Gilgul (David Jan Novotný)

V Londýně je zavražděn známý podvodník Joachim B. Anderson. Nájemný vrah ho střelí doprostřed čela, do rány po kulce mu vrazí ostře ořezanou tužku Koh-i-noor a vedle něj položí pytlík od mouky, kde je s gramatickou chybou napsáno GAME OWER. Jako první na místo nedorazí policie, ale dva bulvární novináři Denis a Willson. Pachatel ještě stihne oba paparazzi zahlédnout.
Vyšetřováním pověřený komisař Muddler zuří, protože v bulvárních novinách vyšla fotka zemřelého dříve, než policie vydala oficiální zprávu. Článek si navíc nevybíravě komisaře dobírá. Muddler však rychle zjistí, že není jediný, kdo má máslo na hlavě. Zastřeleným totiž není Andreson, ale židovský účetní jménem Chaim Baum, který byl podvodníkovi velice podobný. Pravý Anderson mezitím šokovaně zjišťuje, že se měl stát obětí vraždy, a tak rychle balí nejnutnější věci a prchá ze země. I vrah zjišťuje, že se spletl a že bude muset svůj omyl co nejrychleji napravit.
Mezitím padají hlavy. Ne však vyšetřovatelů, ale prostředníků objednavatele zpackané vraždy. Najmout střelce dostali za úkol tři muži, které navíc Anderson v minulosti také okradl. Teď tajemný muž s vojenským sestřihem nechá nemilosrdně likvidovat jednoho po druhém. Vražd přibývá a komisař Muddler je stále bezradnější a stále více se stává obětí sarkastických článků bulvárních novinářů. Brzy však má dojít i na ně…

David Jan Novotný je člověk, který si prošel po maturitě mnoha profesemi. Později pracoval coby scenárista Filmového studia Barrandov, působil jako odborný asistent na FAMU, pracoval na katedře žurnalistiky, přednášel dramaturgii na Literární akademii, stal se autorem mnoha filmových a televizních scénářů. Jeho bibliografie čítá povídkové sbírky, knihy pro děti, odborné a publicistické články v několika novinách. A to ještě není výčet konečný. Po třech letech od úspěšného titulu Sidra Noach (2010) se pustil do detektivního žánru.

Mluvit však o Gilgulu jako o detektivce není úplně přesné. Kniha osciluje spíše mezi krimi-thrillerem, humoristickým románem a filozofickými statěmi. A to je právě ten problém. Nabízí se totiž obligátní otázka, pro koho je kniha vlastně určena. Ne nadarmo se leckde uvádí, že není pro každého čtenáře. Nejsem si jist, zdali milovníci detektivek přivítají četné odbočky, které se odehrávají převážně v Praze, a kde se v podstatě děje pouze to, že se několik intelektuálů sejde kdesi v kavárně, ateliéru či nějakém bytě a řeší filozofické otázky. Nevím, nakolik milovníci filozofických traktátů chtějí tuto činnost proložit s detektivní prózou. A už vůbec si nejsem jistý, zdali čtenář lačnící po humoru snese stránky filozofických úvah a thrillerovou linii, kde je jeden mrtvý za druhým. K tomu je ještě třeba připočíst poměrně dlouhé úvahy a vzpomínky Chaima Bauma, který příběh glosuje coby putující duše (odtud název Gilgul — jde o židovský výraz pro princip převtělování a putování duše).

