Jsou lidé zrození pro hru. Jen vezmou kartu do ruky a je to eso.
Norbert Jacques
Mohou dělat, co chtějí. Je to silnější než oni. Je to jejich duch. Jejich bůh.
1.
Kdysi, v dětství na mne udělal dojem německý kriminální film Tisíc očí doktora Mabuseho (1960). Děsil mě hlavně titulní lékař-zloch. I fascinoval. Pak jsem zjistil, že stejná literární předloha byla natočena vícekrát. Čím si to vysloužila? ptal jsem se… Zkusme dnes odpovědět.
2.
Doktor Mabuse, i když král zločinu, je vlastně určitým způsobem obdobný případ jako Zorro mstitel. Jak to? I Zorro původně byl jen brakovou povídkou Kletba Capistrana (1919) od policajta Johnstona McCulleyho (1883-1958), a přece na téma dodnes vznikají desítky filmů a televizní seriály. Komiksy. Z ničeho tu povstala legenda. McCulleyho už nikdo nezná. Přesto Zorra znají všichni a mají ho rádi a on dál švihá kordem ze sedla vzpínajícího se hřebce na pozadí zapadajícího slunce a neomylně ryje hrotem téhož kordu do obličejů písmeno ZET, což třeba „král dobrodružství“ Edgar Rice Burroughs okopíroval i v románu Mistři meče na Marsu (1934).
Ale vraťme se do lánů krimirománů. Kdo je „zlověstný“ doktor Mabuse? Génius zločinu? Správně! Filmů „má“ sice méně než Zorro, ale taky pár. Jsou navíc kvalitnější, anebo tedy aspoň oplývají alegorickým přesahem. I tak by ale původní román možná zasloužil hodit do kamen, anebo přeháním?
Určitě přeháním. Veledílo to ale není. Nicméně třeba „známý hráč“ Michal Horáček by je nezavrhl a kdo ví(?), třeba ho i zná. Do knihovny by se mu rozhodně šiklo, karetní vášeň z jeho stránek přímo prýští, a tatáž vášeň je posedlostí titulního hrdiny, což je zvrhlý psychoanalytik, který ve hře sice nepodvádí (a ani Michal Horáček prý skoro nikdy nepodváděl), nicméně protihráče podle hypnotizuje velikýma – šedýma – brutálníma očima, jak se dočítáme. Jejich studeným paprskem. Měly zkamenělou šeď achátu… A pozor, tohle není žádná fantastika. Hypnóza existuje, běžně se využívá, a to i při skutečném zločinu.
Pravda, málokdy, doktoru Mabuse to ale nemusíte říkat. Z úkrytu velí pašerákům a na rozdíl od většiny „géniů zločinu“ i rád chlastá, „slušně řečeno“. „V alkoholu nacházím inspiraci, “ říká ten netvor a… Mok rozplameňoval jeho zlého a silného ducha a čím víc pil, tím byl střízlivější a ukrutnější, dočítáme se.
3.
Přesto je Mabuse ve výsledku jen hodně slabým odvarem Fantomase a nedosahuje přitom jeho surreálné úrovně, i když (opět pravda) chvílemi se Fantomasovi podobá. „Chci vás, a to je víc než láska. Pro mne,“ říká jedné ženě a vyloženě „fantomasí“ jsou i odvážné úniky, tak například v uniformě policisty. I tak je původní knížka Norberta Jacquese s titulem Dr. Mabuse, hráč (česky Nakladatelství B. Procházka, 1924, překlad z němčiny Karel Liška) taková nějaká divná, anžto autor nevymyslel žádné doklady lékařovy bez přestání deklarované nepolapitelnosti.
Ano, ano, snaživý Norbert Jacques možná chtěl napsat „německého Fantomase“, to je pravda a zaslouží si pochvalu za zájem a pokus, ale bohužel je jednou věcí zbožné přání a druhou věcí skutek. A výsledek? Utekl? Skoro. V reálném světě by totiž skutečný Mabuse, jak ho líčí Norbert, byl „uložen“ do želízek už na straně deset a nepomohlo by mu ani to, že se neustále a a proteovsky (a nebo, chcete-li, fantomasovsky) mění, jak se také dočítáme… Byl pokaždé jiný. Brzy mladý sportovec, brzy usedlý venkovský tatík. Brzy plavovlasý muž- umělec, brzy sesazený kníže. Dnes Francouz, zítra z Lipska, rozohňuje se Norbert Jacques. Plány v hlavě Mabusově rostly jako lesy, jimiž se hnal, jako lesy, jimž nebylo konce. Vždy nové stráně, vždy nové rokle. Plány, ale jsou to plány? Nejsou to jen sny?
Ovšemže jsou! Naštěstí…
Je to i velikán kriminálních dějin, dovídáme se dál. Ale přesto… Doktorovy akce jsou kresleny jen velkým dítětem a přespříliš „atmosféricky“. Naivně, ledabyle, nevěrohodně, nekonkrétně a nepřesvědčivě. Lacině. Až filmy to zachránily.
4.
Literárně však je pohřben.
A jeho sok a soupeř, státní zástupce Wenk. Aspoň ten zabere? Ale kdepak.
Jen další ukázka naivity a autorovy nemohoucnosti. Vše, co se nám předkládá jako mazanost, jsou v podstatě bláboly a obecnosti. V městech, kam Wenk šel po jeho stopě, vystupovali jen falešní Mabusové. Jen muži jeho tlupy, dočítám se. Zatímco pravý Mabuse? Přitahoval Wenka v kruzích přes Říši – až k Berlínu. Mnichov, ten byl moc malý pro to, co zamýšlel…
5.
