Rychlopalba (Štěpán Kopřiva)

rychlopalba-stepan-koprivaPolicista je požádán bývalým spolužákem o přátelskou službu – najít jeho neteř a očistit od obvinění z týrání její matku. Prostředí, do kterého se policista dostane, však přátelské vůbec nebude a na konci příběhu hlavní hrdina pozná, kam až je schopen v hledání pravdy zajít.

Hlavním hrdinou detektivního thrilleru ze současné Prahy je pochůzkář z vysočanského oddělení. Nekonečná, stereotypní a v podstatě marná práce ho nebaví a vykonává ji mechanicky, zbavený jakýchkoliv iluzí. Manželství se mu hroutí, jeho žena Zdeňka od něj odchází. Snad z nedostatku alespoň nějaké smysluplné činnosti kývne na prosbu bývalého spolužáka Karla, který chce prošetřit zmizení své neteře Báry. Před časem byla její máma, Karlova sestra Olga, zavřena do psychiatrické léčebny, když byla obviněna z toho, že se snažila ubližovat své dceři pícháním injekcí s fekálním roztokem. Od Olžina uvěznění o Báře nikdo neví a mnoho lidí si myslí, že ji Olga ještě předtím zabila a někde pohřbila. Karel nevěří, že by jeho sestra byla schopná své dceři ubližovat, a dokonce si myslí, že je Bára ještě možná naživu.

Pochůzkář není vyšetřovatel, a tak se pouští do zdánlivě nesplnitelného úkolu. Jak může odhalit něco, co by dávno nenašli jeho mnohem zkušenější kolegové? Po řadě nekonečného vyptávání, které nenese žádné ovoce, se přeci jen objevují náznaky něčeho, co mohlo zůstat nevysvětleno. Náš hlavní hrdina (jeho jméno v knize vůbec nepadne) bude však potřebovat pomoc od kolegů s pochybnou pověstí. Podle hesla „kdo chce s vlky píti, musí s nimi výti“ se propadá stále hlouběji mezi spodinu a je jen otázkou, kam až bude muset klesnout, a co všechno bude muset udělat, aby Báru našel.

Autor Štěpán Kopřiva je známý a oblíbený v žánru akční sci-fi a fantasy. Rychlopalba je jeho první ryzí detektivkou (o představení této knihy, spojeném s autogramiádou, jsme psali). Znalci Kopřivovy tvorby tvrdí, že je zde oproti svým dřívějším titulům, které jsou plné drsného černého humoru, poněkud umírněnější. Ale ono to snad v detektivce ani jinak nejde. To však autorovi stejně nezabrání, aby třeba celou stránku věnoval popisu huhňání potlučených bezdomovců (to je obzvlášť povedená pasáž), monologu zvědavé „báby“, vlastnímu snu situovanému jako soudní přelíčení, případně aby čtenáře poctil takovými „chuťovkami“ jako je ukousnutí nosu bezdomovcovi. V některých částech autorova obliba sci-fi žánru občas probublá na povrch, především v některých výrocích a úvahách hlavní postavy.

Pilou trhnul poměrně energicky.
Kdyby nebyla tupá, měl bych v té chvíli značný hlavový deficit. Naštěstí tupá byla, takže mi jenom vyryla do krku krvavou rýhu. A poskytla příležitost škubnout hlavou dopředu.
A zakousnout se do toho rozčvachtaného rypáku.
Magorákův jekot připomínal jódlování.
Barvový Hýřil poskočil na místě. Jeho pohled vířil tak rychle, že jsem na sekundu myslel, že ho při výskoku udrží ve vzduchu jako rotor helikoptéru.
Magorák sebou házel, řičel, bušil do mě, snažil se vykroutit, ale já držel jako buldok. Pevně stisknutými čelistmi jsem držel tu nosní žoužel a hrdinně polykal slanou krev. A ještě slanější holuby. Výživná snídaně, základ dobrého dne.

Str. 194

Lze se při detektivce bát i smát zároveň? Samozřejmě může být detektivka odlehčena humornými scénami, stejně tak jako může mít humoristický román detektivní zápletku. Ale u Rychlopalby oboje funguje a vzájemně se spolehlivě doplňuje po celou dobu čtení. Detektivní zápletka příběhu Vás stále více vtahuje, ale přitom neustále vnímáte, s jakou lehkostí je detektivka napsána, jak všechno dává smysl a je přehledné. A při tom se dost často začnete smát nahlas nebo se alespoň pousmíváte. Některé výrazy jsou hodně vyšroubované, některé zase tak trefné, že se až divíte, že Vás, nebo někoho jiného, ještě podobné pojmenování toho či onoho nenapadlo.

Hrdina knihy patří do řady oblíbených outsiderů – má problémy s nadřízenými, rodinný život se mu rozpadl, alkoholu se ani nesnaží odolávat a skončit v posteli s ocvočkovanou mladou rebelkou mu také nedělá problém. Všechny situace glosuje sarkastickými a cynickými hláškami a neustává, ani když se už pokolikáté ocitá v maléru nebo když je (také pokolikáté) bit. Autorova obliba Raymonda Chandlera, co se hlášek a způsobu vyprávění týče, je jasná, ale já jsem v hlavní postavě našel například i prvky Nesbøho Harryho Holea nebo – abychom zůstali doma – i něco z postav románů Pavla Frýborta.

