Nikdy se nepřestala usmívat (Martin Štefko)

Vražedkyně Alexandra je odsouzena k smrti za vraždu 168 lidí. Svůj trest přijímá s úsměvem na rtech a s klidem. Soudní psychiatr, který s ní absolvuje sezení, však ten svůj rychle ztrácí…

nikdy-se-neprestala-usmivatDoktor Robert Jenkins má před sebou vidinu zdánlivě jednoduchého případu. Dostává na starost psychiatrický posudek mladé ženy jménem Alexandra. Ta čeká na popravu za zabití 168 obětí. Celá kauza je samozřejmě mediálně i veřejností hojně sledována a doktor cítí, že by si na tomto případu mohl udělat jméno.
Ovšem až do doby, kdy s Alexandrou absolvuje první společná sezení. Mladá žena totiž na sériovou vražedkyni vůbec nevypadá. Není atraktivní, ale ani ošklivá, zkrátka úplně normální třicátnice. Jen se stále lehce usmívá. Robertovi se nechce věřit, že by tahle žena sprovodila ze světa téměř dvě stovky lidí, některé obzvlášť brutálním způsobem.

Ztratila jsem rovnováhu a spadla na záda. Smála jsem se. Megera už se ani nesnažila utéct. Mohla jsem si s ní dělat, co jsem chtěla. Mohla jsem si s ní hrát, jak dlouho se mi zachtělo. Bylo pozdě, stezkou už nikdo neměl projít. Byla noc, čas pohádek. A jednu jsem chtěla vyprávět.
Sklonila jsem se k umírající ženě a laskavě se na ni usmála. „Znáš tu o jednooké ženě? Ne? Tak poslouchej.“
Pozvedla jsem ruku s hákem a zabodla ji do bílého bělma s vytřeštěnou duhovkou. Ještě nějakou dobu trvalo, než ta mrcha zemřela. Musela si vyslechnout pohádku až do konce.
Str. 18—19

Jenže co může dělat, když Alexandra s klidem popisuje jednotlivé vraždy a zná detaily, o kterých nikdo jiný kromě vraha nemohl vědět? Zatímco mladá žena s ledovým klidem absolvuje jedno sezení za druhým, Robert cítí, jak se mu jeho život rozpadá. Je stále více pohlcován Alexandrou, ale od okolí sklízí jen nepochopení. A termín popravy (ta je popsaná hned v prologu) se neúprosně blíží…

Martin Štefko (* 1986) vydal svůj thriller (odehrává se ve Spojených státech) vlastním nákladem ve vlastním nakladatelství. Titul Nikdy se nepřestala usmívat však není jeho prvotina, předcházel mu celkem dobře hodnocený román Mrtví kráčí po zemi. Autor, rodák z Českého Krumlova, se hojně věnuje hororovému žánru. Kromě toho, že píše pro server Necronomicon, je spoluautorem několika antologií českého hororu (zatím jich vyšlo šest). Ostatně i v recenzovaném románu můžeme některé až hororové prvky najít.

Spoušť cvakala.
Odstranila jsem křičící modelce svrchní kůži na obou ňadrech. Bradavky jsem odřízla.
Spoušť cvakala.
Nařízla jsem modelce lalůčky obou uší a rozřízla nos.
Spoušť cvakala.
Skalpovala jsem dívku.
Spoušť cvakala.
Str. 101

„Cože? 168 mrtvých?“ říkal jsem si zprvu, když jsem dostal nabídku tuto knihu recenzovat. „To se snad někdo zbláznil,“ napadlo mě. Pak mě ale začalo zajímat, co za tím je. A nelitoval jsem.
Příběh, jehož částečný námět autora napadl při sledování filmu Zmrzlá zem s Johnem Cusackem, je vyprávěn střídavě ve třetí osobě (sezení Roberta a Alexandry) a v první osobě (Alexandřiny popisy vražd). Střídá se nejen forma vyprávění, ale i atmosféra. Autor přeskakuje z relativně poklidných dialogů mezi doktorem a mladou ženou do leckdy šokujících popisů vražd.

Během čtení se leccos vysvětluje, čímž se dosud odvyprávěný děj začíná objevovat v odlišném světle a některé věci dostávají jiný smysl. Čtenáři, kteří relativně tenkou knížku dočtou až do konce, budou odměněni překvapivým závěrem. Když ho přijmou (pohybujeme se stále v rovině fantazie), budeme vnímat předchozí děj jinak a možná nás to donutí nalistovat si zpět některé kapitoly.
Příkladem za všechny může být úvodní scéna Alexandřiny popravy. Zpočátku mi nebyl příliš sympatický postoj doktora Roberta Jenkinse, protože se mi zdálo, že se až příliš zastává vražedkyně a že je na můj vkus proti trestu smrti za každou cenu. Nicméně až gradující děj jeho postoji začal dávat smysl.
Kniha může být také chápána jako odrazem současného nezájmu společnosti o šikanované a týrané osoby. Dokumentem vypovídajícím o domácím násilí, oblibě společnosti v brutalitě, osamění, nepochopení a bezmoci.

Štefkův thriller sice na rozdíl od jisté severské řady nemá okatou nálepku „Jen pro silné nervy“, ale přesto doporučuji všímat si nenápadného varování na první straně. Některé pasáže opravdu nejsou pro slabší žaludky. Sám se považuji za otrlého a cynického čtenáře, který už četl o lecjakých zvěrstvech, avšak při popisu vraždy modelky v kontejneru jsem si říkal „Ouu, no kruci…“.
Nikdy se nepřestala usmívat je příběhem brutálním, syrovým, trochu smutným, zneklidňujícím a také napínavým. Ohledně avizovaného počtu mrtvých není třeba se bát. Myslím, že po přečtení prvních pár stránek knihy vám bude jasné, že autor nijak nepřestřelil. Přesvědčí vás, že nejde o nějaký jeho „úlet“ a o snahu šokovat za každou cenu, ale že vám brzy nabídne smysluplné vysvětlení. Přijměte jej, budete z knihy příjemně překvapeni.

Text: Martin Štefko (2013)
Vydáno: Nakladatelství Martin Štefko (2015)
www.goldendog.cz
156 stran

Share Button

Související příspěvky:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.