Ukázka z knihy: Steve Robinson Spříznění

Genealog Jefferson Tayte je velmi oblíbenou postavou z knih Stevea Robinsona. Ve světě i u nás. Po bestsellerech Stopy v krvi, Hluboký hrob, Poslední anglická královna a Ztracená vládkyně přichází román Spříznění. Přečtěte si ukázku z knihy.

Americký genealog Jefferson Tayte nezná vlastní rodinu. Právě díky tomu se tak odhodlaně vrhá vstříc tajemstvím ukrytým v rodokmenech svých klientů. Nyní se  Taytovi dostane do rukou nová stopa, kterou prověřoval jeho zesnulý přítel, a proto se s kolegyní a profesorkou Jean Summerovou vydají na další výpravu do hlubin evropské minulosti. Jejich pátrání začne ohrožovat základy fašistické organizace, Tayte se Summerovou pochopí, že jsou ve hře síly mocnější než oni dva a že ne všechny odpovědi musejí vést ke šťastnému konci.

Přečtěte si ukázku z knihy.

Jefferson Tayte kráčel naleštěnou chodbou Německého kardiocentra v Mnichově. Světle hnědý oblek měl po letu stále po­ muchlaný, vrhal nervózní pohledy po Jean a jen doufal, že nejdou příliš pozdě.

Odpoledne přiletěli z letiště Heathrow na schůzku se sedmadevadesátiletým mužem jménem Johann Langner a velmi je šokovalo, když uslyšeli, že předchozího dne prodělal srdeční infarkt, a to i proto, že Tayte upínal velkou naději k tomu, co by mu Langner mohl říct.

Vzrušení ze schůzky a Jean Summerová, která seděla u okna a po celou dobu ho držela za ruku, pomohly Taytovi přečkat relativně krátký let a překonat strach z létání. Nyní měl žaludek stažený ze zcela jiných důvodů.

„Víte jistě, že nás chce pan Langner stále vidět?“ zeptal se Tayte muže v šedém obleku, kterého následovali.

Tayte neznal jeho jméno, hádal ale, že se jedná o šoféra. Byl stejně vysoký jako Tayte, ale štíhlý jako Jean. Čekal na ně, když vystoupili z letadla, odnesl jim zavazadla k mercedesu, který na ně čekal před příletovým terminálem, ale místo aby je vzal do hotelu, jak Tayte předpokládal, odvezl je rovnou do nemocnice. Taytův vak s oblekem měl přehozený přes paži a Jeanin batoh přes rameno.

„Instrukce Herr Langnera byly velmi jasné,“ odvětil muž pouze se slabým německým přízvukem. „Už se dostatečně zotavil a chce vás vidět co nejdříve.“ Zpomalil, otočil se k Taytovi a dodal: „Dokud stále může.“

Tayte kývl. Chápal, že s ohledem na věk Johanna Langnera a jeho špatný zdravotní stav, to už zítra nemusí být možné.

Jean musela skoro utíkat, aby Taytovým dlouhým krokům stačila, a z džínové bundy, kterou měla oblečenou přes žluté letní šaty, jí přitom málem vypadl tablet, který si nedávno koupila. Jako profesorka historie byla dobře obeznámena s rešeršemi a od chvíle, co se opět setkala s Taytem v Londýně poté, co dokončil svůj předchozí úkol, strávila během následujících dvou týdnů každičkou volnou chvíli na internetu, neboť se rozhodla zjistit co nejvíc o muži, k němuž Tayte upínal takové naděje.

„V Der Spiegel jsem četla, že galerie pana Langnera právě zprostředkovala prodej Matissova obrazu za rekordní částku,“ řekla muži, kterého následovali.

„Ano, máte pravdu,“ potvrdil muž. „A pro Herr Langnera to nebyla žádná maličkost. Začínal prakticky z ničeho a několik let trvalo, než si tímto způsobem dokázal vydělat na živobytí, pak si ale získal reputaci a jeho obchody se rozjely. Dokonce se mu podařilo vrátit několik obrazů, které byly ukradeny za války, jejich právoplatným majitelům.“

„Co ho pohání?“ zeptal se Tayte. „A kde to můžu sehnat?“

Muž se krátce zasmál. „O obchody se už několik let stará jeho syn Rudolf, tentokrát ale dohlížel Herr Langner na prodej osobně.“

„Možná na něj bylo toho vzrušení příliš.“

„To je docela možné. Šlo o spoustu peněz.“

Zastavili se u dveří vpravo. Muž na ně krátce zaklepal, otevřel je a postavil jejich zavazadla na zem. Pokoj uvnitř byl světlý, převážně bílý s trochou modré na několika kusech nábytku a na žaluziích na okně, které nabízelo výhled na společnou odpočinkovou zahradu v plném letním květu.

