Ano, Záhada Edwina Drooda byla v době svého vzniku velmi populární. Natolik, že kromě již zmíněných Italů a Dickense mladšího se o pokračování a odhalení pachatele snažili mimo jiné třeba i Leon Garfield nebo Charles Forsyte, ve své době uznávaní spisovatelé. Nedokončený příběh s tajemstvím však o něco později nenechal klidnými ani tvůrce kinematografie, a tak vzniklo roku 1935 i filmové zpracování.
Nejoriginálnější verzí Dickensova posledního románu je ale bezesporu broadwayský komediální muzikál(!) „Drood“ z roku 1985, jenž vyhrál mnoho cen včetně Edgara, a jehož závěr vyřešil režisér vskutku šalamounsky – publikum v sále samo rozhodne, kdo z podezřelých je vrah, a podle jejich volby se odehraje jeden z připravených alternativních konců…
V jedné z posledních Dickensových románů se však také objevuje jeden z prvních literárních detektivů, když už ne Velký, tak alespoň „Větší“. Zatímco za oceánem se v přibližně stejné době objevil Poeův August Dupin, Dickens přivádí na scénu v knize Ponurý dům (Bleak House, 1952) detektiva Bucketa, který byl sice epizodní, leč výraznou postavou. Už tehdy se u něj objevily typické rysy pozdějších chrabrých hrdinů – znalost lidských povah, bystrost úsudku a schopnost přesvědčit lidi udělat a říct to, co chtěl, aniž o tom věděli. Bucket byl jak detektiv, tak i něco jako pochůzkář, takže znal svůj okrsek a drobní zlodějíčci zas znali jeho, a tak se hezky rychle vytratili po jediném jeho zamračení, žebráci a prostitutky s ním mluvili s respektem a úctou a k prověření nejasné svědecké výpovědi neváhal použít i drobnou a nevinnou lest. (Spekuluje se, že předobraz Bucketa viděl Dickens v Charlesi Fredericku Fieldovi, detektivu ze Scotland Yardu, o němž a jeho práci Dickens často psal novinové články.)
Zkrátka, nenápadný, ale inteligentní detektiv Bucket v sobě skrýval velký inspirační potenciál pro další a další autory a jejich postavy.
