Poslední díl trilogie Zygmunta Miłoszewského s názvem Hněv nedávno vydalo nakladatelství Host a Newsweek ho označil za nejlepší Miłoszewského román: nejinteligentnější a nejlépe napsaný.
Román Hněv potvrzuje výjimečnou literární zdatnost Zygmunta Miłoszewského […] a také to, co už dávno víme — že jeho největší síla spočívá ve vypravěčském talentu. Je typem autora, který se „vyučil“ u Raymonda Chandlera. – Wyborcza.pl
My vám právě nabízíme ochutnávku z této knihy.
Nechtěl tady být, nesnášel takovéhle akce. Místo prokurátora bylo v jeho kanceláři, v soudní síni nebo tam, kde byl spáchán zločin. Jakákoli jiná činnost byla mrháním penězi daňových poplatníků, protože ti je platili za to, aby dohlíželi na dodržování zákonů. Ne za to, aby přestřihávali pásky a producírovali se před středoškolskou mládeží. Jenomže kdosi došel k závěru, že by si měla prokuratura vylepšit image, a prosba olštýnského lycea, aby někdo z jejích zaměstnanců předal cenu za práci o boji proti násilí, nebyla zdvořile odmítnuta. Naopak, byla nadšeně přijata a Teodor Szacki vytipován jako vhodný zástupce úřadu. Měl v úmyslu protestovat, ale šéfová předběhla jeho námitky otázkou: „Víte, proč posílám mezi normální lidi takového zapšklého sociopata a mizantropa, jako jste vy?“ A pak předběhla i jeho odpověď: „Protože vy jediný vypadáte jako prokurátor.“
O tom, že by si měl připravit řeč, se nezmínila.
„Děkuji vám za všechny práce,“ učitelka, která ho přivítala, promlouvala k mládeži s kantorskou rutinou, „a za úsilí, které jste do jejich vypracování vložili. Obdivuji vaše nadšení a váš altruismus, protože nevěřím zlomyslným pomluvám, že to mnozí z vás dělali jen proto, aby si vylepšili známku z chování.“
Salva smíchu.
„Doufám, že vás moje třída informovala, že tato známka vychází z chování za celé tři roky, bez ohledu na náhlá vzplanutí rozumu.“
Teatrální kvílení.
Szacki se rozhlédl po aule a pocítil stesk. Ani ne tak po době, kdy byl mladý. Spíš po době, kdy nebyl zatrpklý. Do role ironického cynika se stylizoval už od střední školy, ale všichni, kdo ho tehdy znali, dobře věděli, že je to póza. A dívky se stavěly do fronty na citlivého intelektuála, který se ukryl před světem v brnění z netečnosti a cynismu. Tak to bylo v lyceu, tak to bylo na univerzitě. Dokonce i v dobách, kdy byl čekatelem, a v prvních letech práce vládlo v jeho okolí přesvědčení, že pod talárem, dokonale padnoucím oblekem a paragrafy se skrývá citlivý a dobrosrdečný člověk. Ach, kdeže loňské sněhy jsou. Změnil místo jednou, podruhé, potřetí, zestárl a jeho cesty s těmi, kdo ho znali jako mladého člověka a mladého prokurátora, se definitivně rozešly. Zůstali ti, kdo neměli důvod si myslet, že se za jeho chladem a netečností cokoli skrývá. A on si musel konečně přiznat, že propásl svou poslední šanci, okamžik, kdy brnění přestalo být ochranným oděvem a stalo se částí Teodora Szackého. Dřív ho mohl sundat a pověsit na hřebík, ale teď byl jako kyborg z nějakého vědecko-fantastického románu. Kdyby mu odebrali umělé části, umřel by.
V téhle aule si poprvé uvědomil, jak moc ho jeho vlastní stylizace svazuje. A že kdyby si mohl znovu vybrat, zvolil by si stejné povolání, ale vykašlal by se na tuhle umělou pózu.
„Prosadit se na trhu práce je těžké,“ pokračovala učitelka, „ale myslím, že mnozí z vás si svou prací připravili půdu, pokud budou jednou hledat zaměstnání na ministerstvu vnitra nebo spravedlnosti…“
„Ve Szczytně, u poldů!“ vykřikl kdosi v sále.
Salva smíchu.
„Ty, Marťo, to spíš v kriminále v Barczewu!“
Nevázané veselí.
„Mám tu čest přivítat u nás člověka, pro kterého je služba spravedlnosti povoláním, ale doufám, že zároveň i posláním. Pan prokurátor Teodor Szacki.“
Povstal.
Ozval se chabý potlesk. Samozřejmě, kdo by tleskal prokurátorovi. Zástupci profese, která se zabývá hlavně tím, že leze do prdele politikům a osvobozuje zločince zadržené hodnými policisty, anebo tím, že maří vyšetřování a fušuje obžalovací spisy. Kdyby znal prokurátory jen z médií, chodil by ve volném čase k soudu a plival jim na taláry.
