U potoka (Vladimír Zlý)
Davidu Urbanovi roste konkurence v podobě detektivek orientovaných především na věrohodně popsané postupy vyšetřování. Syrový příběh z Ostravska poloviny devadesátých let však dokáže zaujmout širší okruh čtenářů.
Autor kriminálních příběhů z Ostravska Vladimír Zlý (narozen 1988) zúročil ve svých knihách smysl pro detail získaný praxí v zubní laboratoři a odpozorované chování lidí z městské hromadné dopravy, kde působil jako řidič tramvaje. Kromě recenzovaného titulu je autorem knih Čistič a Pod haldou. S Davidem Urbanem společně napsali román Perfektní alibi. Plod jejich další spolupráce – titul Vysvědčení – se připravuje, stejně jako Zlého další samostatný román, Skrytá vada.
Říjen, polovina devadesátých let minulého století. Na břehu potoka u obce Háj ve Slezsku je nalezeno tělo osmnáctileté Zuzany, kterou zoufalí rodiče již dva dny pohřešují. Dívka byla znásilněna a zavražděna. Ostravské první oddělení rozjíždí pátrání po vrahovi. Vyslýchá svědky, tu ochotnější spolupracovat, tu méně, vyhodnocuje stopy, skládá časovou osu, kudy se mohl pachatel pohybovat před činem a po činu. Dlouho není jasné, co oběť dělala večer na onom opuštěném místě a jestli ji měl vrah vytipovanou nebo šlo o náhodný výběr.
Příběh se odehrává během čtyř dnů roku 1995. To umožňuje autorovi představit svou mordpartu jako profesionály z masa a kostí, jež se ještě museli obejít bez moderních vymožeností jako sledování pohybu mobilů a podobně. Každá kapitola je nadepsaná datem a částí dne, kdy se odehrává, a je nazvaná podle toho, co se v ní zrovna odehrává (což mi přišlo většinou zbytečné, protože pokud se na konci kapitoly kriminalisté dohadují o tom, že půjdou vyslechnout posunovače, je nabíledni, o čem bude další kapitola i bez názvu). Kapitoly jsou velice krátké, což přispívá k dynamice příběhu, některé zabírají pouhou stránku a půl.
U potoka je ryzí policejně-procedurální detektivka. Tady se srovnání s Davidem Urbanem (policistou píšícím podobně laděné detektivky) přímo nabízí, takže výše zmíněná spolupráce nás moc nepřekvapí. Autor si libuje v detailech, dost často zabírajících klidně i půl stránky. Markantní je to zejména při ohledání oběti na pitevně. Do jisté míry je zajímavé, co všechno se zjišťuje a co může soudní lékař z mrtvého těla „vyčíst“. Na druhou stranu na toto téma je na trhu aktuálně hned několik titulů, takže opravdu potřebujeme znát detaily, jako kolik mrtvá vážila nebo jakou měla barvu očí? Ostatní scény vyšetřování (výslechy, vyhodnocování stop) však zabírají prostor tak akorát. Z tohoto důvodu, a také kvůli stále aktuálnímu tématu, si román může najít cestu i ke čtenářům, kteří vyšetřování nepotřebují znát do detailů.
V příběhu je pět hlavních postav kriminalistů plus dva jejich nadřízení. Na první pohled je to docela dost postav. Autor je navíc nepopisuje, u některých dlouho neznáme ani příjmení (byť některým dal zábavná příjmení jako Tupý, Štístko, Chudá, Nehodný nebo Neřád), u pár z nich jen víme, že jsou mladší nebo starší, případně poněkud při těle. Nakonec to ani nevadí, protože na sebe nestrhávají pozornost a působí jako jeden muž jdoucí cílevědomě za svým. Autor očividně klade důraz na věrohodnost vyšetřování závažného případu (dle jeho slov inspirovaného skutečnou událostí), takže je nám jedno, zdali svědka nebo podezřelého vyslýchá Milan, František nebo Ivoš. Právě posledně jmenovaný je nicméně hlavní postavou autorových předcházejících titulů, které se odehrávají v současnosti. U potoka je tedy příležitost poznat ho ještě mladého při jednom z jeho prvních případů, kdy teprve sbírá zkušenosti.
Vladimír Zlý svůj příběh umístil do reálných lokací, používá existující názvy ulic, a dokonce i čísla domů. Díky aplikacím typu Google Street View se tak můžete podívat, jak daná místa vypadají dnes (byť před více jak třiceti lety pravděpodobně vypadala jinak). Fanoušky železnice možná potěší několik scén, které se odehrávají na nádraží v Háji a ocení, že autor dobře zná železniční hantýrku.
Autorův aktuální titul, v duchu celého příběhu pojmenovaný lakonicky a jednoduše, nenabízí žádné překvapivé zvraty. Pachatele totiž známe už od první kapitoly, takže jen sledujeme, jak se k němu kriminalisté dopracovávají. Nejsou tu morbidní detaily (když nepočítám obligátní detailní popis pitvy), překombinované zločiny nebo geniální detektivové na stopě nadprůměrně inteligentnímu pachateli. Pár ozvláštnění tu sice najdeme, ale to je jen takové lehké okořenění. Jednoduchý, přímočarý a strohý závěr popsaný téměř ve stylu policejního protokolu je vzhledem k vyšetřovanému případu o to působivější.
Příběh potěší především ty, kteří mají preferují věrohodně a detailně popsané postupy vyšetřování, v tomto případě ještě umocněné absencí soudobé techniky. Nepotřebují vědět nic o soukromý detektivů nebo jak vypadají. Oni jsou to totiž vesměs nenápadní lidé, kteří však dělají svou práci se stoprocentním nasazením, skromně, ale důsledně. A příběhů, které jim svým způsobem vzdávají holt, jako právě tento, není podle mě nikdy dost.
Text: Vladimír Zlý (2026)
Vydáno: Argo (2026)
242 stran
