STŘÍBRNÁ DÝKA (Egon Trnka)

Chodící tragédie má jméno Záviš Brieftrager. Zahořklost a deprese jsou jeho denním chlebem, spolu s krumpáčem a pivem. Ale my se dobře bavíme…

Bývalý historik a znalec šermu po vyhazovu z Karlovky kope a renovuje ve firmě, obnovující památky. Aspoň tak zůstal u historie a mzda mu pokryje chlast. A protože má tendenci strkat čumák tam, kam nemá (když je výjimečně střízlivý) občas se dopustí nějaké té detektivní činnosti.

Tentokrát je nahoře na Frýdlantu, k jeho smůle se tam konají Valdštejnské slavnosti. A k jeho smůle se opět přimotá k cizí vraždě, a místní policajti ho nezabásnou jen proto, že byl v době vraždy zlitý pod obraz. Sebedestruktivně se opět pouští do pátrání, i když pokaždé skončil v ještě větším průšvihu, než byl…

Tuhle sérii si vyloženě užívám. Vždycky se mi něčím trefí do noty – buď jsem v místě už někdy byla, nebo mi sedí Závišovy znalosti archivnictví, genealogie nebo zázračné ovládání mezinárodního desetinného třídění. A už vůbec nemluvě o báječně ležérním stylu vyprávění, na který spousta autorů nemá kuráž. Tady mě hodně bavil Valdštejn, šermířské rekonstrukce i to, jak Záviš dožral frýdlantskou knihovnici. I když ji vlastně dost chápu.

Náš donkichotský rytíř se bláznivě zamiloval a usmyslel si, že ten případ mrtvého šermíře vyřeší, aby svou krásku oslnil. Od začátku tušíte, že to není dobrý nápad, zvlášť když mu obvyklých sedm piv úsudek moc nezostřuje. A tak jenom čekáte, odkud to Záviš slízne, protože nic neví a jen se ptá špatných lidí ve špatnou chvíli…

Do toho se příběhem prolínají historické vsuvky ze 17. století, svérázné pojetí vyšetřování vraždy, které s tím současným souvisí velkým, velkým obloukem…

Báječná detektivka s detektivem, který se obvykle plete, protože má jen půlku informací, a zbytek utopil na dně půllitru. Autor tu stihl naštvat frýdlantské i havířovské obyvatelstvo tak, jak to umí jen Pražáci…

Vydal: Mystery Press, 2025
247 stran