Do roztomilé vesničky Nether Monkslip přišel nový vikář. Nebyla by to až taková událost, kdyby nebyl podezřele atraktivní a navíc – svobodný. Taková provokace! Slovy autorky: „Reverendův příchod totálně paralyzoval celou místní ženskou populaci.“ Celé tři roky se ženské snažily a stále snaží ulovit ho pro sebe nebo svoje známé. Vikář Max Tudor však stále odolává. Chystaná dožínková slavnost bude další příležitostí, jak se můžou členky Dámského spolku blýsknout – pokud však dřív neuškrtí svou vedoucí. Wanda Batton-Smytheová nezapomíná na své působení v Ženském královském armádním sboru a vede spolek rukou tvrdou a nekompromisní. Kdekdo jí už má plné zuby, funguje ve vesnici coby „faktor latentní disharmonie“. Prostě je to protivná stará kráva. Takže nikoho nepřekvapí, že ji někdo zamorduje, šokem spíš je, proč to ten někdo neudělal už dávno…
Smutnou zprávou ovšem je, že teď mají ve vesnici vraha, a poklid vísky vezme kvůli policii a novinářům za své. A tak se Max Tudor rozhodne očistit své stádečko a najít toho hada v ráji sám. Předpoklady pro to má – jako bývalý agent MI5 si umí všímat detailů, teoreticky by měl umět i odhadnout člověka – ale tady ty lidi zná už tři roky a nikdo by to podle něj udělat nemohl, čili s těmi schopnostmi to nebude tak horké. Vlastně s kariérou u zpravodajců skončil hlavně proto, že už měl smrti a lží dost, chtěl žít klidně a normálně jako ostatní lidi, naslouchat jim a pomáhat… Zkrátka hodný a soucitný špion teprve v druhé půlce života konečně našel své poslání. Ale jeho si zase našlo Zlo…
To, že autorka udělala ze svého hrdiny vysloužilého špiona, slibovalo mnohé. Dalo se to využít různými způsoby, mohla z toho být komedie i thriller. To by však už nebyla vesnická detektivka à lá Midsomer, pohoda, drby a semknutá komunita. Autorka navíc schválně Maxe odřízla od jeho zpravodajské minulosti, takže je otázkou, proč mu ji tedy vlastně vybrala, když ji pak ani nechtěla využít, vyždímat z ní všechen ten potenciál. Takhle jen navštěvuje „šokované obyvatelstvo“, utěšuje a tahá z nich rozumy – a přitom občas mlhavě zavzpomíná, jak musel u Pětky lhát a čelit skutečným padouchům… A to je málo. Slibný nápad s neobvyklým hrdinou se rozpliznul v neurčitu. Stejně tak jsem čekala mnohem větší prostor úsilí dámského spolku ulovit fešného faráře, ale autorka se spokojila pouze s konstatováním, že baby doháněl k šílenství, a to jí prozatím stačilo. Možná zatnou drápky v dalších dílech – ale kdo ví, jestli.
Potměšilý styl vyprávění mnohdy vyvolával úsměv na tváři, ale s jeho šroubovanou upovídaností překlad jaksi nedokázal držet tempo. (Co znamená „podzamračený pohled“?) Počáteční přemíra poznámek pod čarou k řadě narážek na britské reálie naštěstí ustoupila, stejně jako zbytečné uvozovky, zdůrazňující opravdový sarkasmus nebo nadsázku. Co se nezlepšilo, byla celková kvalita překladu. Podivný slovosled, nepřirozené výrazy, věty, které v kontextu nedávaly žádný smysl…
Případy jako tento nám zas a znovu připomínají, že dobrý překlad stále není samozřejmostí a že si musíme sakramensky vážit románů, které jsou přeloženy natolik profesionálně, až nás ani na okamžik nenapadne, že původně nebyly napsány česky. Tenhle do takových bohužel nespadá. („Noc se blížila. Suzanna vstala a protože se blížila noc, zatáhla těžké lemované závěsy.“)
Číst něco takového byl opravdu boj a částečně i výzva – kromě totožnosti vraha jste mohli zároveň i hloubat nad tím, jak asi zněla věta v originále, kdy ještě dávala smysl. Jako to asi autorka původně myslela? („To celé nahrávalo jejímu pocitu dramatičnosti celé věci – to nepochybně.“)
Své čtenáře si knížka přesto jistě najde. Ocení ji především milovníci poklidných detektivních příběhů z malých vesniček, kde mohou sledovat propletence vztahů a odhadovat, kdo z nich, proti komu a s kým… Tací se určitě dokáží povznést nad formu a spokojit se s obsahem. Ale češtináři a čtenáři náročnější na text – ti ať jsou varováni: čtení pouze na vlastní nebezpečí…
Originál: Wicked Autumn, 2011
Překlad: Andrea Felcmanová
Vydal: Motto, 2015
300 stran
