Když se cenami ověnčený přeborník v psaní hororů a komiksů vrhne na thrillery, vznikne z toho náležitě šílená, bombastická akční smršť, radost pohledět…
Baltimorský detektiv JoeLedger je jasným prototypem hrdiny všech hrdinů – bývalý mariňák, frajer s proříznutou pusou, drsoň a mlátička. A i když ten popis zní obehraně, stejně si Joea už po první větě zamilujete. Přidal se ke zvláštnímu komandu a v jednom skladu rozprášili a postříleli bandu teroristů, běžná věc. Méně běžné už bylo, když Joea naverbovala jistá supertajná organizace a on se v ní setkal se starým známým – teroristou, kterého minulý týden zastřelil. Byl stoprocentně mrtvý, a teď je mrtvý stále, až na to, že chodí a cvaká zubama. Teroristi zkrátka upgradovali na vyšší level a vytáhli na světlo boží biologickou zbraň – zombie nákazu. A zatímco si to otřesen Ledger přežvýkává v hlavě, z laboratoří v Afghánistánu zamířily další várky nakažených maníků, odhodlaných pokousat prvního, kdo jim přijde do cesty. Adrenalinem nadupaná řežba může začít…
Nepamatuji se, že by mi někdy první setkání s ultrapadouchy, co chtějí zničit svět, vyvolalo široký úsměv na tváři. Ale tady? Beze všeho! Na první pohled totiž působí skoro jako postavy z Monty Pythonů. Jak se však postupně vybarvují, už tak moc legrační nejsou. Začíná z nich jít vážně strach a já nechápu, jak autor docílil takové změny naprosto nepostřehnutelně. Je tu fanatický vůdce El Mudžáhid, trošku tupec, jeho sladce smrtící manželka Amira a cynický miliardář Gauld, který to vše sponzoruje, tahá za nitky a spí s Mudžáhidovou ženou. Trojlístek k pohledání. Navíc všichni podezírají všechny a každý má svůj vlastní plán…
Nejspíš mě trochu ovlivnilo vědomí, že autor píše scénáře pro komiksy. Nemohla jsem se totiž zbavit nutkání přetavovat si věty do ilustrovaných okének. Obzvlášť ty pasáže z Joeova pohledu, stručné, jasné a perfektně vysoustružené, jako scénář. Páni, to by byl komiks. Nejlíp černobílý, kvůli atmosféře a taky neutralizaci té spousty krve. Úplně ho vidím před očima: po zuby ozbrojené komando, vyděšené až na hranici příčetnosti, zuřivě pálící do agresívních zombíků, které však kulky jen nepatrně zpomalí…
Tahle testosteronem nadupaná kniha mě vážně bavila. Patří mezi ty, které se těžko odkládají, protože se tam stále něco děje a vy chcete vědět, jak to bylo se zombíkama dál a jestli komando dostane od šéfa za odměnu další sušenku. Chytrý mix napětí, humoru a stříleček dostane i ty, kteří jinak zombie moc nemusí. Však také řada zahraničních recenzentů vyzdvihuje spíš podobnost s Tomem Clancym a jeho technothrillery než George Romera a jeho zombie filmy. A navíc – Pacient nula podle mého s přehledem vítězí v soutěži o nejlepší první větu románu. Ta jeho totiž mluví za vše…
