Iránská autorka Naïri Nahapétianová (* 1970) žije nyní ve Francii a ve francouzštině napsala knihu Poslední píseň z Isfahánu, která na začátku května vyšla v češtině.
Isfahán z názvu je třetí největší íránské město a právě v něm se příběh odehrává. V krátké době jsou zavražděny dvě zpěvačky. Nejprve Roxana, která nějakou dobu žila v Americe a teď se ve své vlasti pokoušela o combeck, a poté Nádja. U obou těl se objevují umělé tulipány.
Lidé najdou souvislost s textem jedné Roxaniny písně, kde se zpívá právě o tulipánech. Jde tedy o čin jakéhosi tulipánového vraha, který vraždí z důvodů, jež nejsou politicky motivovány? Nebo je to všechno složitější, a právě politické?
Jednou z hlavních postav je lékařka Mona, jež se od dětství přátelila s Roxanou. Pracuje coby porodní asistentka, ale jak se dozvíme, také jako sociální pracovnice, gynekoložka, ba občas i psycholožka, stará se i o výměnu stříkaček… Po Roxanině smrti na ni vzpomíná, navštěvuje její rodinu i Nádjinu matku a uvažuje o souvislosti refrénu o tulipánech a obou vražd.
Důležitý pro příběh je rovněž Narek, muž s íránským i francouzským pasem, zahraniční novinář, který se objevil už v autorčině první knize, česky dosud nevydaném titulu Kdo zabil ájatolláha Kánúního? V Isfahánu se ocitá, když ho sem íránský ministerský úředník pošle, aby nepsal o prezidentských volbách, ale zabýval se případem tulipánových vražd. A tak se stává detektivem.
Poznává třetí zpěvačku Šádí, kterou shledává půvabnou. Ta má sice poměr s jiným mužem, přesto nechybí ani jiskra mezi Narekem a Šádí, takže čtenáři mohou čekat, jestli se sblíží.
V krátkých kapitolách knihy, jejíž příběh vysázený ne zcela malým písmem zabírá necelých 200 stran, se střídají pasáže především s Narekem a Monou. Když dojde k únosu, nechybí ani děj z pohledu zadržované oběti a v závěru knihy dochází ke zvýšení napětí k častému střídání perspektiv.
Několikrát zde padnou poznámky v duchu teorie, že za vším stojí Afghánci – a jedna kapitola se jmenuje „Určitě to bude Afghánec“. Každý národ by si jistě v takovém případě dokázal dosadit nějaké „neoblíbené“ cizince.
Postavy v knize používají Twitter, Facebook, telefon BlackBerry, jezdí se rang roverem, zmiňována je zlatá mládež, berou se drogy a souloží se na party. V mnohém je Poslední píseň tedy univerzální, jako kdyby se jednalo o současný západní svět.
Kupříkladu zpěvačka snažící se o comeback by jistojistě mohla vystupovat v jakékoliv angloamerické či severské detektivce, ale v mnohém tato kniha zarazí. Přinejmenším ty čtenáře, kteří se o oblast islámského světa jinak příliš nezajímají. Městem se pohybují vojáci Revolučních gard, což připomíná tísnivou atmosféru Jehly v kupce sena z dob argentinské junty, a neblaze působí vojáci i v recenzované íránské detektivce. Řeka, jež teče městem, zmizela. Nabízí se odpověď, že vyschla, ale také ji možná kdosi odklonil pro využití k vlastním účelům. Zarazí i detaily, jako když jsou dívky ve škole kontrolovány, jestli nemají oholené nohy.
Poznámka, že Roxana „opustila svou vlast, aby mohla ve Spojených státech provozovat úpadkovou muziku“ (str. 52), kterou pronese jeden policista, ukazuje, že některé uvažování je také univerzální: klidně by mohla zaznít v nějaké tendenční detektivce z dob sešitové edice Magnet.
Nahapétianová do příběhu vložila hodně reálií, zmiňovány jsou všelijaké druhy (hlavně ženského) oblečení, různé osobnosti či dějinné události. V případě tápání je možno zalistovat na konec knihy, kde je řazen slovníček pojmů a osobností a rovněž přehled událostí týkajících se Íránu.
Poslední píseň z Isfahánu je solidní kniha, byť kriminální zápletkou a jejím řešením jen dobrý průměr. Není zkrátka špatná, ale po dočtení si člověk uvědomí, že krom íránského prostředí nakonec ničím objevná. Jenže právě díky zasazení do země, kde není tak lehké vzít na ulici slečnu za ruku, určitě stojí za pozornost.
Originál: Dernier refrain à Ispahan (2012)
Překlad: Petr Christov
Host, Brno 2014
216 stran
