Knihu Kamenný déšť norského spisovatele Thomase Engera (1973) publikovalo nakladatelství Moba v únoru a v rámci její reflexe v českých tištěných a internetových médiích už se stihlo (ne)napsat pár pozoruhodných věcí. Šestidílná série, kterou kniha otevírá a která teprve vzniká, je údajně už hotova. Kamenný déšť je nejlepší krimi zimy, to napsáno měsíc před začátkem jara. Nikdo naopak nekomentoval vyprávění v přítomném čase, kterým se příběh odlišuje od produkce většiny ostatních detektivkářů.
Hlavní postavou knihy je osloský novinář Hennig Juul. Po dvou letech opět nastupuje do redakce internetového deníku a rovnou se dostává k případu ukamenování mladé studentky. Zadržen je její přítel muslimského původu, zdá se, že ji podezíral z nevěry a vražda by mohla souviset s islámským právem šáría. Vyšetřování se však zaměřuje i na jiné osoby.
Na příběh je ve třetí osobě nahlíženo především z pohledu Henninga, který v případu pátrá mimo oficiální policejní vyšetřování. Je rozvedený a před dvěma lety při požáru zahynul jeho syn, jemu samotnému ve tváři zůstaly popáleniny. Při práci se setkává se svou bývalou manželkou a synovou matkou, stejně tak s jejím současným partnerem — novinářem, s nímž musí Henning v redakci pracovat. Vzpomínky na syna se nesou celou knihou, ale vztah s manželkou a jejím přítelem jako by zůstal rozpracován a pro kriminální linii mu Enger nakonec přestal věnovat pozornost.
Některé kapitoly jsou vyprávěny z pohledu členů muslimské komunity nebo policejního vyšetřování. Tým, jenž vyšetřuje vraždu, tvoří i Henningův bývalý spolužák Brogeland. Toho sexuálně přitahuje kolegyně a několikrát se lze dočíst o jeho tajných (či spíše očividných) plánech a touhách. Nejen co se týče Brogelanda, poznámky, jež se týkají sexu, působí často zbytečně vulgárně (Líbí se mi, když mě bere tvrdě), aniž by to mělo nějaký účinek.
Muslimské komunitě, konkrétně Pákistáncům, a jejímu soužití v Norsku je v knize rovněž věnován prostor a padne například otázka akceptování norských zvyklostí v norském prostředí, výraznějšího mentorování a politizování se ovšem čtenáři toužící především po oddechová čtení nemusejí bát.
Pochvalu si zaslouží popis novinářského prostředí, které působí reálně a nezapře podobnost s tím českým, v otázkách inzerce a potřebě „obalit ji články“ nebo novinářských vztahů si Enger nebere servítky.
S trochou dobré vůle může říct, že zná možná dva, které by označil za loajální. Zbytek jsou kariéristé, kteří skáčou z jednoho tučnějšího platu na druhý tak rychle, jak to jen jde, nebo jsou natolik špatní v tom, co dělají, že si jinde nemůžou zajistit práci. … Vždycky se jedná o peníze.
Str. 30
Knihu tvoří krátké čtivé kapitoly, vyprávěné, jak již řečeno, v přítomném čase. To sice nemá takový účinek jako v Keplerově Hypnotizérovi, přesto přispívá k dějovosti. Pár vypjatých situací navíc tvoří proud vyprávění: když je například Henning v ohrožení života, celou situaci líčí jedno souvětí dlouhé dvě stránky. Ke scéně dojde zhruba ve třetině, v příběhu dochází ke zvratům a nekončí jednou vraždou, ale děj se rozvíjí postupně a napětí graduje pozvolna.
Vyprávění ozvláštňuje citování scénáře, který zavražděná dívka napsala, nebo chatová konverzace s Henningovým informátorem, to — jako i další texty — sázeno jiným fontem.
Případ, jenž je vyšetřován, se na konci uzavírá — vysvětleny jsou základní otázky Kdo, Jak, Proč (ta není zcela rozvedena). Kamenný déšť však nechává určité věci, jež se týkají Hennigova osobního života, nezodpovězené a z poslední kapitoly tak lze odvodit, jaký motiv se bude v další knize (dalších knihách?) zřejmě řešit.
V knize použitá poznámka „Je to, jako kdyby reklama předpovídala thriller, ve kterém teče krev, a místo toho dostal jen průměrné drama“ až tak doslova přímo na ni samotnou nepasuje, vyložená senzace však Kamenný déšť není. Jako pěkné čtení ale doporučit lze.
České vydání si zaslouží pochvalu za netradiční pojetí vazby, kdy je část přední strany vyříznuta, a zobrazuje — pravda, laciné — heslo No. 1, které je na přední předsádce společně s krátkými citáty hodnotícími knihu, zadní předsádka pak tvoří informace o autorovi a obálka chystaného českého vydání druhé knihy série.
V českém překladu pak zarazí občasné použití výrazu nadpis místo titulek, a byť jazyková situace v norštině může být jiná, nechce se věřit, že by nějaký profesionální novinář (čímž Enger je) vypustil v češtině z úst místo titulku neadekvátní nadpis, podobně též moravismus typu mít tři roky by neměl v knize co dělat.
V závěru Enger děkuje několika lidem, v posledním odstavci dokonce sobě samotnému. Byť neznám okolnosti autorova osobního života a nerad bych se dotkl případných citlivých míst, nepůsobí to zkrátka skromně a sympaticky. Přesně jako v některých momentech vícero postav knihy, včetně Henninga.
Originál: Skinndød (2009)
Překlad: Alice Týnská
Moba, Brno 2013
358 stran
www.mobaknihy.cz
