Kdysi tady hořel oheň (Anna Winterová)

Jaké tajemství skrývá opuštěný kemp? Detektivní debut Anny Winterové nabízí napětí, záhady a temná tajemství ukrytá za idylickými kulisami ospalé vesnice, kde zmizely dvě mladé ženy.

Bývalé nemocnice, velké staré domy či opuštěné továrny… Jistě mi dáte zapravdu, že jsou to časté propriety detektivek a thrillerů, spíše se ale vyskytují v zahraniční literatuře. U nás milujeme letní pobyty v kempu u rybníka, takže co takhle tajemný a napínavý příběh, ve kterém důležitou roli hraje kemp? A proč ne rovnou vyhořelý, opuštěný a skrývající nějaké tajemství? A co k tomu přidat příběh odehrávající se v na první pohled idylickém místě a v idylickém čase, zatímco se někde pod tím vším ukrývá zlo? Na první náhled obě tyto “podmínky” splňuje detektivní příběh vystudované filozofky a pracovnice v humanitních vědách Anny Winterové.

Čtyřiatřicetiletá Viktorie Minářová je překladatelkou na volné noze. Vezme si třítýdenní dovolenou a z Prahy se vrací do rodného domu v malé vesnici. Velký dům patří její matce Evě, která v něm nechává bydlet svou rozvedenou sestru Věru s dcerami – dvacetiletou Alenou a osmiletou Brigitou. Alena se před třemi měsíci odstěhovala ke Kátě, Viktoriině dávné, ale neopětované lásce, a od té doby nedala nikomu o sobě vědět. Teta začíná mít o dceru strach, ale Eva její obavy nesdílí. Alenu vždy považovala za fracka a budižkničemu, a když neteř po vyhrocené hádce utekla z domu, zakázala sestře o ní mluvit, a dokonce ji donutila vymazat si z mobilu její telefonní číslo.

Viktorie se brzy po příjezdu vypraví na koupání do nedalekého kempu, který však najde zavřený a vyhořelý. Nedbá na ceduli se zákazem vstupu a vykoupe se v přilehlém rybníku. V troskách kempu se pak setká s jakousi podivnou bytostí, kterou si pro sebe pojmenuje “příšera”. Podle místních kemp po požáru koupila stárnoucí malířka, která se vrátila z emigrace, a nad vesnicí zrekonstruovala starý statek. Téměř nedobytná usedlost se od té doby stala útočištěm různých extravagantních umělců.

Věra je přesvědčena, že jedině Viktorie by se mohla pokusit její dceru najít. Té se však do hledání moc nechce, fixace na Káťu je stále příliš silná. Když však zjistí, že zároveň s Alenou zmizela i Káťa, začne tušit, že je tu něco špatně. Mohly se obě uchýlit na statek? Ale proč o nich nikdo nic neví? Co se doopravdy děje za vysokými zdmi statku? Od té doby se Viktoriina dovolená dělí na pátrání po Aleně s Káťou a snahu zjistit, co se v kempu vlastně stalo, co za děsivé tajemství ukrývá, případně jestli to všechno nějak nesouvisí se statkem. Místní podle všeho vědí o kempu a statku víc, než jsou ochotni sdělit.

Tohle je přesně příběh typu “Hledám nezvěstnou osobu, je tu starý a podivný objekt, všichni něco ví a buď to tají, nebo o tom nesmí mluvit.” Zejména první polovina se čte velmi dobře. Je tu skvěle vystižená atmosféra horkého léta, v příběhu navíc hraje velkou roli fotografování a malování, takže člověk by měl chuť oprášit starou zrcadlovku a vyrazit fotit. Postavy se vyjadřují většinu času uvěřitelně a slang používají přirozeně. Řada dialogů, včetně vyhrocených hádek, vyznívá nadprůměrně realisticky. Je totiž přidaná hodnota v podobě výrazné psychologické linie – vypjaté scény (především hádek mezi Evou a Věrou) jsou popsány opravdu mistrovsky. Člověka z nich mrazí, měl by chuť se do nich vložit a zařvat si také, něco k tomu říci. Z těchto scén lze perfektně vycítit vztek, nenávist, ale i smutek. Už dlouho mě nějaká scéna hádky tak dobře nevtáhla do děje.

Přesto není dlouho jasné, kam se bude děj románu ubírat, zvlášť když se vlastně žádný zločin evidentně nestal. Nějakou dobu mi to nevadilo, poněvadž jsem si užíval autorčin styl, realisticky vykreslené postavy a lehce zlověstnou atmosféru (z níž je znát autorčina vášeň pro spojení kriminální zápletky, mytologie a fantasy). Nicméně Viktoriino opájení se platonickým vztahem ke Kátě začíná být za polovinou knihy trochu dlouhé. Viktorie se začíná opakovat a příběh místy najednou více připomíná Harlekýnku než detektivku. Tady to chtělo kočírovat lépe. Čtenář přeci už dávno ví, co Viki ke Kátě cítila, byla láska jejího života, objekt touhy ji nikdy neopětoval a tak dál, tak proč se tím pořád zabývat? Děj je najednou čím dál zdlouhavější, často se řeší to či ono pořád dokola, dynamice příběhu neprospívají ani dlouhé proslovy někdy i přes půl stránky.

S finišem knihy bohužel přichází další zklamání. Co se týče konce a vyřešení záhady kolem jedné z postav, napadlo mě už mnohem dřív než Viktorii, ale přesto jsem byl trochu rozladěný z toho, že jsem měl pravdu. Vyústění mi to totiž dvakrát reálné, navíc mě nenapadal smysl toho všeho. Vše pak ještě dorazil podivný konec. Navíc se tu potvrdilo, že kombinace tajemna a ospalé idylky funguje dobře, ale jen dokud netušíme, co se za událostmi skrývá.

Sečteno a podtrženo, román nezačíná špatně. Ještě v první polovině jsem byl docela nadšený. Nic jsem o románu nevěděl, nic jsem o něj nečekal, ale říkal jsem si, že jsem možná objevil novou oblíbenou autorku. Líbila se mi atmosféra, bavily mě místa děje i jisté tajemno. Chtělo to ale ve správnou dobu přidat plyn. Ke konci všechno pokazila opakující se témata, dlouhé proslovy a neustálé řešení téhož. Vše pak potopil podivný, a ne zrovna věrohodný konec.

Text: Anna Winterová (2024)
Vydáno: Mystery Press (2024)
464 stran