Slovenský detektiv Richard Krauz je hrdinou už dvaceti thrillerů

V roce 2005 vstoupil na knižní trh slovenský spisovatel píšící pod jménem Dominik Dán. Jeho detektiv Richard Krauz už baví čtenáře na Slovensku i v Čechách ve dvou desítkách románů.

blogtour-dominik-danPravou identitu zatím jeho literární otec odhalit nechce. Pracuje ve službách, kde je dodržování anonymity základním předpokladem pro výkon tohoto povolání. Ať už se za pseudonymem skrývá kdokoliv, je v  současnosti jedním z nejprodávanějších autorů u našich východních sousedů. Knižní trh obohatil dosud chybějícím prvkem syrových policejních thrillerů, které vycházejí ze skutečných zločinů. Hlavním hrdinou všech dosud vyšlých thrillerů (v Česku jich zatím vyšla necelá polovina) je mladý detektiv Richard Krauz.

Pro mě to není žádný rejpání. A žádná minulost. Vražda je promlčená až po dvaceti letech, do tý doby je pro nás všechno živý. Možná je to minulost pro vás, pro mě je to jen pár dní starej případ… Takže čerstvej! Zabili chlapa a zatloukli mu do hlavy hřebík. Jsem placenej za to, abych zjistil, kdo to byl a jak ho dostat za mříže.

Úvod šesté knihy série „Naše město“ s názvem Rudý kapitán.

Poprvé se s Krauzem setkáváme v románu Popol všetkých zarovná. Příběh na motivy únosu syna slovenského prezidenta Michala Kováče ml. však nezachycuje Krauze v jeho začátcích. O těch se dozvídáme až z pozdějších románů Uzol (2012) a Básník (2013; viz naše recenze). Knihy Dominika Dána totiž časově nenavazují (více se můžete dočíst v našem článku zaměřeném především na tvorbu autora).

Chronologicky první příběh Uzol zachycuje Richarda Krauze v březnu roku 1988, kdy v jeho kariéře nastal významný zlom – z pochůzkáře tehdy ještě Veřejné bezpečnosti se stal detektivem. Policejním elévem na oddělení vražd.

V dalším románu Básník (časově umístěn do března a dubna 1988) ještě doznívají důsledky jeho první kauzy. Richard Krauz musí následně spolu se svými ostřílenějšími kolegy řešit nejen směšné a hloupé snahy o zmaření studentských demonstrací, ale především brutální vraždu mladé dívky Diany. Tento případ se Krauze osobně dotýká, což (jak čtenáři detektivek vědí) nemůže nadřízeným přiznat. Zavražděnou dívku znal už od základní školy a nyní byla dokonce jeho milenkou. Tělo Diany bylo navíc nalezeno v místech, která mladý Krauz s děvčaty v mládí často navštěvoval. Čtenáři je tedy naznačeno, že mladý detektiv nejspíš nenechal (a nenechá) žádnou sukni na pokoji a zkušeností že má rozhodně na rozdávání.

V roce 1990 se už Krauz dostává k prvnímu většímu případu, i když to zdánlivě tak nevypadá. Mám na mysli román Bestie, který vychází ze skutečných zločinů mnohonásobného vraha Ondreje Riga.

Zatím poslední příběh s Richardem Krauzem napsal Dominik Dán v roce 2014, ale odehrává se v roce 1998. Dějově chronologicky poslední příběh je umístěn do roku 2009, v němž byl (kupodivu) také napsán.

Pokud by Vás zajímal jeho rok narození, pak se dá odvodit podle románu Bestie, který začíná v roce 1990, že by měl být patrně ročník 1962. V něm totiž říká policejnímu řidiči, že je mu 28 let. Potvrzuje to mimo jiné i román Hriech náš každodenný, který je situován do roku 2002 a kde se píše, že je Krauzovi čtyřicet. Pokud by tedy vyšetřoval nějakou kauzu dnes, byl by to už zralý kriminalista v letech, nehledě na to, že už by patrně pár let přesluhoval (policejní složky mají nárok na důchod mnohem dříve).

V Básníkovi, ale i v dalších románech, je Krauz vylíčen nejen jako sukničkář, ale také jako horlivý vyšetřovatel, jenž často přivádí k šílenství nejen své nadřízené, ale často i své kolegy. Především Burgera a Hanzela, kteří ale nad ním přesto všechno drží ochrannou ruku, a se kterými si rád zajde po práci na nějaké to orosené pivko do jejich oblíbené restaurace. Právě tyto dvě postavy kolegů mi byly po Krauzovi nejsympatičtější a věřím, že některým čtenářům mohou být v určitých okamžicích sympatičtější než samotná hlavní postava.