Zapnul si horní knoflík saka a pevným krokem přešel po aule ke třem schůdkům vedoucím na pódium. Nesahalo mu ani ke kolenům a mohl na něj vystoupit jedním krokem, ale za prvé neměl chuť skákat jako opice a za druhé chtěl defilovat před publikem a předvést mu, jak může vypadat člověk, který stojí na stráži zákona.
Měl na sobě svůj „bondovský model“, jak tomu říkal, britskou klasiku, která ho nezklamala nikdy, když potřeboval udělat dojem. Oblek v šedém odstínu nebe před bouří s téměř neviditelnými světlými proužky, blankytně modrou košili, úzkou grafitově šedou kravatu s jemným vzorkem. Kapesníček ze surového lnu vystupující centimetr z kapsičky u saka. Manžetové knoflíčky a hodinky z matné chirurgické oceli. Ve stejném odstínu, jaký měly jeho husté, úplně bílé vlasy. Vypadal jako jeden z pilířů síly a stability Polské republiky.
Cítil pohledy dívek, které se teprve nedávno proměnily v ženy a z nichž většina právě zjistila, že mužský svět nekončí mikinami spolužáků, obnošenými saky otců a vytahanými svetry dědečků. Že existuje klasická elegance, která je mužskou deklarací vyrovnanosti a sebedůvěry. Která za ně říká: móda mě nezajímá. Byl jsem, jsem a vždycky budu módní.
Když si ještě za studií tenhle styl vymyslel a rozhodl se pro britský střih, který byl jeho srdci bližší než italský nebo americký, uvědomil si, že nikdy nebude mít na sortiment ze Savile Row, a dokonce ani na lepší kousky stylu prêt-à-porter. Musel si najít obleky, které by vypadaly jako od Huntsmana nebo od Andersona & Shepparda, a přitom byly z Polska. A našel! Bylo to možná nejpečlivěji střežené tajemství prokurátora Szackého.
Teď ho sledovaly stovky párů mladých očí, které nemohly uvěřit, že tenhle chlápek, co se dokáže ohodit líp než Daniel Craig, je státní zaměstnanec. Szacki, vědom si dojmu, který dělá, prošel kolem nudného obrazu zachycujícího nějaký antický výjev a zastavil se před mikrofonem.
Nejspíš by měl říct něco vtipného, připadalo mu, že na to všichni čekají — studenti, učitelé, kluk s dredy filmující událost do školní kroniky. I šéfovou by potěšilo, kdyby na YouTube uviděla, jak s lehkostí a chutí reprezentuje úřad prokurátora. Konečně normální člověk, a ne nějaký suchar, který recituje do kamery paragrafy. A dokonce i on by se rád chvíli cítil být jedním z lidí v sále, připomenul si, že byl kdysi… ne mladý, po tom se mu nestýskalo, ale svěží. Přesněji řečeno nezkažený.
Hledal v paměti nějaký školní vtip, kterým by začal, ale pak došel k závěru, že nemůže nahrazovat jednu stylizaci druhou.
Ticho se protahovalo, v sále to zašumělo, několik lidí nejspíš právě zašeptalo svému sousedovi: „Hele, nevíš, o co jde?“ Učitelka udělala pohyb, jako by chtěla vstát a zachránit situaci.
„Statistiky jsou proti vám,“ pronesl chladně. Jeho silný hlas, vytrénovaný během stovek soudních přelíčení a závěrečných řečí, zahřměl nad hlavami shromážděných. Pak někdo zareagoval a stáhl zvuk. „V Polsku je každý rok spácháno více než milion trestných činů. Proti půl milionu lidí je vzneseno obvinění. Což znamená, že někteří z vás během svého života určitě spáchají trestný čin. Pravděpodobně něco ukradnete nebo zaviníte dopravní nehodu. Možná někoho podvedete nebo zbijete. Někdo z vás nejspíš někoho zavraždí. Samozřejmě že teď si takovou myšlenku nepřipouštíte, ale tu si nepřipouští většina vrahů. Ráno vstanou jako normální lidé, vyčistí si zuby, udělají si snídani. Ale pak se něco stane, nešťastný souběh událostí, okolností, emocí. A večer jdou spát jako vrazi. Potká to i někoho z vás.“
Mluvil klidně a přesvědčivě, jako v soudní síni.
„Ale statistiky lžou,“ Szacki se pousmál, jako by měl pro studenty dobré zprávy. „Zahrnují totiž jen zlo odhalené, zatímco ve skutečnosti se trestných činů a křivd děje daleko víc. Občas vůbec nevyjdou najevo, protože dokonalé zločiny se páchají denně. Občas jsou to příliš malá provinění na to, aby je poškození oznamovali. Ale nejčastěji se zlo ukrývá za dvojitou oponou strachu a studu. Může to být domácí násilí. Šikana ve škole. Mobbing v zaměstnání. Znásilnění. Sexuální obtěžování. Černá listina křivd, které se nedají spočítat. Potkají i vás. Jedna z pěti dívek, které tu sedí, se stane obětí znásilnění nebo pokusu o znásilnění. Budete psychicky týrat své partnerky a partnery, budete krást peníze nemohoucím rodičům. Děti se budou choulit pod peřinou, až uslyší vaše kroky v předsíni. Zneužijete svou ženu, protože budete přesvědčení, že je to vaše právo. Nebo budete předstírat, že křik bitých a znásilňovaných za zdí vašeho bytu se vás netýká, že se nemáte co plést do cizích záležitostí.“
Odmlčel se.
