Pustá duše (Dan Simmons)

Číst myšlenky není dar, ale prokletí. Existenciální román se směsí thrilleru, sci-fi, fantasy, milostného příběhu, road story a hororu, ze které si může vybrat každý.

Jeremy Bremen je profesorem matematiky. Kromě bystrého mozku však má schopnost telepatie a dokáže číst myšlenky ostatních lidí. Stejný „dar“ číst a přenášet myšlenky má i jeho manželka Gail, díky čemuž se před nějakými deseti lety seznámili. Nyní Gail zemřela na rakovinu a osamělý a zoufalý Jeremy za sebou pálí všechny mosty. A to doslova. Dává výpověď ve škole, zapálí dům, ve kterém s Gail žili, a vydává se s pár tisíci dolarů v hotovosti autem na Floridu. Náhodně zaparkuje u malé prodejny rybářských potřeb a pronajme si v evergladeských bažinách rybářský srub.

O pár dní později náhodou zahlédne neznámého muže. Díky telepatii ví, že jde o gangstera, který se tady zbavoval těla. A tak se z původního útěku od reality s cílem neznámým stává strastiplná a mnohdy šílená cesta napříč Spojenými státy. Jeremy se setkává s mnoha lidmi a mnoha osudy. Jeho schopnost číst myšlenky ale není darem, nýbrž prokletím. Vnímá povrchnost, krutost i tupost lidí, které potkává. Jejich myšlenky, kterým říká „neurohlahol“, na něj bez přestání útočí ze všech stran a působí mu bolestivé migrény. Někdy se mu daří alespoň částečně se proti nim obrnit takzvaným mentálním štítem, ale většinou to nepomáhá. Jeremy se v podstatě odevzdává osudu, nemá pro co žít a mnohdy má namále. Vždycky se však na nějaký čas vzpamatuje, aby mu osud do cesty položil další překážku, aby ho znovu srazil na kolena. Ale má vlastně nějaký smysl ještě setrvávat na tomto světě? Kam povede cesta muže, který ztratil to nejcennější a nemá pro co žít? Nebo to všechno má nějaký důvod?

Americký spisovatel Dan Simmons patří již léta k renomovaným a mnohokrát oceněným autorům. Byl také jedním z těch, kteří napsali nové dobrodružství Sherlocka Holmese (Páté srdce), proslavil se mimo jiné romány Hyperion nebo Teror. Původně se léta věnoval pedagogické činnosti. Svou prvotinu napsal v roce 1982 a od té doby se věnuje převážně žánru sci-fi a fantasy. Pouští se však i do hororů a detektivek (série se soukromým detektivem Joe Kurtzem), a proto má své místo i na našem webu.

Jeho román Pustá duše z roku 1992 pojímá všechny výše zmíněné žánry. Podle oficiální anotace je možné ho chápat také jako milostný příběh či existenciální román. Ano, to vše lze. Autor se jednak věnuje Jeremymu putování „odnikud nikam“ a jednak se vrací o několik let zpět, do doby, kdy ještě Gail s Jeremym tvořili šťastný a bezstarostný pár a kdy se Jeremy zabýval výzkumem kvantové mechaniky (velmi jednoduše řečeno). Dá se říci, že sci-fi je mimo jiné zastoupeno v přenosu myšlenek mezi Jeremym a Gail, najdeme tu však i road story, jednu chvíli zabrousíme dokonce i do poměrně zajímavého hororu, i když důvod zasazení téhle pasáže do celkového kontextu příběhu není úplně jasné.

Způsob vyprávění se pravidelně střídá. V jedné kapitole sledujeme hlavního hrdinu v současnosti, v následující se přesuneme do Jeremyho minulosti a pak se znovu vracíme do současnosti. V těch retrospektivních kapitolách se probírá hlavně zmíněný výzkum. Přiznám se rovnou, že jako „detektivkář“ jsem nebyl úplně přesvědčen, zdali se chci do žánrově pestrého a pro mě poněkud těžšího románu pustit. Také se rovnou přiznám, že většině toho, co se týká výzkumů, jsem nerozuměl ani za mák.