Je zcela logické, že pokud je nějaká postava hrdinou určité série, bude se postupně vyvíjet. Samozřejmě to funguje i v případě Richarda Krauze. Ze zelenáče mordparty se stává postupně ostříleným profesionálem. Na rozdíl od mnoha jeho knižních kolegů není zpočátku osamělým alkoholikem. Autor mu už v prvním románu přisoudil manželku Sylvii a dvě malé dcery – starší (také) Sylvii a mladší Lauru.

Kdy se však měly narodit ony, už tak jasné není. Například v Rudém kapitánovi (starší vydání jsme také recenzovali), který se odehrává v roce 1992, je psáno, že jsou Lauře dva roky. Měla by se tedy narodit někdy v roce 1990, jenže v Básníkovi, který je zasazen do roku 1988, se Sylvie Richarda ptá, zdali nemohl zajít vyzvednout Lauru. Jenže ta by se ještě neměla narodit…

Reálnou předlohou samotného Krauze nebyl žádný skutečný vyšetřovatel, jako tomu někdy bývá u jiných literárních hrdinů. Tady autor vycházel z vlastních zkušeností. Proto je jeho Krauz, ale i další členové kriminálky, líčen jako profesionál, vykonávající špatně placenou a nebezpečnou práci. Povolání, které ale vykonává s velkým zaujetím a které přináší výsledky. I za cenu obětování volného času a za cenu, že ho doma (jak už to v kriminálkách bývá) skoro neznají.

Krauz se oblékl a ve snaze nikoho nevzbudit se odplížil do koupelny. Nezdržoval se holením, zarostlý policajt podle něho působil drsněji a neústupněji. Navíc holení nesnášel, měl po něm vyrážky a tři hodiny krk v jenom ohni. Vyčistil si zuby a v kuchyni se srazil s manželkou.

„Jmenuju se Sylvie a ta malá, ta se jmenuje Laura a je to tvoje dcera… Ta větší je taky Sylvie, a pokud by ti bylo divný, tak to jméno jsi pro ni vymyslel ty.“
„Já vím…“
„Chceš fotky? Na cestu…“
„Ale no tak, zlato, já…“
„Tak nám tady nech aspoň tu svoji,“ odsekla a odkráčela.

Úryvek z románu Bestie.

Kdybyste chtěli Richarda Krauze navštívit, resp. se podívat, v jaké budově se svými kolegy pracuje, pak byste museli zajet do Bratislavy (z mnoha románů vyplývá, že právě tato metropole je oním „Naším městem“) do Špitálské ulice. Tam byste skutečně našli budovu „U dvoch levov“, tedy policejní ředitelství střežené dvěma kamennými sochami. Mohli byste si s ním třeba popovídat o tom, proč má zálibu v latině a v latinských citátech…

Zajímavé je, že se Dominik Dán podílel jako odborný konzultant a spolupracovník na námětech a scénářích ke slovenskému seriálu Kriminálka Staré Město (jakási obdoba české Kriminálky Anděl), kde také vystupuje detektiv Richard Krauz ztělesněný hercem Martinem Mňahončákem. Jak však Dán v jednom z rozhovorů upřesňuje, tato postava nemá nic společného s knižním Krauzem. Jde jen o shodu jmen a postava se dostala do seriálu proti Dánově vůli.

„Pravý Krauz“ se naopak objeví v chystaném koprodukčním filmu Rudý kapitán (předloha pochází z roku 2007) a ztělesní ho polský herec Maciej Stuhr. Syn známého herce Jerzyho Stuhra (Sexmise) si už zahrál ve slovenském filmu Konfident, takže v evropské produkci je jako doma. Osobně jsem si z pozdějších románů představoval Krauze trochu staršího, ale po zhlédnutí fotek z natáčení nemám problém vidět Krauze právě ve Stuhrovi.

Pokud máte tvorbu Dominika Dána rádi, jistě si doplníte knihovničku dalšími česky vydanými tituly. Pokud Vám nevadí číst ve slovenštině, jistě sáhnete i po dalších, originálních titulech. Všichni společně se můžeme těšit, jak dopadne převedení Richarda Krauze na filmové plátno. V neposlední řadě se můžeme těšit na další tituly tohoto plodného autora. Nebojím se, že by mu došla inspirace. Zločinů je kolem nás stále dost. Bohužel pro nás občany, bohudík pro nás čtenáře.

