Odseděla si třináct měsíců v ženské věznici. Odsouzena za převoz peněz z drogového kšeftu. Pět let po propuštění na svobodu píše Piper Kermanová o svých zážitcích. Tři roky na to vzniká podle knihy úspěšný seriál. Znáte ho? Je na čase si přečíst knihu!
Příběhů z mužského vězení známe díky filmům poměrně hodně. Z těch starších mohu uvést třeba Brubakera, z pozdějších pak velmi úspěšné Vykoupení z věznice Shawshank, z komerčnějších titulů třeba Kriminál nebo seriálový Útěk z vězení. Naproti tomu téma ženské věznice není zase tak časté. Pokud pominu slovenský seriál Odsouzené, čtyřdílný televizní film Přítelkyně z domu smutku nebo různé „paskvily“ kde ženská věznice byla jen záminkou pro různé soft-porno-lesbické filmy, nepamatuji se na mnoho titulů, které by se tomuto tématu seriózněji věnovaly.
S nápravou nyní přichází na český trh nakladatelství Grada. Tento vydavatel, který proslul jako jednička na poli odborné literatury, vstoupil na již téměř beznadějně obsazený beletristický veletrh teprve nedávno a částečně vsadil na autobiografické tituly. Díky čerstvě vzniklé spolupráci mezi nakladatelstvím a naším webem jsme Vám mohli přinést recenzi jejich „taháku číslo jedna“ – knihy Zodiac: Nejnebezpečnější ze všech zvířat. Nyní z Grady přichází na pořad další autobiografická kniha, byť trochu jiného, a částečně odlehčenějšího, ražení.
Američanka Piper Kermanová celkem úspěšně vystudovala, našla si zaměstnání a obklopila se řadou přátel. Přesto ji stále něco chybělo, a tak se z nudy, nebo možná z touhy po dobrodružství, nechala svou tehdejší lesbickou přítelkyní Norou zatáhnout do drogového kšeftu. Pro gang převážela peníze z prodeje a žila si celkem dobře. Jednoho dne už toho však bylo na ní moc, a tak ze všeho vycouvala, přestěhovala se, a začala nový život.
Ten starý ji však po deseti letech dostihl. Gang byl pochytán a ex-milenka Nora Piper bez skrupulí udala. Bezstarostné ženě se změnil v roce 1998 život. Zatčení, odsouzení, placení soudních výloh, spolupráce s úřady. K tomu vidina vězení. V roce 2004 skutečně nastoupila do věznice Danbury, což je ženské federální nápravné zařízení s mírnou ostrahou. V tomto connecticutském vězení si odseděla třináct z původně vyměřených patnácti měsíců.
V roce 2010 napsala o svých zážitcích knihu Oranžová je nová černá, s podtitulem Můj rok v ženské věznici. V roce 2013 americká společnost Netflix použila knihu coby základ úspěšného stejnojmenného televizního seriálu. Piper v něm ztělesnila nadějná mladá herečka Taylor Schilling, v roli jejího přítele Larryho se představil Jason Biggs, hvězda pubertálních taškařic Prci, prci, prcičky. Seriál už má za sebou dvě sezóny, třetí se chystá na rok 2015. Je však třeba podotknout, že seriálové postavy žijí vlastním životem a jsou spíše inspirovány některými postavami a střípky z knihy.
Věznice s mírnou ostrahou. Snáší se zde výkon trestu lépe? I na to se snaží kniha mladé ženy odpovědět. Je jasné, že díky tomu, že se příběh neodehrává v nějaké nejtěžší věznici, nebudeme čekat žádné syrové drama plné násilí. Autorka naopak zpočátku celkem střízlivě popisuje svůj život „před uvězněním“, emotivnější je až v pasážích popisujících blížící se nástup výkonu trestu nebo první dny ve věznici. Později opět hodnotí věcně některé události, ale i když se stane oblíbenou kamarádkou mnohých odsouzených, neubrání se emocím v některých vypjatějších situacích.
