* 20. 05. 1946 v Liberci – 27. 03. 2007 v Praze
Spisovatel Pavel Frýbort je autorem celé řádky knih, a i když mezi jeho knihami je např. i příběh „Jen jednou dostat šanci“ a klukovi, který svůj volný čas tráví v blízkosti techniků skupiny Katapult a sní o tom jaké je to stát na jevišti obdivován fanynkami, jeho hlavní tvorba by se dala zařadit do oblasti kriminálního dramatu.
Vůbec nejznámější je nejspíše jeho román Vekslák, který vydal poprvé v roce 1988, tedy ještě v době socialismu. Po roce 1989 se jeho román dočká nejen filmového zpracování, ale hlavně literárního pokračování Vekslák 2, aneb Malý český bordel. Vydáno 1993. V roce 1995 je tu opět další pokračování Vekslák 3, aneb Po nás potopa a v roce 1997 již čtvrté pokračování příběhů bývalého veksláka Michala Najmana v knize Válka policajtů.
Pavel Frýbort se však nesoustředí ve své tvorbě jen na jednoho hrdinu, a tak se v některých jeho dalších knihách setkáváme s kriminalistou Honzou Jarešem, který svým přístupem hodně vadí nejen zločincům, ale i některým kolegům. V knize s názvem Power Play, která má i svou filmovou podobu, i když značně přepracovanou, pod titulem Divoká svině, se snaží nekompromisně zločincům šlapat na paty a přitom postupně zjišťuje, že není přesně jasné kdo na které straně barikády stojí. V hlavních rolích filmové podoby hráli O.Pavelka a M.Vašut.
Knihy Bodyguard, nebo Dohazovač jsou pak volným pokračováním osudů již bývalého policisty Jareše, který je zároveň vystudovaný právník ale také vyhozený a odsouzený policista, jenž ví o životě své. A tak si ani on nebere žádné servítky.
Další nosnou postavou knih Pavla Frýborta je bývalý reportér, který v době, kdy ještě pracoval jako novinář, v knize Reportér ( 2001 ), se dostal k informacím, které byly bombou, posléze však zjistí, že byly bombou, kterou drží v ruce o sám a která ho smete. V dalších volných pokračováních je již bývalý reportér. Ať již v Městečko jako malované ( 2002 ), nebo Muž na prodej ( 2005 )
Za zmínku stojí též knihy Poslední soud ( 1999 ), či Berunky ( 2000 ), které zase volně navazují právě na Poslední soud. Hlavním hrdinou je soukromý detektiv.
Všechny hlavní postavy románů Pavla Frýborta jsou si něčím podobné. Každý jiným způsobem, pocházející ze zdánlivě jiného prostředí se svou důvěřivostí dostávají do prostředí, kde vládne silnější a hlavně bezohlednější. Často se z jejich snahy někomu pomoci stane snaha zachránit si vlastní život. I když se občas zdá, že jeho romány jsou až nereálné, vzhledem k počtu zabitých a vzhledem k organizovanosti a provázanosti zločinu s lidmi, kteří jsou v tak zvaných horních deseti tisících, často se člověk přesvědčí při sledování zpráv a tisku, že jeho popisy toho co se kolem nás děje, ale my se snažíme to nevnímat, jsou až hrůzně realistické. Jeho hrdinové jsou si podobní také tím, že jsou to samotáři, spoléhající se sami na sebe. Často naopak, když se s někým spojí nakonec zjistí, že hlavní nepřítel nebyl nijak daleko, ale naopak velice blízko. I když se jedná o muže – hrdiny, kteří jsou sebevědomí a předem počítají několik tahů dopředu, vždy se jim nevyplatí důvěřivost. Ve chvíli, kdy si myslí, že svět není ještě tak zkažený a jsou lidi, kterým se věřit dá, okamžitě pocítí, jak se mýlili.
Kdo má rád detektivní literaturu, která je dramatická, dobře psychologicky propracovaná a zároveň drsně reálná, tomu lze romány Pavla Frýborta jen vřele doporučit. Nezmínil jsem sice všechna jeho díla, ale kdo si přečte alespoň některá, myslím, že ta další už bude vyhledávat sám.
