Výběrová jednotka, složená ze samých vyřazených zmetků, nehodlá jen točit palci. Bude také vyšetřovat!
Restrukturalizace může vypadat různě, obvykle ale svět neoblaží ničím pozitivním. To však neplatí pro tuhle francouzskou detektivku. Tam provedli páni ve vedení pařížské policie přesuny a zřídili zbrusu nové oddělení, kam převeleli ty, které už nikdo nechtěl. A velet mu bude komisařka Capestanová, která má sama takový škraloup, že si nemůže na nic stěžovat. Oddělení oficiálně čítá na 40 lidí, mezi nimi však řadu těch, co jsou na nemocenské už tak dlouho, že si nikdo nepamatuje, jak vlastně vypadají. Proto nikoho moc nepřekvapí, když se nově příchozí první den služby dají spočítat na prstech jedné ruky. A na stole krabice s odloženými případy, pomníčky. Nevelký tým se proto nadšeně prohrabe až k slibně vypadajícím vraždám a pustí se do dvou paralelních pátrání: uhlazený gentleman přeložený z generální inspekce vyšetřuje spolu s rozevlátou kapitánkou, která má hlavní příjem z psaní scénářů ke krimiseriálu, na Capestanovou zbyl morous, o kterém se věří, že přináší smůlu. Občas se na stanici mihne ještě alkoholik a mladá gamblerka, plus pes. Sqadra azzura…
Jinou smečku nejrůznějších podivínů znám z detektivní série od Fred Vargas, tak jsem očekávala něco podobného. Pochopitelně Vargasová je elita francouzského krimižánru a nikdo se jí rovnat nemůže. Hénaffová na to tudíž šla trochu jinak. Zatímco u Vargas vidíme celou osádku cvoků z odstupu především očima dvou hlavních detektivů a je to švanda k popukání, tady má každý z „lúzrů“ svůj vlastní příběh a jak zjišťujeme, proč se liší, nepřijde nám to ani tak humorné, jako spíš tragické. Ale čím víc ty smolaře poznáváme, tím nám jsou sympatičtější – humor pak nevychází z jejich předpokládané směšnosti, ale spíš z absurdity jejich postavení, z toho, že tohle oddělení je pro ně poslední šancí to pořádně rozjet – a taky že to pořádně rozjedou. Dva skutečné případy jim vlijí novou energii do žil, rozdrtí jejich fatalismus a letargii, dají jim možnost dokázat, že ještě za něco stojí. A to je na příběhu to báječné, proto se čtenáři na konci knihy usmívají. A taky z úlevy nad tím, že případy nebyly zas tak jednoduché, jak se jevily na začátku, a „lúzři“ si s nimi poradili s elegancí sobě vlastní…
Pařížská kriminálka má hodně podob (komisař Maigret by se divil) a tahle posmutnělá groteska rozšiřuje jejich řady nečekaným směrem…
Originál: Poullets grillés, 2015
Překlad: Helena Beguivinová
Vydal: XYZ, 2017
303 stran