Johann Langner seděl na posteli, připojený k EKG monitoru vedle sebe, a hleděl na hosty přes pravé sklo brýlí; to levé měl zakryté. Poté, co Tayte a Jean přistoupili blíž, zvedl třesoucí se ruku zkroucenou artritidou a odhrnul si z čela řídké bílé vlasy. Muž, který je přivedl, se ujal představování.

„Herr Langnere, to je pan Tayte, americký genealog, a jeho společnice, profesorka Summerová.“

Langner se usmál, čímž zvýraznil znetvoření ve svém obličeji, v okolí lícních kostí a čelisti, a odhalil křivé zuby zhnědlé věkem a tabákem. „O oko jsem přišel za války,“ řekl Langner, kterému zjevně neuniklo, že Tayte civí na zakryté sklo jeho brýlí. Na rozdíl od muže, který je právě představil, byl jeho německý přízvuk velmi silný.

Tayte oplatil Langnerovi jeho úsměv. „Omlouvám se,“ řekl. „Nechtěl jsem zírat.“

„To je v pořádku,“ ujistil ho Langner. „Většina lidí zírá, když mě vidí poprvé, a věřte mi, zíral byste ještě víc, kdybych si sundal brýle.“

Ta představa Langnera očividně pobavila. Tiše se pro sebe zasmál, pak se otočil k muži u dveří a řekl: „Můžeš jít, Chris­ tophe.“

Christoph se usmál. „Kde je Ingrid? Možná bych s vámi měl počkat, dokud se nevrátí.“

„Ingrid je moje osobní ošetřovatelka,“ vysvětlil Langner Taytovi a Jean. „Byl to můj třetí infarkt a Ingrid mi pokaždé doslova zachránila život. Měla by se brzy vrátit.“ Langner se natáhl pro něco u postele. Chvíli šmátral, pak jim ukázal kabel s tlačítkem. „Nejsem natolik starý ani slabý, abych nezvládl zmáčknout čudlík, kdybych potřeboval pomoc,“ ujistil Christopha. „Navíc vím jistě, že jsem v dobrých rukách.“ Znovu se usmál na hosty.

„No dobrá,“ ustoupil Christoph, „trvám ale na tom, že počkám venku.“

„Ano, ano. Když musíš,“ odvětil Langner. Jakmile se Chris­ toph ocitl z doslechu, dodal: „Myslí to dobře, ale chová se ke mně jako k dítěti.“

Tayte se pousmál, a když si uvědomil, že pořád svírá aktovku, postavil ji na zem u postele a přitáhl blíž dvě židle, aby si s Jean mohli sednout. Přitom ho napadlo, proč výrobci nedělají ty židle širší. Možná by pak nemusel tak silně tlačit na područky, aby se z ní zase zvedl.

„A teď, pane Tayte,“ pravil Langner, jakmile se usadili, „cítím, že vám dlužím omluvu za to, že jsem vás nepřijal dřív.“

„To je naprosto pochopitelné,“ ujistil ho Tayte. „Jsem prostě rád, že to tentokrát vyšlo.“

Tayte se poprvé pokusil sejít s Johannem Langnerem před rokem, krátce poté, co se vrátil z Londýna zpátky do Washingtonu, jenže mu bylo pokaždé řečeno, že Langnerův zdravotní stav je příliš špatný na to, aby kohokoli přijal. Tedy až donedávna.

„Tak dobrá,“ řekl Langner. „V dopise jste se zmínil, že věříte, že bych vám mohl pomoct najít vaše rodiče.“

Tayte se zhluboka nadechl, zatajil dech a přemýšlel o důsledcích toho prostého prohlášení. Aspoň prozatím měl pocit, že veškerý výzkum jeho vlastní rodinné historie, kterému se celé roky marně věnoval, vedl jen k tomuto muži a k tomu, co by mu mohl, ale taky nemusel říct. Poté, co konečně obdržel telefonát, na který čekal po celou dobu plnění svého předchozího úkolu, a to potvrzení, že Langner ho přece jen přijme, ovládla ho ještě úzkostnější touha setkat se s ním. Sáhl si do saka a vytáhl fotografii, kterou mu matka nechala, když ho před čtyřiceti lety, ve věku sotva několika měsíců, opustila v Mexiku.