Co je však nejhorší — když to budu brát pouze z pohledu milovníka detektivek — že ani tato linie bohužel nijak neoslní. Příběh se stává čím dál spletitější, většina postav pochází z Čech nebo tam má nějaké vazby, což na mě sice moc reálně nepůsobí, ale dá se to pochopit vzhledem k původu autora. Co zamrzí, je to, že jsou vám osudy hlavních postav víceméně ukradené, nenajdete tam jedinou, která by vám mohla nějak více přirůst k srdci a ke konci knihy už je vám jedno, co se s kým stane. Komisař Muddler spíše vypadá jako moula, kterému náhodou spadne tu a tam řešení do klína. Jeho spolupracovníci či kolegové nejsou o nic chytřejší. Věci se tak nějak mimoděk řeší za ně — někdo zabije člověka, jiný gauner zabije objednavatele, někdo později zabije jeho. Možná to tak ve světě organizovaného zločinu chodí, ale připadá mi, že je Gilgul psaný v tomto ohledu tak trochu s odstupem, bez snahy vtáhnout diváka do děje, někomu fandit, prožívat obavy o někoho, pátrat spolu s detektivy, kombinovat, vyhodnocovat.
A tak jsem román četl trpělivě stránku za stránkou. S menší trpělivostí jsem se nechával přenést v dějových odbočkách z Londýna do Prahy, abych sledoval akademické debaty jednotlivých postav. Pražská linie sice nakonec s tou londýnskou souvisí, ale co kvůli tomu musí čtenář detektivek překonat…
Kniha je psaná zvláštním způsobem, co se postav týče. Některé jsou uváděny vždy stejným popisem, pouze příslušně skloňovaným. Jako příklad mohu uvést postavu agenta, která je v celé knize představována jako „agent Amber Arcano“ nebo postavu zabijáka popisovaného pouze jako „muž s krátce střiženými vlasy po vojenském způsobu“. Zvlášť zajímavé je to v odstavci, kdy se o této postavě mluví třikrát nebo čtyřikrát. Po několika kapitolách se však už těžko rozhoduji, zdali je to ještě zajímavé nebo otravné.

Teleobjektiv s ohniskovou vzdáleností 300 mm je věc nade vše úžasná. Egon Erwin, aniž viděl, kdo střílel, neboť hledal vhodné a bezpečné místo, kde by nebyl spatřen, stačil vyfotografovat odjíždějící černou limuzínu i muže s krátce střiženými vlasy po vojenském způsobu, kterak stojí dva metry od rozstříleného Jimmyho Cashe. Detail tváře muže s krátce střiženými vlasy po vojenském způsobu byl ostrý jako břitva. Stejně ostrý jako detail téhož v budoáru Connie Cliffordové, který pořídil Egon Erwin z koruny dubu naproti sídlu generála Clifforda. Stejně tak ostrá byla kaluž rudé krve i stopy, které zůstaly na asfaltu, když to té louže muž s krátce střiženými vlasy po vojenském způsobu omylem šlápl.
Str. 323

Další zajímavostí je, že se v knize vyskytuje několik skutečných postav. Kromě zmínky o Danu Brownovi, se v příběhu mimo jiné mihne jméno scenáristy Marka Epsteina nebo rabína Karola Sidona. Samostatnou kapitolu pak tvoří hříčky se jmény. Pokud je chcete hrát, přeskočte následující odstavec.
Určitě totiž není náhodou, že se jeden z inspektorů jmenuje Smart (česky „Chytrý“), jistý mladý reportér se jmenuje Egon Erwin, jméno komisaře Muddlera by se zase dalo přeložit jako „Packal“. Postava soudce se jmenuje S. H. Offet, což hebrejsky znamená (bez teček a mezer) „Soudce“. Jméno zastřeleného — Chaim Baum — se zase dá přeložit jako „Strom života“ (výklad některých jmen byl převzat z rozhovoru na blogu iDNES.cz).

Nechci od knihy nikoho odrazovat. Uvádím pouze své pocity a snažil jsem se, aby vám tato recenze ukázala, co můžete od knihy čekat. Možná máte pro multižánrovou literaturu slabost a rádi přecházíte od jednoho žánru k druhému. Možná máte rádi jak krimi příběhy, tak lehký humor a jste zároveň příznivci filozofie či se zajímáte o židovskou kulturu.

A možná jsem to nakonec vůbec nepochopil. Třeba je to na mě HIGHER LEWEL…

Vydáno: Euromedia Group, k. s. — Knižní klub, Praha 2013
480 stran
www.bux.cz