Profesor matematiky Grant MacAllister kdysi dávno napsal pojednání o matematických vzorcích v detektivních příbězích. Pak se stáhl ze světa na středomořský ostrov, kde ho po letech vyšťourá redaktorka Julia z nakladatelství, které chce jeho knihu znovu vydat. Podle jeho teorie mají příběhy se záhadnými vraždami jistá pravidla a permutace, které se dají shromáždit do sedmi základních variací. Každou z těch skupin ilustroval vlastní detektivní povídkou. Ale redaktorka (která má evidentně hodně načteno) v jeho příbězích nachází nesrovnalosti a chytáky.
Po přečtení anotace mi kniha připadala jako oblíbený „román o literatuře“ kde se mísí hranice mezi příběhem a skutečností, zábavné a lehké čtení. Po pár kapitolách jsem ale přehodnocovala – Osm detektivů bude spíš pro detektivkářské fajnšmekry, kterým především se bude líbit pitvání různých pravidel ve stylu Desatera pátera Knoxe, kánonu Zlatého věku detektivek. Akademičtější, než bych čekala. Dobře, nebo špatně?
Každá ze sedmi povídek, které lemují základní příběh, působí hezky starosvětsky, evokují 30. léta, kdy mají být napsány. Každá je trochu delší než ta předchozí a také komplikovanější. Jsou ale uzavřené a třebaže Julia vždy najde úmyslné chyby, čtenáři dlouho tápou a nechápou, jaký mají význam. Polehoučku to sice vypadá, že redaktorka má nějaký plán, ale klube se tak pomalu, že vám na něm ani moc nezáleží, protože to vůbec není napínavé.
Čtenáři chybí návod, co s tím vším mají dělat. Mají zkusit najít nesrovnalosti dřív než geniální Julia? Nebo identifikovat, který román Agathy Christie připomíná jaký příběh? Teprve až závěr osvětlí autorovy záměry a že všechny ty povídky skrývají svá tajemství (a že s tím musel mít spoustu práce, aby příběhy splňovaly permutace, které si na sebe sám vymyslel…).
Takhle zpětně připouštím, že pointa byla chytrá, ale… Asi to bylo příliš intelektuální, příliš akademické. Po skvělé knize Mnoho strak věští vraždu (kde také figuruje rukopis ve stylu Agathy a umanutá redaktorka) jsem od Osmi detektivů čekala něco podobného – což byla chyba. Kniha se tedy nedá k něčemu přirovnat (takže je aspoň pravdivé tvrzení, že je „originální“), ale spíš než o napínavý příběh jde o literární hříčku pro ty, co si potrpí na hry a teoretizování. Doufala jsem, že mé zklamání aspoň vykompenzuje zajímavý závěr, ale nestačil na to…
Berte tedy knihu jako sbírku sedmi samostatných příběhů záhadných vražd, které zastřešuje osmý. Pokud máte rádi Zlatý věk detektivky, elegantní 30. léta a literární pravidla, pak je Osm detektivů právě pro vás.
Originál: Eighth detective, 2020
Překlad: Tomáš Míka
Vydal: Leda, 2021
376 stran
