Koncem září vychází 25. příběh ze série Hříšní lidé Království českého s Oldřichem z Chlumu a už dnes si můžete přečíst ukázku z knihy.
Autor nakladatelství Moba zodpověděl otázku: „Pro svůj jubilejní pětadvacátý příběh jste si jistě vybral zajímavou zápletku a také místo, kde se bude odehrávat. Právo první noci určitě atraktivním motivem je.”
Román není vědecké dílo, ale stylizace. Proto v něm s právem prvním noci pracuji trochu volně, ale jinak to nejde. Ve skutečnosti o něm víme velice málo. Historicky, a to ještě v ne úplně jasných souvislostech, je doloženo v německých zemích, později se objevuje v renesanční literatuře. Nicméně v nějaké podobě se místy uplatňovalo a poněkud neobvyklou podobu mu dal i můj románový majitel Krakovce, kde se kniha za časů Přemysla II. Otakara odehrává. Nejde ovšem o český Krakovec, ale ten moravský. Málokdo totiž ví, že zámek a kdysi tvrz toho jména stojí nedaleko Prostějova. A proč se jubilejní příběh odehrává tam? Inu proto, že ho kdysi vlastnili pánové ze Zástřizlí! Panoš Ota tu tedy má složitý úkol, pomoci sestřenici obviněné z vraždy svého manžela.
Přečtěte si ukázku z knihy.
Bylo už po klekání, když se v zájezdním hostinci objevila hospodyně kupce Vidíma. Šenkýř jí poradil, v které jizbě je ubytovaný Oldřich z Chlumu, a tak se hned vydala po schodech do podstřeší. Našla ho, jak se radí se svými pomocníky.
„Omlouvám se, že jsem k vám takhle vpadla,“ koktala rozpačitě, „ale něco od vás potřebuji. Tedy ne já, ale je to důvěrné.“
Panoš Ota vstal hned sám a Diviš ho následoval. Jakmile opustili svého pána, pokračovala o poznání jistěji: „Má paní s vámi potřebuje mluvit.“
„Mluvíš o paní Adalbertě, snaše kupce Vidíma?“
„Jinou paní přece v domě nemáme,“ upozornila věcně. Neznělo to zdvořile, ale Oldřich z Chlumu pochopil, že spěchá, aby si v domě nevšimli, že zmizela. Vstal, aby si oblékl plášť, ale zarazila ho. „Ne, přivedu ji sem.“
Za chvíli už Adalberta seděla v křesle. V jizbě bylo jediné, Oldřich z Chlumu jí přepustil své, i když s ohledem na svůj úřad by si ho měl ponechat a ona jako prostá žena měla před ním stát, případně si sednout na lavici. Přišla zahalená v plášti s kápí staženou hluboko do čela, aby ji nikdo nepoznal. Na sobě měla prostý soukenný šat a hlavu zahalenou vdovskou loktuší. I když jí bylo už čtyřicet let, byla to stále nesmírně krásná žena.
„Dneska jste nás navštívil a od svého syna vím, co vám o mně vyprávěli,“ začala trochu rozpačitě. „Je to už dávno a jediný, kdo opravdu stále ještě chová nenávist v duši, je můj tchán. Léta každou bolest setřou a lepší je dívat se dopředu než se neustále ohlížet a truchlit. On přišel o syna a neumí se s tím vyrovnat. Já přišla o manžela, ale mám od něj syna. Chytrého a hodného. Některé ženy nemají v životě ani to. Já se už dávno mstít nechci. To říkám jen proto, abyste věřil tomu, co vám chci povědět.“
„Vážím si tvé upřímnosti, paní,“ řekl povzbudivě Oldřich z Chlumu, protože jí věřil. Byla nejspíše tou vzácnou výjimkou, kdy krásná žena je navíc ještě chytrá.
