Andor Šándor: V dětství jsem chtěl být špionem a rockovou hvězdou

V Paláci knih Luxor na pražském Václavském náměstí proběhlo v úterý 27. ledna setkání s Andorem Šándorem. Bezpečnostní expert a někdejší šéf vojenských špionů na něm se čtenáři debatoval o své nové knize V rytmu generála špionů.

Generál Andor Šándor (narozen 1957) studoval na československých vojenských školách, v první polovině osmdesátých let zastával velitelské a štábní funkce a od roku 1986 působil v generálním štábu Československé lidové armády. Po takzvané sametové revoluci zastával několik let post vojenského přidělence ve Velké Británii a v letech 2001 a 2002 byl náčelníkem vojenské zpravodajské služby (vojenské rozvědky). V roce 2002 pak ukončil závazek k armádě a od roku 2003 působí jako poradce a analytik v oblasti bezpečnosti.

Andor Šándor je mediálně známá osobnost, často se vyjadřuje k různým situacím ve společnosti, a bez příkras, nicméně má řadu posluchačů a diváků, kteří s ním jeho názory sdílí. Dnes vydává podcasty, hraje v kapele a píše knihy. Na poli literatury debutoval už v roce 2016 knihou Čeká nás pohroma?, od té doby mu vyšly čtyři další tituly, včetně aktuálního V rytmu generála špionů. Bývalý špion přiznal, že se mu do první knihy moc nechtělo, nevěřil, že by se prodávala (nebo že ho po vydání nezavřou, jak se smíchem dodal), byl k jejímu sepsání dlouho přemlouván (Zdeňkem Čechem, jednatelem nakladatelství a také držitelem Ceny Egona Erwina Kische za literaturu faktu), navíc mu psaní trvalo celých devět měsíců. Čtenářské hodnocení jeho titulů na Databázi knih je poměrně různorodé, nejvyššího hodnocení zatím dosáhla kniha Jak přežít násilný útok z roku 2024 (90 %).

Ve světle předcházejícího odstavce se dal čekat zvýšený zájem o povídání si s generálem, což se potvrdilo. Připravené židličky nestačily. Besedu v příjemně uvolněném duchu (navzdory většinou vážným tématům) moderoval dlouholetý novinář Jan Pergler. Ozvláštněním oproti jiným besedám bylo to, že autor knihy (a tedy i jeho zpovídající) stál. Působilo to ovšem tak nějak živěji a vřeleji.

Kniha (s podtitulem Tanec mezi pravdou a nutností mlčet) je rozdělena do jedenácti kapitol, které se točí od ukrajinského konfliktu, přes dětství, českou armádu, kariéru špiona až po Izrael, migraci či vizi Evropy a světa. Je vedená formou otázek a odpovědí. Důležité myšlenky jsou vypsány tučným písmem na samostatných stránkách. Uprostřed je vložena fotografická příloha zachycující autora od narození až po současnost, včetně jeho blízkých a přátel.

Beseda začala obecnějším povídáním o tom, co nás jako společnost trápí, přičemž podle Šándora není důvod k velkému optimismu. Došlo na kritiku prezidenta Trumpa a jeho ignorování mezinárodního práva, probírala se současná situace. Jelikož beseda proběhla téměř čtyři roky od zahájení války na Ukrajině, nemohla se beseda vyhnout ani tomuto tématu, debatám o tom, co se mělo či nemělo udělat a stát a jaký je výhled do budoucna.

Pak moderátor přešel na odlehčenější téma, když se probíralo generálovo dětství. Andor Šándor měl přísného otce, který mu ovšem byl vzorem a kterého respektoval. Přestože otec byl sám vojákem, nechtěl, aby se jeho syn dal k armádě. Jako dítě Andor nenáviděl představu svých rodičů, že by se měl naučit hrát na housle. Ovšem láska k hudbě, především k té rockové, respektive metalové, v něm zůstala na celý život. Dodnes vystupuje s kapelou Hard Barock (jako bubeník), byli dokonce předskokany kapele Motorband (která zase kdysi dělala předvoj slavným Judas Priest). Šándor říká, že jako dítě věděl, že chce být špionem a rockovou hvězdou. To první se mu podařilo beze zbytku, v tom druhém případě stále věří, že to s kapelou ještě někam dotáhnou.

Nyní je v důchodu, ale rozhodně se nenudí. Prý to ani neumí, nedokáže si představit, že by nepracoval. Kromě podcastů a vystupování s kapelou pracuje pro dvě zahraniční soukromé firmy. Ve volných chvílích se věnuje své velké vášni, vínu. Do politiky se rozhodně nechystá. Jedinec tam prý sám nic nezmůže a systém ho rychle semele, byť by měl sebelepší úmysly.

Došlo i na dotazy z publika. Týkaly se toho, jak se bránit dezinformacím, jaké měl generál spolupracovníky či jaké jsou předpoklady pro tuto práci. Příjemná i zajímavá beseda byla zakončena zhruba po pětačtyřiceti minutách autogramiádou.