„Jak určitě víte,“ pravil Tayte, „živím se zkoumáním rodinné historie. Od chvíle, co jsem zjistil, že jsem adoptovaný, jsem se snažil pátrat v té své, zatím ale marně.“

„Opravdu?“ řekl Langner. „Genealog, který neví nic o své rodině. To musí být bolestivě ironické.“

„To tedy máte pravdu,“ potvrdil Tayte. „Pohání mě to ale vpřed. Jistým způsobem cítím, že mě to nutí zlepšovat se v tom, co dělám, v naději, že jednoho dne budu dost dobrý na to, abych našel odpovědi, které hledám. To, že mě adoptovali, jsem se dozvěděl krátce poté, co moji adoptivní rodiče zemřeli při pádu letadla, když jsem byl ještě v pubertě. Nechali mi tohle.“ Tayte podal fotku Langnerovi. „Věřím, že ta žena na obrázku je moje matka. Snažím se ji najít, nebo aspoň zjistit, kdo je. Fotka pochází z roku 1963.“

Langner se na obrázek zadíval. „Zdá se, že jste si tím rokem dost jistý. Jak to?“

„K tomu se dostanu za minutu, pokud dovolíte,“ pravil Tayte. „Poznáváte ji?“

Langner se zamyslel a dal si s odpovědí načas. Potom zavrtěl hlavou. „Ne, je mi to líto.“

Tayte na to byl připraven. Nečekal, že by to bylo tak snadné. „Poznáváte ale budovu, před kterou stojí.“ Nebyla to otázka.

Langner si přiblížil fotku ke zdravému oku a zkoumal ji.

Do hovoru se zapojila Jean. „Koupil jste ji od vlády v roce 1958 poté, co byla určena k demolici jako součást revitalizačního projektu.“

Langner přitakal a odložil fotku na postel. „Ano, je to jedna z mých budov. Stojí na kraji města, kousek odsud. Kamenní lvi tam byli původně umístěni jako reprezentace síly a odvahy. Je těžké je přehlédnout.“ Usmál se na Jean. „Určitě už jste provedli vlastní pátrání. Vidím, že toho o mně víte mnohem víc než já o vás.“

Ta poznámka přiměla Jean zavrtět se na židli. Zastrčila si po ramena dlouhé hnědé vlasy za ucho a zahanbeně se na něj usmála. „Byl to vítaný oddych od historických postav, kterými se zabývám obvykle.“

Langner se zasmál. „Živí mají přednost před mrtvými, co? Nepotrvá dlouho a sám se stanu jednou z vašich historických postav.“ Obrátil se k Taytovi. „Takže vaši matku vyfotili před jednou z mých budov a vy jste urazil tak dlouhou cestu v naději, že vám pomůžu ji identifikovat?“

„Možná ne přímo,“ řekl Tayte.

Sem ho zavedly měsíce pátrání, do kterého se pustil poté, co otevřel bezpečnostní schránku, kterou mu odkázal jeho starý přítel a učitel, Marcus Brown, a on teď jen doufal, že se nemýlí – zoufale si přál mít pravdu. Sáhl do aktovky a vytáhl složku, kterou si položil na kolena. Otevřel ji a vzal z ní kopii novinového výstřižku, který mu nechal Marcus spolu s krátkým vysvětlením, že mu o něm neřekl, protože nechtěl v Taytovi vzbudit naděje, dokud nebude vědět víc. Víc toho však nebylo, a Tayte hádal, že Marcus musel učinit svůj objev krátce před smrtí, jinak by zjistil další informace. Ale i když jich bylo málo, Tayte věřil, že to postačí.

„Určitě si vzpomínáte na den, kdy tohle vyfotili pro místní noviny, pro Abendzeitung,“ řekl a podal výstřižek Langnerovi.

Langner si ho vzal. Byly na něm dvě fotky stejné neoklasicistní budovy. Jeden snímek byl očividně novější a pocházel z roku 1963, když článek vyšel. Druhá byla z nezapomenutelné doby světových dějin. Oba obrázky ukazovaly širokou třípatrovou budovu s centrálním sloupovím, které aspoň na Tayta působilo dost tíživě, obrovité betonové sloupy se vypínaly skoro do celkové výšky stavby. Uprostřed se nacházely dvě kamenné sochy lvů, přesně ty samé, jaké byly vidět i na fotce Taytovy matky.

Z nápisu nad hlavním vchodem byly na fotce vidět pouze části: „nd E“. S takto omezenými nápovědami si Tayte dříve myslel, že se jedná o budovu nějakého hotelu a strávil mnoho hodin vymýšlením nejrůznějších názvů, jako třeba Grand Excelsior. Ještě víc času pak strávil rešeršemi hotelů, jejichž názvy odpovídaly, nenašel však žádný, který by se hodil. A žádný div, nyní totiž věděl, že hledal na špatných místech. Slova nad hlavním vchodem nebyla ani v angličtině, nápis byl německy: „Blut und Ehre“ – „Krev a čest“.