Přesto mohou čtenářům, kteří jsou zvyklí na drsná vězeňská dramata, přijít někdy problémy Piper jako malicherné, až směšné. Například v pasážích, kdy si stěžuje na nevalnou zeleninu v salátovém baru nebo třeba na to, že musely jít v zimě bez snídaně odklízet sníh.
Vězeňské stravování si o zenový pohled přímo říkalo. Obědy byly někdy teplé, někdy ne. Nejpopulárnější byly hamburgery ve stylu McDonald’s nebo ojediněle se vyskytující kuřecí sendviče. Lidi tady doslova šíleli po kuřecím v jakékoliv formě. Mnohem častější variantou ale byl gumový oranžový sýr plácnutý na bílém chlebu a neskutečně levný mazlavý škrob ve formě rýže, brambor a nechutných mražených pizz.
…
U oběda i večeře byl vždy salátový bar, který nabízel ledový salát, plátky okurky a syrový květák. Tato nabídka byla zajímavá jen pro několik málo žen, mezi nimiž byla i Jogínka Janet. Výjimečně se v salátovém baru objevila i jiná zelenina – brokolice, sterilované fazolové lusky, celer, mrkev a velmi ojediněle i čerstvý listový špenát.
str. 81
Pokračuje to třeba v popisu soudržnosti mezi jednotlivými vězenkyněmi. Zapomeňte na scény šikany nováčků nebo strach jít večer do sprchy. Ne, tady to spíš připomíná seznamování na letním táboře, někdy dokonce lázně či hotel, a v neposlední řadě se ani nelze divit některým z odsouzených, že mají po takové době strach z toho být vypuštěny do „syrového světa tam venku“. To je zvláštní jev – ačkoli čtete knihu „na svobodě“ (alespoň to předpokládám), říkáte si zpočátku, že byste nechtěli být zavření ani tam. S postupem času však stále více cítíte přesně ten výše popsaný pocit, který se autorka snaží čtenářům sdělit.
Musím říci, že zpočátku mi nebyla Piper dvakrát sympatická a její problémy jsem moc nechápal. Postupem času se mi však stále více líbila tím, jak se snažila z nedobrovolného odtržení od civilizace vytěžit maximum. Vzdělávat se. Pracovat. Pomoci se vzděláváním jiným. Uvědomit si vlastní chyby. Ta změna názoru je však trochu ošidná – autorka popisuje sama sebe, což trochu může svádět k pochybnostem, zdali se moc nepřikrášluje. Ostatně po úspěchu stejnojmenného seriálu se objevil rozhovor se skutečnou Norou (drtivá většina jmen byla v knize změněna, pak ještě znovu v seriálu), která tvrdí, že některé scény – zejména seriálové – se odehrály ve skutečnosti poněkud jinak. Nicméně Piper Kermanová na to dokázala veřejně odpovědět, a tak pravda je asi jen někde mezi nimi.
Ve druhé polovině knihy už se tolik neřeší, jestli si musí Piper koupit mýdlo v kantýně sama nebo půjčit od spoluvězenkyň. Přibývají různé filosofické úvahy, přičemž i tady se dle mého mínění podařilo autorce přenést bezmoc z pomalu plynoucího času i na čtenáře. Piper je odsouzena na patnáct měsíců, ale i tak z jejího líčení cítíme frustraci, jak moc stále ještě zbývá do vypršení trestu. Na druhou stranu samozřejmě uznává, že jsou kolem ní ženy s daleko většími tresty, výjimkou není ani osm nebo více let.
Kniha díky autobiografickému ladění nemá v podstatě žádný nosný příběh, pomineme-li základní linii delikt – odsouzení – propuštění (výjimku tvoří závěrečná pasáž převozu do Chicaga k podání svědecké výpovědi a přechodný pobyt v oklahomské věznici). Je spíše sbírkou různých úvah a historek, které na sebe navazují bez nějakého sledu, zkrátka tak, jak se ve věznici přihodily a jak na ně autorka vzpomíná. Jde střídavě o vyprávění s určitým nadhledem a lehkým humorem, střídavě o emotivní, někdy až lehce depresivní pasáže.