„Nejprve vám musím objasnit, jak to tehdy na panství vypadalo. Většina obyvatel přišla z německých zemí, i moji rodiče. Z domova jsme právo první noci znali. Nikomu se pochopitelně nelíbilo, ale co jsme měli dělat? Navíc, a to je třeba říci, ho vrchnost mnohdy neuplatňovala. Pokud dali rodiče nevěsty pánovi peníze, nechal dívku být. Znám i případ, kdy dal rytíř po noci strávené s nevěstou té ženě pěkný dar do manželství, a zůstali přátelé. Na Krakovci to však bylo jiné, Kašpar z Boskovic byl zlý člověk. Jemu nešlo o starobylé zvyklosti, ale…,“ Adalberta se zarazila a trochu zrudla. Tiše dodala. „Chtěl si užít, ovšem jeho chutě byly hodně ošklivé.“
„Nemusíš vyprávět detaily. Je pravda, že jsi v té době už pannou nebyla?“
„Urozený pane, já neznám jedinou vesnickou holku, která vstupovala do manželství jako panna. Svému tchánovi jsem řekla, že jsem s jeho synem ztratila panenství až těsně před svatbou, ale my spolu chodili už nejméně půl roku. Byl to nádherný čas, a proto vím, že syn je ze sémě mého muže. Ostatně, narodil se sedm měsíců po svatbě.“
„Pokud ale říkáš, že nevěsty na panství nebývaly pannami, proč Kašpar z Boskovic tak zuřil?“
„Přísahejte, že to nikomu nepovíte.“
Oldřich z Chlumu na okamžik zaváhal a pak řekl: „Přísahat nemohu, to mi můj úřad zakazuje, ale dávám ti slovo rytíře, že budu tvé tajemství chránit. Nuže?“
„Problém nebyl v mém ztraceném panenství,“ řekla s pohledem sklopeným k podlaze, „ale odmítla jsem vyjít vstříc jeho manželce. Paní Anna ohledávala panenství nevěst nikoli proto, aby zjistila pravý stav věcí, ale proto, že ji ženy vzrušovaly stejně jako muži. To vím od jiných nevěst, které se mi později přiznaly. Já ji tehdy udeřila, protože mne to ponižovalo. Do komnaty vrazil můj manžel a paní Annu vyhodil. Teprve pak přišel Kašpar z Boskovic a vzal si to, na co měl podle svého přesvědčení právo. Jenže tím to neskončilo. Následující den nechala paní Anna mého manžela uvěznit a zbytek znáte. Za vším tehdy stála ona, nikoli její manžel. I když byl zmetek, svého dosáhl a dal by nám klid. Vím o jiném případu, kdy ho snoubenec nevěsty napadl. Kašpar ho za to zmrzačil, protože se bránil. Ale to bylo něco úplně jiného. Můj tchán možná cosi tuší, a proto hovoří o pomstě, i když už žije jen paní Anna. Ale jak jsem řekla na začátku, já se mstít nechci. Zlé myšlenky otráví každou duši a já ji chci mít čistou.“
„Jsi moudrá,“ řekl po chvíli ticha Oldřich z Chlumu. „Předpokládám, že poté, co jste Krakovec opustili, se s nikým odtud nestýkáte a netušíš, jak to na panství chodí dneska.“
„Naopak, můj tchán se neustále vyptává lidí, kteří přicházejí na jarmark do Prostějova, co je na Krakovci nového. Pokud se vrchnosti něco nepodaří, nadšeně pak o tom vypráví u stolu. Několikrát už opakoval, že na světskou spravedlnost se spoléhat nelze, ale boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Když v létě zemřel Kašpar z Boskovic, slavil, jako by se mu narodil další vnuk.“
„Odpusť mou otázku, ale o smrti rytíře Kašpara se vypráví ledasco. Třeba to nebylo neštěstí. Mohl ho někdo zabít?“
„Vy myslíte, že by můj tchán…? Je už stařec, rozhodně ne! Na Krakovci žije jedna žena, s kterou se občas potkávám. Vyprávěla mi, jak k té nehodě došlo.“
„Takže neštěstí?“
Adalberta na okamžik zaváhala, ale pak zavrtěla hlavou. „I já znám zákony a vím, že bych neměla nikoho bezdůvodně obviňovat, protože bych mohla přijít o hrdlo. Proto musím odpovědět souhlasně.“
„Je vůbec možné, aby se rytíř sám nabodl při štvanici na větev?“
„Poddaní z Krakovce slouží při panských štvanicích jako honci. Vědí, jak to na lovech chodí a umějí se dívat. Vědí, co je možné a co nikoli. Víc ale ode mne vědět nechtějte, vznešený pane!“
„Vážím si tvé upřímnosti. Tvůj tchán chce, abych vaši rodinu pomstil, jinak mi nepomůže se záležitostí našeho panovníka. Jistě ti nemusím říkat, že bych upadl v nemilost, pokud bych královu věc nevyřídil tak, jak si on představuje.“
„I já si vážím vaší upřímnosti,“ řekla, zvedla pohled a snad poprvé se nepatrně usmála. „Od svého syna vím, o co jde. Ale pomoci vám může opravdu jen Vidím. Jenže je paličatý jako mezek. To jméno z něj nedostane nikdo, pokud ho nebude chtít prozradit sám. Ptala jsem se ho, jak by si představoval, aby byla rodina pomstěna a on se konečně usmířil se světem a s Bohem. Víte, co mi odpověděl? Klid bude mít teprve tehdy, až Bůh zahubí celé to hadí plémě na Krakovci.“
„Žije přece už jen paní Anna.“
„A její snacha,“ připomněla Adalberta. „Po Krakovci se šeptá, že nosí dítě svého zavražděného manžela.“
ANOTACE
Během cesty po Moravě se panoš Ota setká se svou vzdálenou sestřenicí Miladou ze Zástřizlí. Je zoufalá a prosí ho o pomoc. Žije na Krakovci nedaleko Prostějova, kde se v poslední době stalo několik podivných událostí, které vyvrcholily vraždou jejího manžela. Co je však nejhorší, z jeho smrti podezírají ji. Panoš Ota se obrátí na svého pána, ale ten nemá chuť a ani pravomoc tu vyšetřovat. Navíc se musí věnovat jinému zločinu, který poškodil českého krále. Jenže pak dojde k pokusu unést Miladu. To Oldřicha z Chlumu přesvědčí, že nejde o obyčejný zločin. Společně začnou rozplétat neuvěřitelný příběh, jehož nitky vedou hluboko do minulosti.
Nakladatel: MOBA