Tayte slyšel Langnera něco říct, promluvil však tak tiše, že mu nerozuměl. „Promiňte, co jste říkal?“

Hitlerjugend,“ zopakoval Langner s pohledem upřeným na kopii článku, jako by v něm starší obrázek, ten se sloupy zdobenými dlouhými vlajkami nacistické strany, probouzel zasuté vzpomínky. „Blut und Ehre bylo heslo Hitlerovy mládeže. Ta budova byla určena pro slibné mladé hochy z celého Německa.“ Zavrtěl hlavou. „Chtěl jsem s tím místem udělat něco dobrého, přestože spousta Mnichovanů by ho tehdy nejraději zničila. Já věřil, že je důležité budovu zachovat.“ Odmlčel se. „Jak zní ta britská fráze? Ach, ano… Lest we forget. Abychom nezapomněli.“

„Takže jste z té budovy udělal muzeum?“ zeptala se Jean.

„Dalo by se to tak říct. Já tomu ale radši říkám vzdělávací centrum. Nyní ji ovšem zastínilo NS-Dokumentationszentrum, mnichovské Dokumentační centrum historie nacismu, které postavili na místě, kde dříve bývala centrála NSDAP – Národně socialistické německé dělnické strany, kterou nepochybně znáte jako nacistickou stranu.“

Langner se znovu zadíval na kopii novinového výstřižku. „1963,“ řekl a usmál se pro sebe. „Pamatuji si, jako by to bylo včera, když mnichovský starosta přestřihl stuhu.“ Vzhlédl k Taytovi. „Jak by vám mohla bývalá akademie Hitlerjugend pomoct při hledání vaší matky?“

Byla to dobrá otázka a Tayte si ji položil už mnohokrát od chvíle, co se ujal tohoto nejosobnějšího z úkolů. Jakmile šlo o jeho vlastní rodinnou historii, Tayte věděl, že se chytá stébel, a musel přiznat, že teď to není jiné, jenže tentokrát věděl s jistotou, že jeho matka u bývalého sídla Hitlerjugend opravdu byla. Ještě nikdy nenarazil na podobně konkrétní spojení se svojí rodinou a Marcus tu fotku očividně považoval za důležitou, což Tayta hnalo dál. Dospěl k závěru, že teď už mu zbývá jenom zjistit, co tu jeho matka dělala, a pak sledovat další vodítka. Natáhl ruku k Langnerovi a ukázal na další obrázek na výstřižku. Byl na ní dav s protestními transparenty. Vybral jeden konkrétní.

„Abych se vrátil k vaší předchozí otázce, jak vím, že fotka mojí matky pochází z roku 1963. Odpovědí je, že tam byla v den oficiálního otevření vašeho vzdělávacího centra. Zúčastnila se ceremonie.“

Tayte se odmlčel a opět ho napadlo, jestli třeba fotku neudělal jeho otec. „Vidíte tu čepici s kšiltem a se zubatým vzorem z šedesátých let, kterou má ta žena na hlavě?“

Langner se zadíval pozorněji a přitakal. Tayte obrátil jeho pozornost zpět k fotce své matky.

„Na fotce v novinách není její obličej dobře vidět, je ale zjevné, že se jedná o stejnou čepici, jíž drží moje matka na fotce, kterou mi nechala. Styl i vzor jsou identické.“

„Takže vaše matka byla Demonstrant? Protestovala proti tomu, že jsem zachránil budovu Hitlerjugend před demolicí?“

„Možná,“ připustil Tayte. „Anebo tam byla z nějakého jiného důvodu a k davu se připletla náhodou. Mě zajímá to, proč tam vůbec byla – jestli kvůli budově, nebo kvůli někomu, kdo s ní byl nějak spojený.“

„A to vás přivedlo ke mně,“ řekl Langner.

Anotace:
Jefferson Tayte věnoval celý život zkoumání neúplných rodokmenů, aby pomohl rozvráceným rodinám… a odkryl dlouho ukrytá tajemství. Sám je ale samotář, muž bez kořenů – jeho vlastní původ představuje největší záhadu jeho kariéry.
To se však změní, když se Taytovi dostane do rukou nová stopa, za kterou se s profesorkou a kolegyní Jean Summerovou vydají do Mnichova. Hon za odpověďmi je ale zavede na nebezpečné území: ke zlověstným tajemstvím nacistického Německa a lidem ochotným obětovat cokoli, aby je ochránili.
Když jejich pátrání začne ohrožovat základy fašistické organizace, Tayte se Summerovou pochopí, že hrají o čas. Dokážou odhalit kořeny temné minulosti německého národa dřív, než se sami stanou jejími oběťmi?
Nakladatel: Mystery Press, 299 Kč.

Share Button

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.

REKLAMA
REKLAMA

Doporučujeme

CITARNY.CZ
Severské detektivky

www.alpress.cz


www.styl-zivota.cz

CZIN.eu

REKLAMA