Případ podivného gombíku (Stanislav Češka)

Případ podivného gombíku je historická detektivka českého autora Stanislava Češky, který knihou volně navázal na předchozí Případ úzké dýky. Příběh nás zavede na Velkou Moravu devátého století a my se v ní (opět) setkáme s originálními vyšetřovateli: knížetem Slavomírem a jeho vikinským přítelem Erikem. Knihu právě vydalo nakladatelství Moba a v sérii Zločinů na Velké Moravě hodlá pokračovat knihou Případ hrozníčkové naušnice.

Na prvních stránkách se setkáváme se Slavomírem, který stojí v roce 905 v bazilice, v níž odpočívá tělo Metoděje, a vzpomíná na události, které se odehrály v době, než se s Metodějem a jeho bratrem Konstantinem seznámil. Vlastní příběh se odehrává v roce 862 a Slavomír ho jakoby vypráví Metodějovi, i když autor použil třetí osobu.

Slavomír s Erikem opouští své rodiny, aby doprovodili Vladana, velitele Slavomírovy družiny, na jeho svatbu se Živou, dcerou proslulého šperkaře. Svatba se má konat ve Starigradu a nikdo z nich netuší, že se tady setkají s obzvláště brutální a záhadnou vraždou, kterou bude potřeba vyřešit.
Asi nic neprozradím, když řeknu, že Slavomír se předvede jako Velký detektiv z klasických detektivek a Erik jako jeho pomocník. Vzhledem k tomu, že se příběh odehrává v devátém století, autor tomu musel přizpůsobit vyšetřovací metody obou detektivů. A tak záleží hlavně na dedukci a k usvědčení vraha (či vrahů) je zapotřebí lsti a různých úskoků.

Co se týče detektivní linie, je pro mě knížka velice milým překvapením. Řekla bych, že s ní budou spokojeni všichni čtenáři bez ohledu na to, jak se jim zamlouvalo „to ostatní“. Já osobně měla poměrně velký problém s popisnými a do jisté míry ozřejmujícími částmi, které se týkaly toho, jak se v devátém století žilo. Podobné pocity budou nejspíš sdílet všichni ti, kteří se v historii vyznají. Já bych dala přednost tomu, aby dostala větší prostor detektivka, a to i na úkor zkrácení textu a seškrtání některých popisných pasáží.

Popis oblečení na několik odstavců se dá jistě strávit, ale věnovat několik stránek popisu obydlí mi připadá přehnané. Možná by se to i dalo skousnout, ale to by tyto informace musely být začleněny do textu tak, abych neměla pocit, že z příběhu skoro vyčnívají. Takhle jsem se nemohla občas zbavit pocitu, že mi autor vysvětluje (poučuje mě), jak v té době vypadalo oblečení nebo jak vypadala sídla, v nichž lidé žili.

O co víc prostoru dostaly tyto informace, o to méně se autor věnoval svým postavám. Nic proti Slavomírovi a Erikovi, ti působili jako skutečné postavy z masa a krve, ale ostatní mi připadali trochu odbytí. Chyběly tady vnější popisy, charakteristiky či vnitřní monology jednotlivých postav. Bohužel jsem tu narazila i na to, že autor popletl jména ženských hrdinek. Na začátku se mluví o Vladanovi a Živě, aby z ní pak byla na straně 18 Jana a posléze opět správně Živa. I když víc mě mrzelo, že jsem si nedokázala ani jednu z nich představit.

Podle mě autor má na to, aby psal napínavé, a nebojím se říci i zábavné detektivky. Ke svým detektivům přistupuje s nadhledem a jemným laskavým humorem. Dokáže být vtipný a dokáže napsat výborné dialogy. Otázka tedy je, co čtenáři od jeho knih očekávají. Možná jim napínavá a zábavná detektivka připadá málo a mají raději tuto formu, řekněme, historického románu s detektivní zápletkou. Já osobně se spokojím s tím, když mi autoři detektivek naservírují pěkné vraždičky a vodítka k jejich vyřešení. Stačí mi atmosféra, dialogy a sem tam nějaká charakteristika či vnitřní monolog. Neříkám, že to ostatní je zbytečné, jen toho nesmí být příliš. Čtu-li historickou detektivku, musím vědět, že čtu detektivku, a ne učebnici dějepisu (ať už jakkoliv dobrou).

Ale na druhou stranu si umím představit, že ti, kteří o Velké Moravě nic nevědí, budou Případ podivného gombíku nadšeně hltat se vším všudy, protože se tu dozví spoustu nových a zajímavých informací.