V této souvislosti se autorka nevyhýbá ani kritice současného amerického soudního systému, kdy popisuje, jak lehce může být člověk odsouzen k několika letům vězení, a to i za relativně malé prohřešky, jako je přechovávání marihuany, podvody na internetu nebo zpronevěra. Mezi odlehčenými scénami najdeme i provokativní úvahy o smyslu trestu, zbytečném vyhazování peněz za bezcenné přednášky, o šancích zapojit se do normálního života po propuštění na svobodu.
Mezi námi byla spousta mladých, osmnáctiletých či devatenáctiletých dívek. Stačilo jedno špatné rozhodnutí a tyhle děti byly vhozeny napospas tomuto nelítostnému, nepružnému systému. To, že třeba neměly žádnou trestní minulost, bylo málo platné – délka trestu se řídila federálním povinným minimem, a pokud jste přiznali svou vinu (což valná většina z nás udělala), jediný člověk, který pak měl možnost ovlivnit, jak dlouhý váš trest bude, byl váš žalobce, nikoli soudce. Následkem toho zde byli k vidění otřeseně a smutně vypadající rodiče, navštěvující své děti – naštěstí to nebyli ti moji.
str. 154
Na druhou stranu z knihy je jasně viditelné jisté zmoudření autorky. Nejmarkantnější je to v pasážích, kdy se Piper sama zprvu dívá na odsouzení za drobné drogové delikty jako příliš přehnané, ale když se setkává s marným bojem se závislostí u některých svých nových kamarádek, poznává, že i ona se podílela svou účastí v drogovém byznysu na postupné zkáze podobně závislých žen.
Piper své odsouzení nezlehčuje a nelká nad svým osudem. Výši svého trestu uznává a uvědomuje si, jak těžké to muselo být pro její rodinu a přátele. Ale jsou to právě oni, kteří vykazují někdy až neskutečnou míru tolerance. Právě tady se ukazuje síla rodiny a přátel, když za ní všichni dojíždějí, posílají ji knihy, píšou dopisy a podporují. Nelitují ji, nezlehčují to, prostě to berou jako fakt a dělají, jakoby se nic nestalo. Nabízí se samozřejmě úvaha, oč horší by to pro Piper bylo, kdyby neměla snoubence Larryho a další přátele a rodinu, která za ní stojí. Na druhou stranu je jasné, že také mohla být zavřena v daleko horším místě.
Oranžová je nová černá popisuje průběh jednoho roku v ženské věznici s lehkou ostrahou. Nejsou tu tradiční atributy vězeňských příběhů, kdy jsou už tak pochmurné a depresivní prostory věznice využívány jako laciné kulisy k příběhům plných násilí. Najdeme zde sled různých historek a úvah, přičemž můžeme spolu s autorkou přemýšlet o smysluplnosti trestu, umění přizpůsobení se podmínkám, hledání svého místa v nuceně získaném kolektivu, nebo třeba získaného ponaučení a objevení nových možností v sobě. Pokud jste se stali fanoušky televizního seriálu, jistě vám bude kniha cenným doplňkem, ve kterém můžete hledat, jaká knižní postava inspirovala postavu seriálovou.
V neposlední řadě je kniha Piper Kermanové příběh se šťastným koncem. Vždyť komu se povede zúročit pobyt ve vězení v úspěšnou knihu, která se stane základem možná ještě úspěšnějšího televizního seriálu?
Originální titul: Orange Is the New Black (2010, 2011)
Vydáno: Spiegel & Grau (2011)
Vydání v České republice: Grada Publishing, a. s. (2014)
Přeložila: Ester Včelišová (2014)
www.grada.cz
352 stran