Pravděpodobnostní vlny hroutící se na pláži čirého časoprostoru. Schrödingerovy křivky, jejichž obrazce hovoří jasněji než jakákoliv slova. Kolmogorovovy podivné atraktory stáčející se kolem ostrůvků odporu kvaziperiodické příčetnosti nad zpěněnými vlnami chaosu.

Str. 265

Nicméně nelituji, že jsem se dočtení pustil a román dočetl až do konce. Díky žánrové pestrosti si z něj může vybrat každý a co je důležitější, lze ho chápat různými způsoby. Záleží na každém čtenáři, co si z něj odnese a jak bude tu spoustu myšlenek, úvah a teorií (o samotné podstatě smrtelnosti a vesmíru), které jsou v knize obsaženy, chápat. Několikrát se v románu zmiňují paralelní světy. Podle mého názoru to lze chápat i tak, že něco podobného zažívá i Jeremy. Sice ne doslova, ale přesto to lze interpretovat tak, že hlavní hrdina knihy žije v jakémsi světě, smutném a odevzdaném, kde má roli pozorovatele, někdy až loutky, která se nechá (kýmsi?) vést. Zatímco vedle něj, jen za tenkou stěnou, je svět lidí, kteří někam spěchají, kteří jsou šťastní nebo smutní či naštvaní a mají své obyčejné denní starosti.

A pak jsou tu také predátoři. Spojené státy jsou v Simmonsově románu vylíčeny jako země s mnoha krásnými místy, přesto autor ukazuje především její odvrácenou tvář. Protkanou figurkami pokrytců, zlodějíčků, násilníků, pedofilů a těch nejtěžších zločinců. Pro Jeremyho je to o to horší, že tihle lidé působí na okolní svět jako běžní, často i na první pohled sympatičtí jedinci, ale v jejich prohnilé duši se ukrývá jen čisté zlo. Jeremy většinou nemůže (nebo nechce, viz dále) nic dělat. Může jen znechuceně a mnohdy i šokovaně naslouchat jejich myšlenkám. Tady je zajímavé, že autor nechal svého telepata například zasáhnout proti pedofilovi, který zneužíval svou jedenáctiletou dceru, nicméně už nijak nezasáhl proti člověku, který se zjevně chystal na teroristický útok. Kdyby někdo měl takové schopnosti jako Jeremy, byla by pro něj jistě těžká volba, koho, kdy a jak eliminovat. Možná i proto autor později od těchto dilemat a čtení v myšlenkách zločinců ustupuje.

Dan Simmons dokáže velmi sugestivně popsat místo děje, takže si nejen dovedete dobře představit, jak to na něm vypadá, ale i třeba jakou vůni tam hrdinové zrovna cítí. Autorův krystalicky čistý a přehledný způsob vyprávění (tedy kromě zmíněných teorií, což ale není výtka; je to moje chyba, že tomu nerozumím) se mi velmi líbil. Na čtivosti má nespornou zásluhu i příjemně čistý styl skvělého překladu Alžběty Lexové (a to se prosím obvykle k překladu nevyjadřuji).

Co jsem si tedy z knihy odnesl? Určitě jistý povznášející a uspokojující pocit z přečtení kvalitního románu. A možná také o něco vřelejší vztah ke své partnerce. Vědomí toho, jak bychom si měli vážit každé chvíle, kdy nás nic vážného netrápí, kdy nemáme vážnější starosti. Přestože je Simmonsův román převážně o smutku, beznaději a odevzdanosti, líbil se mi závěr. Jak moc bych si přál (asi jako každý z nás) aby mu jednou bylo něco podobného umožněno. Samotný závěr se pak sice odehraje ve stylu, jaký se dá předpokládat, ale opět je na čtenáři, jak si – zejména poslední stránky – vyloží.

 

Originální titul: The Hollow Man (1992)
Vydáno: Bantam Spectra (1993)
Vydání v České republice: Mystery Press (2019)
Přeložila: Alžběta Lexová (2019)
304 stran

Share Button

Autor příspěvku: Richard Spitzer

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.