Sociopat (D. B. Peck)

Debutový román o sociopatce a posedlém detektivovi by mohl být skvělým přírůstkem do žánru psychologické krimi. Bohužel, nezkušený styl autorky a slabá redakční práce kazí jinak zajímavý nápad.

Už dávno neplatí, že by hlavní hrdinové museli být „klaďasové“. Pokud autor či scénárista udělal z protagonisty zápornou postavu, svého času to mohl být poměrně risk, který ale, jak se dříve či později ukázalo, mohl vyjít. Stačilo přidat hrdinovi určité ospravedlnění, proč činí to, co činí, případně ho obdařit určitým šarmem, nejlépe kombinací obojího. Své by o tom mohl vyprávět Dexter Morgan, hrdina knižní řady a především dnes už kultovního televizního seriálu. Také šestadvacetiletá autorka Denisa Havlíčková, která si pro svůj literární debut zvolila pseudonym D. B. Peck představuje čtenářům hrdinku, o které se v žádném případě nedá říci, že by byla kladná, nicméně se jistým způsobem snaží vysvětlit příčiny jejího konání.

Třicátnice Emma Stone pracuje na vysoké pozici v blíže neurčené firmě. Dobře se obléká, na podřízené je patřičně tvrdá a je-li třeba, dokáže se postavit každému. Muže si dává k večeři jako zákusek, ovšem bez jakéhokoliv citu. Sama o sobě tvrdí, že žádný cit nemá, naprosto postrádá empatii, je zkrátka sociopat. Obal úspěšné mladé a atraktivní ženy však skrývá traumata z disfunkční rodiny plné tragédií. Rodiče se jí zabili při autonehodě a starší bratr spáchal sebevraždu zřejmě v drogovém rauši. Emma navštěvuje psychologa, kterému krůček po krůčku líčí svou pohnutou minulost, především si ale stěžuje na to, že má stalkera v podobě policejního detektiva Samuela. Ten po Emmě tvrdě jde, jelikož je přesvědčen, že zdánlivě nevinná oběť nepříznivého osudu za sebou ve skutečnosti zanechává mrtvoly. Emma nachází jedinou útěchu u staré sousedky, která jí trochu připomíná babičku, jež se ale k Emmě nikdy hezky nechovala.

Sam Müller je Emmou posedlý. Z domácí pracovny si udělal „svatyni“, kde má všude možně pověšené fotky Emmy, doplněné různými materiály ohledně vyšetřování. Manželka od Sama nakonec uteče a jeho posedlost nikdo z kolegů a nadřízených nechápe a netoleruje, s výjimkou jeho kolegy Eddieho. Ale i parťákova trpělivost má své meze. Detektiv je přesvědčený, že Emma sprovodila ze světa nejen svoje despotické rodiče, ale i bratra, plus pár dalších obětí. Je rozhodnut Emmu dostat za každou cenu a dokázat svému okolí, že měl pravdu.

Kniha je rozdělena na dvě poloviny, v té první nám svůj příběh vypráví Emma, ve druhé dostane slovo Sam, aby nám svěřil své myšlenkové pochody. Pochopitelně čekáme, jaký bude mít on pohled na Emmu, zdali vysvětlí, z čeho všeho ji vlastně obviňuje a jaké pro to má důkazy. Obě části jsou vyprávěny v první osobě.

Román je napsán příšerným, nezkušeným a neohrabaným stylem. Jako kdyby to psala nějaká teenagerka válčící se slohem. V první půli to ještě jde, byť některé formulace skřípou už tam, ale za to druhá půlka, věnovaná Samovi, ta už je vyloženě strašná. Laciné, přihlouplé a povrchní myšlenky či dialogy mě několikrát nutily přemýšlet o tom, že četbu prostě vzdám a knihu nedočtu. Což se mi stalo jen málokdy. Autorka se marně snaží vžít do myšlení zhýralého detektiva a vkládá mu do myšlenek a do úst primitivní úvahy. I kdybychom nevěděli, jaké pohlaví se za pseudonymem skrývá, přímo to křičí, že román napsala žena, která nemá dost zkušeností, aby si poradila s mužskou psychikou.

Kromě toho drhne rozjezd samotného příběhu. Na samém počátku se vše točí na můj vkus docela dlouho kolem Emminy babičky, která se o ni starala. Zdlouhavé pak začnou být i scény sezení u psychologa. Dlouho nevíme, co se z příběhu vlastně vyklube a jakým směrem se bude ubírat. Děj navíc různě přeskakuje do doby sezení u psychiatra, současných příhod a příhod z minulosti. Orientaci v příběhu pak ještě zhoršuje to, že občas není jasné, kdy se která pasáž z hlediska chronologie odehrává.

Asi není třeba zdůrazňovat, že se celá první půle zasvěcená Emmě točí kolem otázky, zdali Emmu detektiv Sam jen stalkuje nebo k tomu má vážné důvody. Příběh pak stojí značnou dobu na otázce, zdali Emma opravdu vraždila, jde jen o nějaké její představy či to na ni někdo hází. A i kdyby vraždila, můžeme jí pochopit? Autorka ji sice nešetří, takže si možná nejeden čtenář řekne „no, prožít to, co ona…“, nicméně je tu problém, zdali to skutečně prožila. Jako vyprávěč není zrovna hodnověrná.

Příběh se odehrává v bezejmenném městě a většina postav má – podobně jako v sérii Lars od Daniela Grise – „univerzální“ jména, která se vyskytují jak u nás, tak v zahraničí (Emma, Sam, Mia, Eddie), takže by se příběh mohl vlastně odehrávat kdekoliv.

Sociopat je určitě dobře myšlený pokus prorazit se žánrem, který u nás není zrovna zavedený. Je snahou přinést do světa krimi literatury něco nového a svěžího, a ještě tomu dodat jistou psychologickou i zvrácenou hloubku. Bohužel všechno kazí zjevná nevyzrálost autorky, díky čemuž celý román připomíná spíš školní práci slohově nezkušeného gymnazisty. To vše by se ještě dalo autorce odpustit, zarážející je však zjevná absence jakéhokoliv redakčního zásahu. Opravdu nechápu, jak něco takového mohlo nakladatelstvím projít.

Text: D. B. Peck (2024)
Vydáno: Epocha (2024)
352 stran