Ve starém domě v kodaňském centru je brutálně zavražděna mladá dívka. Vrah jí vyřezal do tváře podivné značky. Kdo mohl udělat něco takového? Zbylé obyvatele domu smrt zasáhne, zvlášť majitelku. Policejní vyšetřování se rozbíhá, každý dělá svou práci…
Dánská autorka si pro čtenáře připravila typickou skandinávskou dvojici vyšetřovatelů, pro které je práce u policie prostě jenom práce – vykonávají ji svědomitě, ale domů si ji neberou. Jeppe Korner je z dvojice ten uzavřenější a citlivější, zato Anette Wernerová se s ničím moc nemaže a říká, co si myslí. Osm let spolupráce je naučilo, jak spolu vycházet a vzájemně se nepřizabít. Větší prostor v příběhu má Jeppe, kterému se rozpadlo manželství (sám ví, jaké je chodící klišé – polda s rozvodem na krku.) Jeho špatná nálada nenápadně ovlivňuje jinak dokonale fungující policejní mašinerii.
Zpočátku se zdá, že v knize půjde především o onu mašinerii, o policejní postupy, výslechy, klasickou detektivku s nalinkovaným a předvídatelným vývojem. K čtenářovu potěšení však autorka několikrát z vykolíkované cestičky sestoupí a připraví něco nečekaného. Ano, pořád tu jsou poldové z Kodaně, co makají od nevidím do nevidím, ale…
Postupně získáváte dojem, že se autorka baví tím, jak schválně nedá čtenářům to, co čekali. Pohrává si s klasickými klišé, a kdyby to všechno nebylo tak skandinávsky melancholické, přísahali byste, že na vás Engberg ze stránek mrkla. Jak jinak si vysvětlit okázalé ignorování zásadního vodítka nebo fakt, že nejsympatičtější osobou celé knihy není ani jeden z hlavních policajtů?
Katrine Engberg je původně tanečnice a choreografka a své umělecké zkušenosti zapracovala i sem, do své první detektivky. Jsou znát nejen v elegantních popisech vířícího prachu, máme tu i odkazy na různá umělecká odvětví – další vražda v Královském divadle, spolek autorů detektivek, i ty vyřezávané ornamenty ve tváři oběti jsou vlastně uměním. Největším uměním ze všech je však v současném moři severských detektivek přijít s něčím novým, zaujmout čtenáře, což se autorce obzvlášť v druhé polovině podařilo…
Dítě hvězd se tváří jako obyčejná detektivka, přitom je přímo narvaná samými falešnými vodítky, až se vám z nich zatočí hlava. Vybafnou na vás uprostřed piplavé policejní práce, takže si jich někdy ani nevšimnete včas – zaradujete se, že jste na něco přišli dřív než policajti, a úplně zapomenete na autorku a její škodolibé finty, jak z čtenářských detektivů-amatérů udělat blbce. Na těch 360 stranách se jí to povede hned několikrát. Člověk by mohl být až uražený, ale vlastně je to vtipné. Uvidíme, kolikrát nás autorka bude vodit za nos v chystaném pokračování, které bude mít název Krvavý úplněk…
Originál: Krokodillevogteren, 2016
Překlad: Magdalena Jirková
Vydal: Motto, 2017
366 stran