Nadnesený patos těchto a podobných autorových úvah vyniká až trapně vedle stupidních pátracích metod pana státního zástupce a dočítáme se přitom, že zločinec přestal být pro Wenka té noci člověkem nižšího řádu. Stal se bytostí se stupňovanými impulzy, se smysly, jež živilo peklo a jejichž chtivě démonické činy se rozbíjely až v rukou státního zástupce vniveč.
Jako Ježíš se dal Wenk utopit hříchům lidstva ve svém bytí a bojovník rostl pomocí protivníka. Wenk… měl velikého odpůrce. Mabuse… byl víc než falešný hráč. Byl celá doba. Doba, která se odpoutávala od válečné katastrofy. Ano, asi právě podobné asociace povýšily filmy o Mabusem takřka na umění, v předloze ale totéž působí hodně, hodně jalově.
Výsledek války neupokojil fantazii německého lidu, ale drží ji v napětí, dočítáme se. Hra, ta teď zaměstnává lidi, ale zaměstnává je tam, kde by měl proudit hospodářský život.
Tak. A hle! Ďábelský doktor Mabuse tu náhle stojí i jako zosobnění „zlého svědomí německé říše“ a něčeho nemocného v lidu. Doba se náhle uvolňovala, ale hystericky, tak jako křičí žena, píše procítěně Jacques. Celé své vědomí uvolnila a peníze hynuly. Ale tím bezmeznější byla jejich moc.
Ano. Bylo před hospodářskou krizí… a nejen hospodářskou a Norbert Jacques byl pisálek, ale bezděky tu črtá i budoucí rysy hitlerismu.
6.
Snad jen náhodou uhádl i směr útěku nacistů po budoucí válce?
Kdo ví. Ale Mabuse, až prý „nahromadí jmění“, si chce „založit císařství vybraných“, takzvaný Eitopomar. A kde? V pralesích Brazílie. Říká: „Evropa je všivárna, ale tam, tam se nikdo nebude vzpírat mé vůli! Z nějaké studny svého původu jsem do krve obdržel to, co mi znemožňuje život v stádním pořádku veškerenstva, kde stojí jiné síly nad mými a…“
Mabuse stačil sám sobě, ví Norbert Jacques. Čím mu lidé? Jeho vůle je rozbíjela! A opravdu. Doktorovo jednání nám jaksi připomíná i sebrané Nietzscheho spisy. A město stálo v jeho moci, čtu. Město, zakleto do zla, a plížilo se nocí pod kladivem jeho vůle…
7.
Musím ale uznat, že právě líčení Mabuseho vášní a jeho gigantické zloby je velmi zdařilé. Hle: Zavrtal se do svých představ hoře nenávistí a pomstou… Bylo mu, jako by v něm praskla boule a vylila do jeho bytosti proud zla. „Pse!“ syčel oknem do města, ve kterém s ním Wenk bydlil. „Kdyby to bylo jen pro tuto půlhodinu mé nejistoty, vezmeš za své.“
8.
Wenk-Mabuse je prostě i další jin – a jang, přičemž i prvkem čínských brýlí ze želvoviny nám Jacquesův román taky připomíná Zrádného doktora Fu-Manchu (1913) od Saxe Rohmera, který byl zase součástí jiného jin a jang. Nicméně mabusovská atmosféra je jiná a spíš jako z knihy Johna Buchana Tři rukojmí (1924), kde se taky píše o dobově módní hypnóze a ona je i v základech zápletky.
9.
A tady jest i malá ilustrace onoho dobového trendu:
Bledá jako prostěradlo jejího lože šla mu vstříc. „Co jste to se mnou v noci učinil?“
„Co jste nechala činit se sebou!“
Tu se skácela. Ležíc na podlaze zdvihla raněný pohled postřeleného zvířete: „Ďáble! Ďáble!“
„Hm, toto jméno se mi líbí. Lichotí mi. Je pro mne políbením. Příště mne nazývejte Luciferem a já vám přinesu světlo.“
10.
A finální (rádoby) rafinovaný útěk? Román definitivně zabíjí. Mabuse chce uletět, asi do té Jižní Ameriky (kam skutečně později mizeli i nacističtí zločinci), ale je sražen z letounu do prostoru, a to právě tou ženou, kterou až dosud (polo)hypnoticky ovládal. A poučení? Nebuďme otroky pomstychtivosti! Mabuse by byl jako odstálá voda. Po zbytek života by zůstal pomstychtivostí nakažen, kdyby Wenka neschvátil a nezničil vší svou ukrutností, svou panovačností a nenávistí. „Odvážil jste se zkřížit mi dráhu. Váš poslední okamžik přišel. Vytrhl jsem vám roubík z úst, abych se pokochal výkřikem, s nímž padnete z výše čtyř tisíc metrů zpět do svého světa.“ To říká, ale jak to dopadlo, už víte a mně nezbývá, než doříct i ústřední motto tohoto ne nezajímavého škváru. Zní: Štěstí ve hře je nejstarší, nejsilnější a nejobyčejnější způsob, jak se může člověk, jemuž není dána umělecká schopnost, cítit jako umělec.
11.
A Norbert Jacques? Umělcem nebyl. A ani jeho doktor Mabuse ne a ani Hitler asi ne. A tak se stali hráči.