„Nečetl jsem vaše práce a nevím, jak si představujete, že je možné bojovat proti násilí. Já jako prokurátor znám pouze jeden způsob.“
Učitelka sledovala Szackého prosebným pohledem.
„Chcete bojovat proti násilí? Nepáchejte zlo.“
Odstoupil od řečnického pultíku na znamení, že skončil. Učitelka využila příležitosti, vyběhla na pódium a vyvolala studentku, jejíž esej v soutěži zvítězil. Viktorie Sendrowská, třída druhá E. Esej nesl název Jak přežít v rodině.
Potlesk.
Na pódium se vyhoupla dívka ničím se nelišící od svých klonů, které Szacki míjel každý den, stejný klon s ním dokonce bydlel pod jednou střechou. Ani vysoká, ani malá, ani hubená, ani tlustá, ani ošklivá, ani krásná. Hezká, jako jsou hezké všechny osmnáctileté dívky, u nichž vady na kráse bývají nanejvýš roztomilé. Vlasy stažené do ohonu, brýle. Tenký bílý rolák na školní akademii. Jediné, co na ní bylo zvláštní, byla splývavá sukně, dlouhá až na zem a černá jako sopečná láva.
Učitelka udělala nejdřív pohyb, jako by chtěla Szackému podat diplom, aby ho předal, ale pak si to očividně rozmyslela, věnovala prokurátorovi znechucený pohled a předala zarámované ocenění dívce. Viktorie se zdvořile uklonila učitelce i Szackému a pak se vrátila na své místo.
Prokurátor usoudil, že je nejvhodnější okamžik, aby se vytratil, a tak se i on lehce uklonil a vyšel na chodbu. Sotva proběhl pod antickým výjevem visícím nade dveřmi auly — v popředí stála jakási zamyšlená a nešťastná žena, pravděpodobně hrdinka tragédie —, v kapse se mu rozvibroval telefon.
Služební. Šéfová.
Ó Die, pomyslel si, sešli mi nějaký pořádný případ.
„Už je po vyučování?“
„Hm.“
„Omlouvám se, že vás s tím otravuju, ale nemohl byste zajet na Mariánskou? Bude to jenom chvilka, potřebujeme si odfajfkovat Němce.“
„Němce?“
„Našli tam během stavebních prací nějakou starou kostru.“
Szacki zvedl oči ke školnímu stropu a v duchu zaklel.
„Nemůžete tam poslat Falka?“
„Pinocchio je u výslechu v Barczewu. A jinak jsou všichni u soudu nebo na okresní na školení.“
Mlčel. Co je to za šéfovou, když se omlouvá?
„Mariánská, to je tam, jak je prosektura?“
„Přesně tak. Úplně dole u nemocnice uvidíte policejní auto. Když ty kosti přenesete na druhou stranu Łyny, bude to záležitost jihu.“
Nijak to nekomentoval. Srdečnost a kamarádské vtipkování mu při zadávání úkolů vždycky lezly na nervy. Měl raději, když se věc prostě vyřídila. V Olštýně to bylo v tomto ohledu výjimečně nepříjemné, šéfová Eva Szarejná každému okamžitě nabízela tykání, sršela vtipem a dveře do své kanceláře nechávala tak ostentativně otevřené, že její sekretářka musela trpět chronickým nachlazením.
„Jedu tam,“ řekl jen a ukončil hovor.
Anotace:
Závěrečný díl trilogie s prokurátorem Szackým.
Prokurátoři ani policisté nemají příliš v oblibě případy domácího násilí. Upřednostňují „opravdové“ zločiny, jako je vražda nebo krádež, kde je všechno od začátku jasné a jediným úkolem je zjistit, kdo čin spáchal. Nemají rádi, když u soudu stojí slovo proti slovu. Nemají rádi, když oběti své výpovědi ze dne na den odvolávají. Takovými případy opovrhují. A prokurátor Teodor Szacki se v tomto ohledu od svých kolegů nijak neliší.
Szacki žije už třetím rokem v Olštýně na severu Polska. Jednoho dne ho pošlou do bývalého protileteckého krytu, kde byla během silničních prací nalezena lidská kostra. Stejně jako všichni i on je přesvědčen, že se jedná o ostatky olštýnského Němce z dob války. Nenechá je však pohřbít a předá je místní lékařské fakultě ke studijním účelům. Tím považuje celou věc za ukončenou, ovšem netuší, že ve skutečnosti to je začátek nejsložitějšího případu v jeho kariéře. Případu, do kterého se zaplete natolik, že úplně ztratí profesní odstup a bude nucen dělat nevratná rozhodnutí.
Nakladatel: Host, 405 str., vázaná, 399 Kč
