHA