Jitka Ludvíková počtvrté představila čtenářům jindřichohradeckou dvojici kriminalistů. Stejně jako loni se stal kmotrem její knihy herec Jaroslav Satoranský

Spisovatelka Jitka Ludvíková pokřtila 26. listopadu v pražském Paláci knih Luxor svůj nový příběh s vyšetřovateli René Kašmírem a Magdou Liškovou. Vedle knihy Les mrtvých pokřtila i svou další knihu pro děti.

Zatímco na předchozí besedu s publicistou Josefem Klímou dorazilo asi třicet lidí, tady jsem napočítal zhruba o desítku příchozích více. Tvořily je většinou mladé čtenářky. Beseda začala přesně a pod taktovkou knižní bloggerky Karolíny Martinovské, která autorku i známého herce zkušeně zpovídala.

Jindřichohradecká rodačka aktuální příběh opět zasadila do svého rodného města. Tentokrát v něm zavítáme do divadelního prostředí, přesněji mezi ochotníky. Autorka sama s amatérskými herci kdysi rok hrála, ale nyní byl tenhle svět pro ni zajímavý tím, jak jsou herci jiní na jevišti a jiní v soukromí. Podle ní pak i běžní lidé často své pravé já ukrývají za pomyslnou masku. Pro autorku byl zdrojem inspirace také Satoranský, který byl kmotrem už její minulé knihy Vražda není hra. I on začínal jako ochotník, než šel studovat divadelní fakultu. Asi není třeba připomínat, že ho diváci mohou znát především jako Kubu z Krkonošských pohádek nebo mnohem později jako majora Koutného z několikrát reprízovaného krimiseriálu Policie Modrava.

Ludvíková nikdy nečerpá z reálných postav. Jistou výjimku tvoří křestní jméno protagonisty, které vzniklo podle jména jejího známého taxikáře. Některé autory láka stvořit hrdiny opačného pohlaví, jiní se drží stejného pohlaví, kterému rozumí nejlépe. Ludvíková to vyřešila tím, že má smíšenou dvojici vyšetřovatelů. Podle ní mužské postavy v knihách většinou neustále něco řeší, ale ona svého protagonistu vykreslila jako poměrně umírněného člověka. U žen je pro ni zase zajímavý kontrast s mužským světem. Čtenáři se v této knize setkají také spisovatelkou Monikou Hrubešovou, hrdinkou autorčiny starší série. Důvodem, proč se dostane mezi ochotníky je to, že napsala divadelní hru. Autorka nevylučuje ani další setkání Moniky s Reném a Magdou v nějaké další knize.

Co se týče rešerší pro psaní knihy, tak v minulosti se už párkrát zúčastnila pitvy, jinak se ptá nebo pátrá, jako většina spisovatelů. Poslední dobou se místem děje drží ve „svém“ Jindřichově Hradci, který samozřejmě zná o mnohem lépe než Prahu, kam své příběhy dříve umisťovala, přičemž byla párkrát opravena kamarádkou ohledně zdejších reálií.

Nemá žádné rituály pro psaní. Píše intuitivně a řídí se podněty. Je ale zajímavé, že si na začátku určí jasný počet mrtvol i to, co se jim stane. Pak si teprve určí prostředí. Vždy ale ví, kdo je vrah – z této zásady slevila jen jednou, když se nakonec ukázalo, že by bylo lepší, kdyby vraždil někdo jiný. Únik a odpočinek od detektivní literatury pro ni představuje psaní knih pro děti – ostatně křest knihy Les mrtvých proběhl společně s její třetí dětskou knihou Huberta Kočičková (viz dále). Když píše, ponoří se do emocí, ale nezapomíná, že je také matka. Není pro ni problém přestat se psaním uprostřed nějaké věci a jít řešit rodinné záležitosti. Horší je podle ní taková čtrnáctidenní dovolená – to pak může s psaním začít v podstatě znovu.

Čtenářům se svěřila, že by si ráda někdy zkusila napsat životopisný román. V té chvíli se několik zraků významně obrátilo na Satoranského, ten se opět zachoval jako džentlmen každým coulem a lakonicky konstatoval: „Je mi líto, že nejsem zajímavý.“.

Jak už bylo naznačeno, beseda byla zakončena dvojím křtem knihy – tu dětskou spolu s autorkou pokřtila její dcera Anička, která byla ke konci povídání přizvána na podium, tu detektivní pak společně pokřtila autorka, oba kmotři a moderátorka besedy. Povídání nesoucí se v příjemné atmosféře plné smíchu skončilo zhruba po pětačtyřiceti minutách, následovala obvyklá autogramiáda.