Probudil mě ve čtyři patnáct ráno tlak v močovém měchýři. Což bylo dobře, protože jsem si zapomněl nastavit budík a v šest jsem měl nástup na směnu. Spal jsem na Zdeňčině polovině postele s jejím polštářem v náručí; svíral jsem ho, jako bych ho škrtil.
Byt byl tichý a studený.
Škobrtavě jsem se doploužil na záchod. Trefit se do mísy bylo jako navlíkat nit v pokročilém stádiu parkinsona. V hlavě jsem měl tankodrom a jazyk potažený něčím, co zřejmě byly varaní šupiny.

Str. 18

Název knihy Rychlopalba má několik významů – jednak je odvozen ze způsobu policejního tréninku ve střelbě, dále od způsobu hraní akčních „stříleček“, ale také od kadence otázek, jaké ostatním klade hlavní hrdina. Román je tím klasickým příběhem, kdy se vcítíme do někoho, kdo má něčemu přijít na kloub, ale neví odkud začít, zvláště když už vše dávno prošli a prověřili mnohem kompetentnější osoby.

V Kopřivově románu se mísí prvky klasické „policejní story“ s příběhem soukromého detektiva, čemuž nahrává ještě vyprávění v první osobě. Sympatické je, že hlavní postava není policejní vyšetřovatel, ani ostřílený soukromý detektiv s bohatou praxí u policie, ale zcela obyčejný uniformovaný pěšák, který však výsledky získává ne ze spisu, ale někdy jen díky až buldočí píli a (jak už bylo naznačeno) i za cenu četných šrámů.

Autor často popisuje, jak jeho hlavní postava neví, čeho se má chytit, jak o sobě pochybuje, jak přemýšlí, zdali mu „výslech“ vůbec něco přinesl nebo zdali se dává správným směrem, jak pociťuje absenci běžných pomůcek vyšetřovatelů, na které jsme z jiných detektivek zvyklí, čímž čtenáře přibližuje k hlavní postavě mnohem více, než leckterý z jeho kolegů. Jak byste se chovali Vy sami, kdyby Vás kamarád požádal o pomoc? Odkud byste začali, když Vás skoro nikde neberou vážně, případně rovnou touží po tom, aby Vám mohli natlouci? Samozřejmě, byli tu různí detektivové-amatéři, ale náš hrdina amatér zcela není. Ale vyšetřovatel také ne, a o to je celý příběh zajímavější.

Jak se kniha blíží ke konci, musí se náš samozvaný detektiv stále více vypořádávat s otázkou „kam až jsem schopen zajít, kam až mohu klesnout při hledání pravdy?“. Už se hraje na mnohem temnější strunu a příběh ještě nabývá na syrovosti. Přibližuje se hodně severským kriminálkám, případně žánru s označením „noir“. Ostatně i v doslovu se o knize mluví jako o žánru „neo-noir“, tedy žánru, který jde ve své drsnosti a syrovosti ještě dál, než původní „noir“.

Podobně jako mnozí současní autoři, i Štěpán Kopřiva využívá při psaní přesné popisy skutečných lokalit, kde se děj odehrává (a také je při tom krátce a celkem výstižně glosuje). V Rychlopalbě jsou to různé pražské čtvrti (převážně Vysočany a Libeň, ale také Strašnice a další), takže je možné, že některá místa budete znát nebo se na ně sami můžete podívat, aniž byste byli odkázáni pouze na mapy a street view od Googlu. Sám mnoho míst popsaných v knize znám, takže o to větší radost jsem měl, když mě hned při čtení naskočila podoba daného místa.

Musím říci, že jsem rád, že jsem se do knihy pustil. Je to napínavá a lehce bizarní jízda (někdy až neskutečná) pražskými lokalitami, plná černohumorných hlášek, které bych mohl opisovat z každé druhé stránky. Ale je to také výborně napsaný současný detektivní příběh, který graduje v závěru až surrealistickou nemilosrdností. Ale jak už jsem předeslal, je napsaný svižným, lehkým stylem. Obejde se bez dnes tolik oblíbené vazby na dávnou historii, bez reálií totalitní doby nebo tepání do vysoké politiky. Je to krimi příběh, který tu dlouho chyběl, a který našel své nepřehlédnutelné místo v české detektivce.

O to více jsem rád, že se s hlavním hrdinou snad nesetkáváme naposledy. Podle slov autora by v dubnu tohoto roku měl začít psát pokračování.

Vydáno: Nakladatelství Crew s. r. o. (2015)
376 stran

Share Button

Související příspěvky:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.

REKLAMA
REKLAMA
Přihlásit zpravodaj

REKLAMA


Informace

Stránky jsou archivovány Národní knihovnou ČR