Share Button

3 komentáře u Slovenský detektiv Richard Krauz je hrdinou už dvaceti thrillerů

  • Dominik Dán je prostě extratřída. To co ve svých příbězích popisuje, většinou sám jako polda zažil. Atmosféra, nálada, zvyky a prostě vše co se točí kolem práce tehdejší VB i pozdější policie má dokonale zmáknuté, protože to opět všechno sám zažil. Někomu by se mohlo zdát, že se v té době nedělalo nic jiného než chlastalo, ale ten kdo tu dobu ve „sboru“ zažil ví moc dobře, že když „napadla“ vražda, jelo se prakticky nonstop, dokud se pachatel nechytil, nebo dokud se nepodařilo zjistit co nejvíce informací na základě kterých by se chytil později. Vždyť jen pátrání po tzv. „horké stopě“ probíhá zpravidla během prvních 48 hodin od oznámení. Tohle se uvádí ve všech policejních příručkách (nejen na Slovensku nebo v Česku).
    Richard Krauz je svým způsobem sympaťák a hlavně poctivec, ale někdy mi leze tato postava na nervy. Je drzý až dotěrný, vždy musí mít poslední slovo, nerespektuje autority, kromě kouření a občasného pití má také sklony v něžnému pohlaví a nevadí mu ani jeho „stav“…..
    Ale asi je to tím, že pochází z tzv. „staré školy“ a je odchovanec totalitní a porevoluční divoké doby. Je až úsměvné jak se tehdy poldové dorozumívali (technika a telekomunikační spojení) jaké měli možnosti (tehdejší absolutní absence moderních technologií a informačních systémú jakými dnešní policie disponuje), ale všechno fungovalo.I bez rychlých policejních Passatů, či přesných hacklerů, kterými dnešní policie disponuje. Stačilo mít jen ostrou tužku a zápisník, dále pak vnímat všemi smysly.
    Já mám tohoto autora velmi rád, protože mne nostlagicky vrací do doby, kterou jsem měl možnost sám zažít a zavzpomínat jaké to tehdy bylo.
    Vždyť se stačí podívat na starý známý český seriál – Malý Pitaval z malého města, který nebyl od pravdy daleko. Je jasné, že v TV seriálu vysílaného za „komančů“ nemohli připustit to, že by se kriminálka po ránu nalévala vodku, ale tehdy to patřilo k tradiční „snídani“ každého kriminalisty. A opravdu to tak tehdy fungovalo a Dán se prakticky tohoto standartu stále drží, včetně slengovních výrazů. Ale v té době se „tě“ ještě séf zasstal a podržel tě a kolektiv v práci byla pro „tebe“ další rodina.
    Např. jak se v jendom ze svých příběhů (Krev není voda) baví o tzv. „káóčku“ – KO – Kontrola osoby. Jednoduchý formulář, který musel každý polda vyplnit a odevzdat na svém útvaru, kde se archivoval. Dnes se už všechno eviduje na PC a intranetové síti. Jak by to měl dnes Krauz jednoduché….
    Buďme rádi, že máme takové autory a i když je slovensky, kdo má rád audio (jako já) a slovenštinu zažil v TV či rozhlase a rozumí ji, nemusí být o nic ochuzen. Audioknih od toho autora vyšlo snad 8 nebo 9.

    • Děkujeme za zajímavý komentář. Myslím, že se oba shodneme na tom, že máme rádi kriminalisty, kteří sice mají svoje chyby (ostatně je to více zlidšťuje), ale když jde o dopadení vraha, udělají maximum. Neznají spánek, neznají rodinu, nemají čas se najíst. A přitom jim mozek stále funguje na plné obrátky a jak sám píšete, nepotřebují pro svou práci až tak moderní technologie (ty přenechme laboratorním technikům), ale především léty nabité zkušenosti, intuici a schopnost vcítit se do uvažování pachatele. Tohle bývá v hodně kriminálkách prezentováno na střetu mladých a ambiciózních nováčků se starými pardály.

      Zřejmě máte také rád tzv. procedurální detektivky, takže pokud neznáte Michaela Connellyho, doporučoval bych Vám jeho sérii Harry Bosch. Stejnojmenný detektiv je právě z takové „staré školy“ a mohl by se Vám líbit.

  • Zdravím
    Bohužel to sem sice nepatří, ale hodně ale opravdu hodně jsem se zklamal v serverských autorech. Tolik proklamovaná a oceňová severská detketivka není nic jinéhoé než nůše nesmyslů, fabulací, absurdit a stupidit největšího zrna.(Hypnotizér, Svědkyně ohně, Syn, Žena v kleci aj.) Tedy alespoň to co vyšlo jako audio. A jak jsem zde už někde psal, měl jsem možnost poslouchat poměrně dost severských autorů a ty ostatní co už také vyšli na audio (H. Mankell, A. Larosn, C. Läckbergová či S. Bjork) prostě nemám odvahu kupovat a utrácet za „ně“ peníze.
    Prostě jedině D. Dána či Deavera, sem tam humor nebo fantasy a mám vystaráno. Zase tak moc času na poslech nemám. Většinou stihnu tak jednu až dvě audioknihy za měsíc.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.

REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
Markéta Harasimová Poháry touhy
Přihlásit zpravodaj

REKLAMA


Informace

Stránky jsou archivovány Národní knihovnou ČR